Všechny barvy léta

Letničkou označují zahradníci jak pravou jednoletku, tak i rostlinu, která je schopná vykvést v roce výsevu, ale s příchodem zimy zahyne, přestože je ve své teplejší domovině vytrvalá. Dokonce se hovoří o takzvaných vegetativně množených „letničkách", což jsou trvalky, množené řízkováním a určené k okrase domů na jednu sezonu, přičemž se předpokládá, že v bytech je není kde zimovat. Vznikají tak situace, že rostliny, uváděné v anglických knihách jako vytrvalé, se ve střední Evropě stávají nepravými „letničkami", protože prostě zmrznou. Proto je třeba dát pozor, pokud si koupíte některou z krásných knih, psanou anglickými či holandskými autory a přeloženou do češtiny. Jejich rady totiž v našem klimatu často neplatí.

POCHLUBTE SE, JAK KVETOU LETNIČKY VÁM!

Velkokvěté pelargonie

Typickou balkonovou rostlinou, která se často množí vegetativně, je pelargonie. Domovem většiny z přibližně 300 vytrvalých druhů je africký jih. V přírodě rostou od pobřežních suchých skal a pouští až po vysoké, ve věčné mlze zahalené chladné hory, kde kvetou téměř celoročně. V nádobách se tradičně pěstuje několik původních druhů, jejichž listy silně voní citrónem. Truhlíky ovšem patří moderním velkokvětým hybridům, vzpřímeným nebo převislým, odrůd byly vyšlechtěny již stovky. Traduje se, že nejbohatěji kvetou prvním rokem, proto je nutné rostliny každoročně přeřízkovat. Slabší kvetení v dalších letech však bývá většinou zaviněno spíše nevhodnými podmínkami, pelargonie se vysílí a v létě dlouho trvá, než se zase dostanou do kondice. Matečnici je nutné přes zimu uchovat na co nejsvětlejším místě při teplotách 5 až 12 °C. Řízkovat je možné celou zimu, čím dříve, tím lépe, aby do jara mladé rostliny stačily co nejvíce narůst. Staří zahradníci pelargonie množili již před Vánocemi a před prodejem rostliny stačili až třikrát zaštípnout, dnes se řízkování často odbývá někdy v únoru až v březnu. Mladé rostliny pěstujeme na co nejsvětlejším místě, aby se nevytáhly, ven je vysazujeme až po posledních mrazech.

Od verbeny po kejklířku

Oblíbené truhlíkové rostliny, které většina z nás zná pod počeštěným jménem verbena (Verbena), popřípadě nevžitým spisovným českým názvem sporýš, budeme v novějších knihách hledat pod latinským jménem Glandularia. Rozsáhlý rod, který obsahoval asi 250 (až na dvě výjimky amerických) druhů, se rozpadl na několik menších. Ve své domovině bývají sporýše vytrvalé, mnohdy jsou to vlastně dřevnatějící keříky. U nás převážně pěstujeme zahradní hybridy. Podle růstu zahradníci rozeznávají dva typy, a to nízké záhonové, jejichž stonky dorůstají výšky asi 20 až 25 cm, a typy s dlouhými chabými převislými stonky až metrové délky, které se rozrůstají do polštářů širokých kolem půl metru. Této vlastnosti se bohatě využívá při pěstování v truhlících a v závěsné keramice. Převislé, truhlíkové odrůdy množíme řízkováním a zahradníci nabízejí vegetativně množenou sadbu. Nádherně kvetou, pokud rostliny pěstujeme v kvalitní, na živiny bohaté zahradní půdě na slunném místě a v létě je dostatečně zaléváme a pravidelně přihnojujeme.

      

Prakticky stejné požadavky mají další druhy vegetativně množených „letniček", například australská modrokvětá vějířovka (Scaevola), jemná všelicha (Brachycome) s květy modrofialovými nebo mexická Sanvitalia procumbens se žlutými úbory a černým nebo zeleným středem. O něco vlhkomilnější a na zálivku náročnější je jihoamerický druh Melampodium paludosum, jihoafrický Monopsis nebo různé kultivary kejklířky (Mimulus). 

Milovnice stínu

Jednou z mála nápadně kvetoucích rostlin, vhodných do stínu a na severní stranu domu, je netýkavka (Impatiens). Stínomilné jsou především tradiční druhy našich babiček - africká I. walleriana, které se říkalo sultánka, a I. balsamina z Asie. Odolnější jsou moderní velkokvěté hybridy, které se šíří pod názvem Impatiens New Guinea-hybridy a snesou slunce stejně dobře jako zastínění. Vynikají velkými plochými květy, barevnými listy a mnohem vyšší tolerancí k nižší vzdušné vlhkosti a mírnému vyschnutí (i když suchomilné nejsou). Výborně se kombinují s různobarevnými odrůdami africké kopřivy (dříve Coleus, nyní se jmenuje Solenostemon), s fuchsiemi a drobnokvětými hybridy rodu Calceolaria.

                    

Zdobně přetékající

Jako převislý doplněk do nádob se často používá vytrvalý dvouzubec, původem z Arizony a Mexika. V kultuře je rozšířen jediný druh - Bidens ferulifolia. Ačkoli původní forma je přímá, pěstují se především plazivé a převislé formy dosahující až metrové délky. Úbory vykvétají od června až do prvních mrazů, jsou velice početné a asi 3 cm široké. Skvěle se uplatňují v truhlících ve společnosti téměř jakýchkoli rostlin, klasickou kombinací jsou dvouzubce s pelargoniemi nebo petúniemi. Nejsou příliš náročné, potřebují slunce, kvalitní zem, nejlépe směs rašeliny, kompostu a písku v dostatečně objemné nádobě. Pravidelně je zaléváme a hnojíme. V únoru se velmi snadno se množí řízkováním, matečné rostliny přezimují při dostatku světla a teplotách okolo 10 °C.

Možností je spousta, v prodeji se každým rokem objevuje řada novinek, které lze kombinovat s tradičně pěstovanými druhy. I když vám zrovna některý rok truhlíky nevyjdou tak, jak byste si představovali, nevadí, příští sezonu chybu napravíte a pořídíte si vhodnější druhy.