Michal Horáček: Zamyšlení vestoje

O té židli teď něco povím

Dá se na ní jen sedět. Kdybych ji chtěl používat jako jiné židle, tedy i jako schůdek, z něhož lze dosáhnout do horních polic knihovny (kde jsou díla jako třeba Palackého Krasověda, důstojná, ale nečtená), zničil bych ji. Sedátko je totiž z nějakého propleteného lýčí. Opěradlo taky. Je to židle, která říká: Patřím k psacímu stolu. Ty sedni a piš.

Sedám tedy a píšu, zrovna dneska tenhle fejeton. Moje židle mi takové rozhodnutí usnadňuje, protože se tiše ptá: Co váháš? Copak jsem ti nepomohla v jiných, svízelnějších situacích? Copak jsem ti věrně nesloužila i v těch bídných časech, kdy jsi místo pracovny měl jen ten kumbál s okýnkem do světlíku? Uznávám: sloužila. Už tehdy, kdy jsem ještě nevlastnil nejen dřevěnou benátskou krasavici a kamenné oči Egypťanovy, ale ani dům a dokonce ani pořádný psací stůl - jen špatně dýhovanou desku, která svými devadesáti centimetry zabrala celou šířku místnosti.

    

 Ze světlíku se ozývaly výčitky, které si nájemníci bytů v různých patrech vzájemně adresovali; židle povzneseným mlčením naznačovala: Nevšímej si toho. Sedni a piš o něčem pořádném. Psal jsem tedy o muži, který svou ženu nevítá otázkou „Kdes byla, mrcho?“, nýbrž „upadá v záchvaty a volá: Ty jsi má levandulová.“ Psal jsem o jiném, který jinou ženu ubezpečuje, že není mincí, zakutálenou pod rohožku dní, že totiž má grácii, která se nemění, a tu že on rozeznává, vždycky rozeznává.