 |
Jednou k nám přišel malíř pokojů, svinul dlouhý koberec z předsíně a postavil ho do dětského pokoje. Evičce bylo tehdy devět let, mně dvanáct. Evička mi slepě důvěřovala a já toho s vyčuraností starší sestry trochu zneužívala. Přemluvila jsem ji, aby si do svinutého koberce vlezla, že ji budu houpat.
Původně jsem ani nezamýšlela nic špatného, ale pohled na bezbrannou Evičku, které z pevně svinutého koberce koukala jen hlava – to bylo větší pokušení, než jsem dokázala ustát. No ano, houpala jsem ji, ale tak, že jsem do koberce strčila, nechala ji padat obličejem k zemi a těsně nad podlahou jsem ji chytila. To bylo na někoho, kdo měl půl roku nové přední zuby, dost stresující. |
| (U vyražení předchozích jsem kupodivu nebyla. Spolužák ji přemluvil, že pojede na kole a potáhne ji na kolečkových bruslích na provaze za sebou. Jenže na to trochu šlápl, vřeštící Evička pustila provaz, v plné rychlosti spadla obličejem na beton – a zuby byly pryč.) Tak jsem ji s radostí houpala a ona nekřičela, protože se bála otevřít pusu kvůli těm zubům. Jenom na mě s hrůzou v očích zírala a legračně sebou škubala. Chtěla si aspoň trochu uvolnit ruku, aby si mohla zakrýt ústa. Když jsem se dostatečně pobavila a vykutálela ji z koberce, nemluvila se mnou tři dny. Vlastně ty tři dny nemluvila vůbec. |   |
Teď v dospělosti se tomu spolu smějeme, ale chápu, že to ode mě nebylo hezké. A to ještě nevíte, jak probíhala naše hra na letadlo (já byla pochopitelně pilot a Evička letadlo), nebo když jsem jí namluvila, že fixy, kterými ji po indiánsku namaluji obličej, jdou lehce umýt (ano, ale to mytí trvá tři dny). To s kobercem je mi pořád líto. Ale ne zase tolik, abych přistoupila na její naléhání, že mi úplně všechno odpustí, když ji do konce života budu živit. „Boží mlýny melou pomalu...,“ říkala mi babička, když jsem jako malá provedla nějakou ohavnost. Jestli je to pravda, mám se na co těšit. |
  |
Kontakty:BAKERO |
