Skip to content

Čarodějné trumpety

Kdo poprvé v životě uvidí rozkvetlý durman, zpravidla neuvěří vlastním očím. Na koncích minimálně olistěných tenoučkých větviček visí krásně tvarované a neskutečně velké barevné zvony. Nepoměr mezi rozměry titěrného stromečku a monstrózních květů bývá tak nápadný, že mnozí obdivovatelé se zprvu domnívají, že jde o kýčovitý výtvor šíleného výrobce umělých květin.

Obsah článku

Žlutokvěté durmany pěstované v evropských domácnostech jsou většinou označovány jménem Brugmansia x flava

Pokud pěstitelé durmanů svoje miláčky "nepřekrmují" dusíkatými hnojivy, listy rostlin zůstanou poměrně drobné. O to více pak mohou vyniknout rozměrné květy.

Stonky stromových durmanů rychle tloustnou a dřevnatí, přesto zůstávají i několik let svěže zelené. Teprve potom zhnědnou a jejich povrch postupně tvrdne a vrásní.

Tříletý durmanových durmanového kultivaru Brugmansia x flava se v době květu stává estetickou dominantou.

Vyšlechtěné plnokvětné kultivary

Teprve při bližším ohledání (a očichání) nevěřící Tomášové zjišťují, že květy nádherně voní a jsou „pravé“. Pak zatouží pěstovat podobný rostlinný skvost ve svém domě…

Kmeny se zelenou kůrou?
Durmany paradoxně patří mezi dřeviny. Udiví to především při pohledu na prodávané mladé a poprvé rozkvétající sazenice: copak asi mají tyhle tenké, svěže zelené proutky společného se stromy? Přesto durmany dokáží ve své domovině – tedy v tropické Americe – dorůstat i pětimetrové výšky a jejich dřevnatějící stonky se co do tloušťky mohou směle srovnávat třeba s kmeny našich ovocných stromů.

Kam durmany řadíme? Do obrovské čeledi lilkovitých (Solanaceae). Mezi jejich blízké příbuzné tudíž patří i notoricky známé papriky, rajčata, brambory nebo tabák. Také v Evropě mají ovšem stromovité durmany svou „rodinu“: majitelé zahrádek v nejteplejších oblastech České republiky znají poměrně vzácný a vzhledný plevel – durman obecný (latinsky Datura stramonium).

Tento druh je rozšířen na celé zeměkouli a v mírném pásmu vystupuje v roli byliny, která každoročně vyrůstá ze semen a podléhá už prvním podzimním mrazíkům. Květy našeho durmanu nezapřou příbuzenské pouto s tropickými bratranci – nejsou sice tak velké, přesto dokáží polaskat oko jak svým tvarem, tak oslnivě bílou barvou. Pěkný je i plod durmanu obecného – ostnitá tlustostěnná tobolka, která obsahuje mnoho olejnatých semen. Ale pozor! Ta jsou prudce jedovatá – stejně jako celá rostlina!

Zmatek nad zmatek
V názvosloví pěstovaných durmanů panuje velikánský zmatek. Nepořádek mají botanikové dokonce i v zařazení „okrasných“ durmanů do příslušného rodu – ti konzervativnější se drží klasického jména Datura, na evropské botanické scéně (ta je reprezentována především zahradnickou velmocí Holandskem) se ovšem setkáme spíše s modernějším přízviskem Brugmansia. Za pravé „datury“ příznivci brugmansií považují pouze druhy s nepřevislými květy.

Díky snadné křížitelnosti jednotlivých druhů durmanů s převislými květy mají i v botanických zahradách problémy správně označit např. dva nejčastěji pěstované žlutokvěté durmany: durman zlatý (Brugmansia aurea) má mít květy žlutozelené a pravidelně rozšířené, druh B. versicolor nese květy s růžovým nebo oranžovým nádechem a s korunními trubkami naopak u báze silně zúženými a rozšiřujícími se až zhruba od poloviny své délky.

Dříve hojně uváděný bíle kvetoucí durman stromový (B. arborea) se dnes v Evropě asi vůbec nepěstuje – jeho krev však koluje v celé škále bělokvětých kříženců. Taktéž bíle kvetoucí druh B. candida už byl silně potlačen konkurencí svých hybridních potomků. Jediným opravdu „stoprocentním“ druhem na zahradnickém trhu květem převislých durmanů je cihlově červená B. sanquinea, která se od všech ostatních odlišuje kromě zpravidla dvoucípého kalichu především atypickou barvou květů.

Jejím potomkem je i nejčastěji pěstovaný žlutokvětý kříženec B. x flava, jenž vznikl spojením s druhem B. arborea – tuto hybridizaci ovšem neprovedly lidské ruce, ale sama příroda na svazích ekvádorských And, odkud oba rodiče pocházejí. Na zahradnických trzích se můžeme setkat ještě se jmény B. suaveolens či B. x insignis.

Kolibříci na start
Těžké a křehké květy durmanů mohou v ideálních podmínkách dosahovat délky i 25–30 cm. To samozřejmě znamená, že opylovači durmanů musí mít náležitě dlouhé „nádobíčko“ k tomu, aby v úzké květní trubce dosáhli až na dno k zásobě vonného nektaru. V přírodě tyto nezvyklé parametry splňují především jazyky kolibříků a snad i sosáky některých obřích motýlů. Uvedení milovníci sladkého pití ovšem určitě nežijí u nás – a tak se v evropských podmínkách bez umělého opylení durmanových semen hned tak nedočkáme. Proto durmany množíme především zakořeňováním mladých vrcholových řízků.

Čarodějný nástroj šarlatánů
Durmany mají kromě svých estetických kvalit ještě další podivuhodnou, i když v dnešní době ne zrovna ideální vlastnost: jsou zdrojem poměrně silných halucinogenních látek, které mohou ve špatných rukou napáchat hodně zla. Semena všech durmanů obsahují velké množství alkaloidů hyoskyaminu, atropinu a skopolaminu a ty dokáží s lidským vědomím (a také tělem) opravdu řádně zacvičit! O tom, co durmanová semena skrývají, věděli už dávnověcí šarlatáni a hojně je používali při svých obřadech k navození těch „správných“ pocitů a nálad.

V dobách inkvizice byla semena durmanů dokonce podávána i nešťastným obětem tzv. honů na čarodějnice. A protože mezi příznaky intoxikace durmanovými alkaloidy patří i prudké závratě, pocity letu, silných rotací a sexuálního vzrušení, neměli mučitelé při svých fanatických monstrprocesech příliš práce se získáváním potřebných výpovědí… Ale proč zacházet do historie – ještě dnes najdeme v základní výbavě šamanů a léčitelů přírodních lidí v Jižní Americe semena durmanů. Na závěr kapitolky tedy varujme zájemce o pěstování durmanů především z řad rodičů malých dětí: celé rostliny všech pěstovaných druhů a kultivarů jsou prudce jedovaté!

Sladké pokušení
Přesto jsou durmany neodolatelným lákadlem pro nejrůznější druhy rostlinných patogenů. Mají totiž „sladké“ a šťavnaté stonky i listy. Mezi nejzáludnější patogeny patří virová onemocnění – ta se projevují poruchami ve vývoji listů a poupat (pokřivenost listových čepelí, nesouměrnost květních korun), nekrotickými skvrnami apod. Bohužel, virózy nejsou u rostlin běžnými prostředky potlačitelné – a proto je nejrozumnější kompletní likvidace napadeného durmanu.

Pokud tak neučiníme, viry se prostřednictvím např. létavých mšic postupně rozšíří na ostatní pěstované exempláře. Pozor, virózy se dají přenášet (podobně jako např. u převislých muškátů) i vrcholovými řízky při jejich vegetativním množení! V obchodech nabízené durmany většinou pocházejí z laboratorních množení, a tak se u nich viróz nemusíme obávat a můžeme je použít coby výchozí materiál k dalšímu řízkování. Podobně náchylné jsou durmany i ke škůdcům z řad svilušek a molic. Tady už si ovšem díky chemii poradíme mnohem účinněji. Svilušky (tedy miniaturní pavoučci sající na rubu listů a projevující se postupným tečkovitým žloutnutím celých listových čepelí) spolehlivě podlehnou několikrát opakované aplikaci přípravku Apollo.

Na molice zase vyrukujeme např. s kombinací výrobků Applaude a Sumithion – druhý z nich navíc spolehlivě zlikviduje třeba i mšice nebo housenky motýlů. Hybridní kříženci durmanů jsou – jako u všech ostatních rostlin – mnohem odolnější vůči škůdcům (a třeba i pěstitelským přehmatům). Tuto skutečnost je nutné si uvědomit již při nákupu u nás snad jedině sehnatelného přírodního druhu B. sanquinea.

Problém snad jen při zimování
Pěstování durmanů není složité. Jako velmi vzrůstné tropické rostliny vyžadují co nejsvětlejší teplé stanoviště, těžší humózní zeminu, vydatnou zálivku a časté hnojení. Přihnojovat můžeme každý týden, pozor jen na předávkování dusíkem – v tom případě se můžeme těšit na dlouhatánské a rychlé přírůstky větví, na obrovské listy, ovšem nikoli na záplavu květů. Velikost kořenáče musí být úměrná rozměrům pěstovaných exemplářů.

V letních měsících je durmanům určitě nejlépe venku na přímém slunci. V naprosto ideálním případě by durmanové stromky mohly být ještě chráněny před deštěm a silnějšími větry – jinak nám totiž měkké květy při větších lijácích „oprší“ a také křehké, barevnými zvonci obtížené větve mohou být snadno polámány. Koruny durmanových keřů či stromů je nutno tvarovat výchovným a zmlazovacím řezem (nejhlouběji řežeme především počátkem jara). Durmany bohužel nekvetou nepřetržitě, květy se objevují zpravidla v několika vlnách od července do začátku listopadu. Maturitní zkouškou našeho pěstitele durmanů je (jako u většiny tropických rostlin) zimování jeho oblíbenců.

Máme v podstatě dvě možnosti. Buď rostliny zcela „uspíme“ tím, že je uložíme na suchém a třeba i tmavém místě při teplotě pouhých 5–10 °C (rostliny v tom případě shodí všechny listy), nebo zvolíme metodu, která sice nevypadá tak drasticky, její výsledek je ovšem o něco méně jistý – durman totiž necháme pomalu růst na relativně teplém (11–14 °C) a světlém stanovišti. Světla musí být v tomto případě maximum a teplota se nikdy nesmí přehoupnout přes kritických 15 °C – jinak se začnou vyvíjet slabé a neduživé pokřivené výhony, které rostlinu zbytečně vysilují a na jaře je musíme tak jako tak odřezat.

Durmany množíme zakořeňováním dobře vyzrálých vrcholových řízků v jarním a letním období. Z řízkovanců předem odstraníme část listů a také všechna poupata, řezné plochy ošetříme práškem z dřevěného uhlí a stimulátorem. Řízky zapícháme do vlhkého písku nebo perlitu a držíme v teple a vlhku. Po zakořenění zasadíme do běžné zeminy.

Text: Zdeňek Ježek, Foto: autor
Zdroj: Můj dům 2/01