Léto patří trvalkám

Léto patří trvalkám. Bez konfliktů vedle sebe rostou květiny z Blízkého i Dálného východu spolu s „američankami", nemálo rostlin, třeba takové vrbiny nebo kakosty, jsou domácí středoevropské druhy. Pokud plánujeme či měníme zahradu a přemýšlíme o výsadbách, měli bychom si nejdříve uvědomit, co od ní konkrétně očekáváme a jaké půdní a klimatické podmínky rostlinám nabízíme. Na pozemek vystavený celodennímu slunci se suchou písčitou půdou budeme vybírat jiné druhy než na zahradu v uzavřeném stinném údolí u potoka, kde je půda těžká a nikdy nevyschne. Některé trvalky vyžadují poměrně pracnou údržbu, jiné vytvoří trsy, do nichž plevel téměř nepronikne a stačí jen posekat trávu kolem nich. Záleží také na nás, jestli chceme v zeleni hlavně odpočívat, nebo je práce na zahradě naším koníčkem a příjemným odreagováním od sedavého zaměstnání.

Záhony na slunci

Latinské jméno rodu janeba (Heliopsis) znamená „připomínající slunce". Mnohem lépe než v češtině zní německy - Sonnenauge, což znamená „sluneční oko". Janeba je spolehlivá a krásná trvalka, která nevyžaduje příliš péče. Netrpí chorobami, nepoléhá ani se agresivně nerozrůstá, škodí jí pouze přemokřená půda. Dorůstá výšky 120-170 cm podle kultivaru, bohatě kvete od července do září a zlatožluté úbory mají dlouhou trvanlivost i u řezaných květin. Výborně se hodí jak do přírodních výsadeb velkých zahrad a parků, kdy ji využíváme v rozsáhlých skupinách, tak i do kombinovaných záhonů peren a letniček v jednotlivých trsech.

Velmi pěknou trvalkou, která by se v našich zahradách mohla objevovat častěji, je zavinutka (Monarda). Jednotlivý kvítek, vytržený z hustého, kruhovitě uspořádaného květenství připomíná rozevřenou tlamu útočícího chřestýše, s nímž mají i stejnou domovinu. Asi 12 druhů aromatických bylin z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) roste na území severní Ameriky od Kanady až po Mexiko. Silice, které zavinutky obsahují, jim daly anglický název bergamot (pravou bergamotovou silici ovšem získáváme z jedné odrůdy pomerančovníku). Byly bohatě využívány původními indiánskými národy, například z druhu Monarda didyma si Oswegové připravovali čaj. Omahové a Ponkové ji využívali v kosmetice a silice (hlavně tymol) inhalovali jako desinfekci ústních a nosních dutin. Zavinutky se hodí do dobře ošetřovaných záhonů, kde vyniknou v bohaté výsadbě peren, letniček a okrasných trav. Vyžadují ale kvalitní zahradní zem, která není příliš těžká a mokrá, dostatek živin a také umístění na slunci (ve stínu mnohem hůře kvetou).

Podobné požadavky i použití mají i další hvězdicovité trvalky původem ze Severní Ameriky, jako jsou krásnoočka (Coreopsis), třapatky (Rudbeckia), ježatky (Echinacea), zápleváky (Helenium), kokardy (Gaillardia), turany (Erigeron) a mnoho dalších.

Po odkvětu stonky seřízneme, množíme je zjara (asi do poloviny května) rozdělením trsů. Původní druhy a některé kultivary se běžně množí i výsevem.

Trvalky téměř bez práce

Vytvořit pěknou, ale nenáročnou trvalkovou výsadbu, která příliš péče nepotřebuje, není zase tak těžké, vhodných druhů je opravdu hodně. Na extenzivnější zahrady u rekreačních chalup nebo venkovských domů se výborně hodí orlíčky (Aquilegia), které patří k nejoblíbenějším zahradním rostlinám pozdního jara. Jsou to ideální květiny do trochu vlhčích zahrad, obecně jim výborně svědčí klima v podhůřích a chladnějších oblastech. Nevadí jim ani nížiny, jen nesmějí být příliš suché a vyprahlé. Z původních asi 70 druhů jich většina roste ve vlhčích světlých listnatých lesích, část pochází z vysokých hor.

POZOR NA VŠETEČNÉ DĚTI

Kvetoucí trvalky jsou krásné, ovšem pozor, některé druhy mohou být jedovaté! Značně toxické jsou všechny druhy z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) a čemeřicovitých (Helleboraceae), například orlíčky, úpolíny, stračky, sasanky, blatouchy, oměje, čemeřice a další. Opatrně je třeba zacházet se srdcovkami, barvínky, konvalinkami, pryšci, máky a dalšími okrasnými rostlinami. 

Mnohem častěji než s původními druhy se v zahradách setkáme s hybridy. Orlíčky se množí snadno výsevem, semena klíčí na světle a je nutné, aby výsev potrápil mráz, proto vyséváme na podzim a necháme ho venku v pařeništi. Zralá semena se často rozsypou z puklých měchýřků po zahradě a orlíčky pak hezky plevelí v trávníku. 

Kopretina (Leucanthemum) je jak běžnou květinou evropských světlých a vlhkých luk, tak zároveň jednou z nejtypičtějších okras venkovských zahrádek. Bývá jednou z prvních květin, které se malé děti naučí pojmenovat. Výborně se hodí do přírodních trávníků u chalup, sekaných dvakrát za léto spolu se zvonky, orlíčky, kohoutky a smolničkami, stejně tak dobře roste v klasických ošetřovaných trvalkových záhonech. Zahradnicky nejvýznamnějším druhem je kopretina největší (L. maximum) s úbory širokými přes 10 cm. Původní druh pochází z Pyrenejí, hlavním obdobím květu je červen a červenec. Její jedinou podmínkou je přirozená vlhkost půdy.

Vrbiny a platykodon

Ke skromným trvalkám do vlhčích zahrad patří vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata). Je to životný, do větších trsů se rozrůstající druh, dosahující více než metrové výšky, který nevyžaduje téměř žádnou péči. O něco náročnější je vrbina jochovcovitá (L. clethroides) pocházející z Koreje, Číny a Japonska. Dorůstá výšky asi 60 až 70 cm a má velmi zajímavě postavené květenství, dlouhé asi 30 cm, elegantně prohnuté se slabě přepadavou špicí, jako by se rostlina nemohla rozhodnout, jak se nejlépe nasměrovat. Vysazujeme ji zásadně ve větších skupinách, čímž vyzní neobvyklá bílá květenství. Dobře se kombinuje s jinými kvetoucími perenami čeledi hvězdnicovitých. Vrbiny rostou a kvetou na slunci i v přístinu, přizpůsobí se i různým půdám. Snadno se množí dělením trsů, plazivé druhy i řízkováním.

TRVALKY MAJÍ VÝDRŽ

Jsou to rostliny vytrvalé, žijící i po mnoho let. Na rozdíl od dřevin na podzim ze zahrady mizí a nepříznivé roční období přežijí v podzemí ve formě záložních pupenů, cibulí, oddenků nebo kořenů.

Nenáročné denivky

Extrémně skromnými rostlinami jsou denivky (Hemerocallis) původem z východní Asie. Na každém z mnoha květních stvolů vyrůstá většinou více než deset nálevkovitých květů, na každém trsu se jich rozvinou stovky. Vykvétají postupně, takže jednodenní trvanlivost květů, která rodu ve většině jazyků vynesla jméno, není téměř na závadu. Hlavní hodnotou denivek není ani tak jejich atraktivita, ale někdy až neuvěřitelná životnost a přizpůsobivost. Počet hybridních forem již dávno překročil číslici deset tisíc. Zajímavé jsou nízké miniaturní odrůdy s květy do průměru 7,5 cm, nebo naopak velkokvěté, které dorůstají přes metr a jejichž květy mohou mít průměr až 18 cm. V barevné stupnici květů chybí pouze modrá a zelená (ovšem žlutozelené a nazelenalé odrůdy existují), nejvíce kultivarů má barvy žluté, oranžové a červené. Přirozeně působí na březích umělých jezírek, kde je půda i přes blízkost vody relativně suchá. Denivky totiž mají vzhled vlhkomilných rostlin. Množí se snadno dělením trsů, časté dělení a přesazování je však nevhodné. Pokud je ponecháme na místě delší dobu, odmění se nám rozrůstáním do rozměrných bohatě kvetoucích trsů.