Babí léto v zahradě

FOTOSOUTĚŽ!!!

Hraje vaše zahrádka i na podzim všemi barvami? Zachyťte, jak to u vás doma kvete, a zúčastněte se říjnové fotosoutěže!

Astry

V zahradách kralují astry, vysoké i nízké, tu jeden modrý trs, tamhle celá houština ve všech možných odstínech fialové, růžové a bílé, jinde nádherně promyšlená kompozice s různými okrasnými trávami a omšelými balvany. Podzimní zahrada bez aster, správně hvězdnic, je o hodně ochuzena, vyznat se v nich však není nic snadného. Existuje totiž něco mezi 250 až 500 druhy - podle různých vědců. Jsou mezi nimi jak vytrvalé, mnohdy keřovité druhy, tak i letničky nebo dvouletky. Rostou v mírném a subtropickém podnebním pásu celé severní polokoule, zjednodušeně se dá říct, že euroasijské druhy kvetou zjara a na počátku léta a mívají úbory jednotlivé, americké druhy vykvétají spíše na podzim větším množstvím drobných úborů v bohatě větvených květenstvích. V přírodě rostou podle druhu buď na travnatých prériích, nebo lemují břehy potoků a řek. Pěstují se v těžší nevápnité, ale ne příliš vysychavé půdě na plném slunci. Hodí se jak do zahrad přírodního typu, tak se i dobře začleňují do pestrých trvalkových záhonů, kde je můžeme téměř libovolně kombinovat.

ASTRY

 Množí se velmi snadno dělením starších trsů na jaře i na podzim (po odkvětu). Jednou za pět let je dobré trsy vykopat, roztrhat na menší a přesadit, rostliny se tím zmladí a lépe kvetou.

Jiřinky

O jiřinkách si leckdo myslí, že k našim zahradám patří od nepaměti, ale přitom k nám z Mexika připluly nedávno. V Evropě, konkrétně v botanické zahradě v Madridu, vykvetla první jiřinka až roku 1780. Kolem roku 1810 byla v Německu vyšlechtěna první plnokvětá odrůda, o dalších deset let později první plnokvěté odrůdy s kulovitým květenstvím, v roce 1830 typy anemonkovité a posléze další a další. U nás se staly natolik populární, že se v devatenáctém století pravidelně konaly jiřinkové slavnosti, které oznamovaly konec té příznivější části roku a zahajovaly společenskou sezonu, prý si na nich s chutí zatančila i Božena Němcová. Dnes v zahradách pěstujeme jen křížence, které dělíme na jednoduché, poloplné a plnokvěté. Odrůdy se dále dělí do deseti skupin podle tvaru úboru: jednoduše kvetoucí, anemonkovité, náhrdelníkovité, dekorační, leknínovité, kulovité, pomponkovité, kaktusovité a další. V těchto skupinách pak existují další formy, podle velikosti úboru, výšky a dalších znaků (třepenité, pavoukovité, chryzantémovité, orchidejovité a další). Nyní světový sortiment nabízí několik desítek tisíc odrůd a každoročně jich přibývá kolem dvou stovek.

JIŘINKY

 Ve středoevropském klimatu jiřinky zimu nepřežijí, vyrýváme je pozdě na podzim (hlízy ke konci vegetace nejvíce přirůstají) a s krátkým kořenovým krčkem je očištěné uložíme v chladném a dobře větraném sklepě.

Ocún podzimní

Nápadným květem začínajícího podzimu je ocún podzimní. Tato cibulovina planě roste i v naší přírodě, běžně ho můžeme spatřit na vlhčích pastvinách a loukách v celé Evropě. Na těchto lokalitách má splněné hlavní nároky pro život, tj. dostatek vláhy, živin a sluníčka. Za stejných podmínek pěstujeme ocún podzimní i na zahradě. Jeho křehce růžové květy vypadají bezbranně bez ochrany listů, ovšem zdání klame - díky alkaloidu kolchicinu jsou ocúny prudce jedovaté! Mohutné listy vyrůstají z hluboko uložených cibulí časně zjara a v časném létě zasychají. Cibulové hlízy vydrží v zahradě mnoho let na jednom místě, které vybereme tak, aby listy na jaře nepřekážely a nebyly ničeny. Starší silné rostliny kvetou bohatěji a jejich větší skupina v trávníku přitahuje pozornost.

Japonské sasanky

Velkokvěté japonské sasanky (Anemone Japonica hybridy) kvetoucí na podzim vznikly křížením. První z rodičů, po němž nesou i jméno, je druh Anemone hupehensis var. japonica pocházející z východní Číny a Japonska. Druhým rodičem je druh Anemone vitifolia, původní v Himálaji od Afghánistánu po čínskou provincii S'čchuan. Hybridy, které většinou vznikly koncem 19. století a mají široké bílé až tmavorůžové květy, pěstujeme v chráněných, jen lehce přistíněných polohách v kyselejších, vlhkých, na živiny bohatších půdách. Velmi pěkně se kombinují s ploštičníky (Cimicifuga) a oměji (Aconitum).

Physostegia virginiana

Jméno Physostegia je odvozeno z řeckého fýzeó = nafukuji, protože všechny druhy mají nápadně nadmutý kalich. Na květech je pozoruhodné, že pokud je natočíme do nějaké polohy, tak v ní setrvají. Klasy tak můžeme uměle uspořádat jako dvouřadé i čtyřřadé. Z této vlastnosti pochází i anglické pojmenování obedient plant = povolná (poslušná) rostlina. V přírodě roste Physostegia virginiana podél řek, na vlhkých loukách a v mokřadech východního pobřeží USA. Pokud má příznivé podmínky, rychle se rozrůstá do mohutných trsů, které zabírají plochu i několika čtverečních metrů. Pěkně působí sesazená ve větších skupinách s hostami, vlhkomilnými travinami a bambusy, výborně nahradí odkvetlé bahenní kosatce. Množí se snadno dělením rychle se rozrůstajících trsů.

Echinacea purpurea

Krásná, léčivá a dokonale odolná, tak lze stručně charakterizovat ježatku nachovou, z lékáren známější pod latinským jménem Echinacea purpurea. Pokud skutečně nemáte čas a na zahrádku se i týdny prostě nedostanete, je pro vás tou ideální rostlinou. Je blízce příbuzná třapatkám (Rudbeckia) a stejně jako ony pochází ze severoamerických vysokostébelných prérií a suchých světlých lesů. Značně tvrdá silueta rostliny a zvláštní barevnost komplikuje její použití v zahradě. Velmi dobře vypadá ve skupince zkombinovaná se žlutokvětými krásnoočky a dalšími rostlinami z čeledi hvězdnicovitých ve žlutých a oranžových odstínech, s vyššími stříbrnými okrasnými trávami, popřípadě šatery.