Obří království begonií

Odkud vlastně begonie pocházejí? Při hledání odpovědi na tuto otázku prolistujete skoro celý atlas světa. Begónie rostou ve Střední a Jižní Americe od severního Mexika po Bolívii a Paraguay, ve vlhčích oblastech střední a jižní Afriky, na Madagaskaru, Sokotře i Srí Lance, v jihovýchodní Asii od Indie přes Himálaj, Čínu, Tchaj-wan, Malajsii, Sundy až po Papuu a tichomořské ostrovy. Jen v Austrálii žádný původní druh není.

PORADNA

Problémy s pěstováním pokojových rostlin pomůže vyřešit odborník na webu. 

Krása v rozmanitosti

V přírodě begonie obývají velmi různorodá stanoviště, od temného zastíněného podrostu deštného lesa horkých tropických nížin až po suché polopouštní oblasti. Nemálo druhů roste i v tropických a subtropických horách, kde teploty klesají až k bodu mrazu. Některé druhy potřebují nedotčený primární prales, jiné obsazují narušená místa na svazích podél cest, kde mají dostatek světla a kde chybí konkurenční rostliny. Zvlášť jemné a citlivé druhy rostou na okrajích řek nebo v okolí vodopádů, dost begonií najdeme růst petrofyticky - na severně orientovaných kamenech a skalách ve vrstvě mechu, několik druhů roste i epifyticky na stromech.

Begonie jsou natolik rozmanité a jejich taxonomie natolik složitá, že byl celý rod rozdělen do 56 sekcí. Všechny druhy begonií jsou byliny nebo polokeře se stonky vzpřímenými, převislými nebo liánovitými, výška rostlin se podle druhu pohybuje od 2 cm až po několik metrů. Listy se různí tvarem, velikostí i zbarvením, vždy však mají palisty. Květy mohou mít bílou, bělozelenou, krémovou, žlutou, oranžovou, červenou nebo růžovou barvu. Plodem je tobolka vyplněná velmi drobnými semeny. Některé druhy, zvláště ty suchomilnější, vytvářejí oddenky nebo stonkové hlízy. 

Pokojové ozdoby

Z tropických vlhkomilných begonií se nejčastěji pěstují druhy americké. Běžně se setkáme s drobným mexickým druhem Begonia bowerae v několika barevných kultivarech, např. ´Tiger´nebo ´Black Falcon´. Velmi odolné jsou kultivary Begonia hydrocotylifolia, které snesou i suchý vzduch  kanceláří.

Hojně se pěstuje i Begonia manicata, kterou poznáme podle několika prstenců rudých trichomů kolem horní části řapíku těsně pod listem, nebo její kříženec Begonia x ricinifolia.

U tropických vlhkomilných druhů vychází kultura z přírodních podmínek. Základem pěstování je stín, lehký rašelinový substrát, vlhký vzduch i dostatek vláhy v půdě. Citlivější druhy potřebují umístit ve vitríně nebo přiměřeně velkém teráriu, kde mají vyšší  vzdušnou vlhkost. Zaléváme často, aby byl substrát stále mírně vlhký, neměl by nikdy vyschnout. Begoniím snadno uhnívají kořeny, proto jim nenecháváme stát vodu v misce  pod květináčem. Nejodolnější druhy to někdy snesou, přestože jim to nevyhovuje stejně jako všem ostatním. 

Hlíznaté na zahradu i do bytu

Velkou oblibu si získaly hlíznaté begonie, které se na léto vysazují do nádob nebo okenních truhlíků. Jsou to mnohonásobní mezidruhoví kříženci Begonia x tuberhybrida, jejichž šlechtění začalo již v 18. století křížením B. boliviensis a B. rosaeflora. Šlechtitelé k nim přimíchávali geny dalších druhů a postupně se vytvořily skupiny a typy od jednoduchých po plnokvěté, drobnokvěté až velkokvěté, vzpřímené i převislé, se zkadeřeným či třepenitým okrajem a různými odstíny květů. Hlíznaté begónie jsou vytrvalé, vyšlechtěné především do nádob nebo okenních truhlíků. Vyžadují rašelinnou, na živiny bohatou půdu, častou zálivku, přihnojování a umístění v lehkém polostínu - slunce na ně může svítit část dne, ale nesnáší polední prudký žár, který jim spálí listy. Sázíme je na jaře, jakmile začnou rašit. Kvetou za dlouhého dne, ale hlízy vytvářejí za krátkého dne, proto je ze substrátu vyndáváme co nejpozději, ke konci října, aby co nejvíce narostly. Bývají uložené mělce pod povrchem, dáváme pozor, aby se nepoškodily. Očištěné od půdy a zbytků stonku a kořenů je uložíme v chladu (kolem 6 ˚C). V zimním období se v květinářstvích objevují hybridy Begonia x elatior s množstvím barevných plných květů. Vznikly křížením B. socotrana s B. x tuberhybrida (tedy s mixem hlíznatých druhů) a pěstují se skleníkově. Hybridy Begonia elatior jsou pokojové rostliny a dlouhodobě vydrží i v místnostech s ústředním topením. Kvetou zhruba dva měsíce. Ke kvetení potřebují snížení teploty na 15-16 ˚C.

Nezničitelné letničky

Další skupinou jsou hybridy Begonia semperflorens vyšlechtěné z B. cucculata, B. gracilis a B. hirtella. První kultivar vznikl roku 1909 a jmenoval se ´Primadona´, rozmach však nastal až ve 30. letech, kdy byla uvedena na trh odrůda ´Tausendschön´ a další, odolné proti nepříznivému počasí a vyrovnané ve výšce i barvě listu a květu.

Hybridy královské begonie

Často se pěstuje i skupina hybridů s nápadně barevnými listy, které označujeme jako Begonia rex hybridy.

Jejich rodokmen skutečně začíná u asámského druhu B. rex, který se v kultuře objevil v polovině 19. století. Na vzniku dnešních hybridů se postupně podílelo ještě několik dalších druhů.

Dnešní výrazné, listem ozdobné kultivary nesnášejí přímé slunce, jsou spíše chladnomilné a nejlépe prospívají v méně vytápěných světlých interiérech.

Hybridy druhu Begonia rex se množí výhradně řízkováním, výsev se nepoužívá. Potřebují přistíněné stanoviště, hojnou zálivku a lehký organický substrát bohatý na živiny. V létě jim prospívá umístění na zahradě nebo v dobře větraném vzdušném prostoru, v zimě vyžadují dostatek světla a snížení teplot na 12-15 ˚C.