|
|
Důstojně rozložitá vila z roku 1928, kterou obývá Jan Hrušínský se svojí rodinou, pamatuje dobu, kdy si Nusle teprve zvykaly na fakt, že jsou úřední součástí rozrůstající se Prahy. Ve frontě okolních secesních domů tento objekt zarazí svým modernistickým vzhledem. Při druhém pohledu ale pochopíte, že celá tato ulice je vlastně malou galerií stavebních stylů 20. století. Začíná pseudorenesančními minizámečky, secesními vilkami, pokračuje domy stavěnýni v modernistickém stylu s prvními letmými náznaky funkcionalistické koncepce. Nekompromisním vykřičníkem smutného finále je pak omšelý panelový dům ze 70. let, neomaleně trčící o tři patra nad střechy sousedních činžovních domů, rozvalený v těsné blízkosti vily Hrušínských. Na pozemku, kde bývával ještě za dob dětství Jana Hrušínského udržovaný park se vzrostlými stromy.
Nejprve trocha historie V období mezi dvěma světovými válkami se začala Praha nezadržitelně rozrůstat a pohlcovat nejbližší příměstské lokality. Pražská návrší se měnila v zahradní čtvrtě plné rodinných domů, ať již v podobě izolovaných solitérů nebo v urbanisticky promyšlené řadové zástavby. Rodinný dům, vila, vilka se staly v českém prostředí svým způsobem novým, moderním stavebním typem. Investor už nestavěl dům pro další výnos, ale sám pro sebe, pro svoji rodinu. A noví stavebníci se začali systematicky zaměřovat na nezastavěná místa v těsné blízkosti Prahy. Nešlo jen o cenovou výhodnost parcel, ale především o změnu životního stylu, který přetrvává do dnešních dnů – vysněný rodinný dům 20. století má stát v zahradní čtvrti, která poskytuje dostatek klidu, pohodlí a okolní přírody. Vnitřní dispozice těchto rodinných domů vycházela z anglické inspirace, odkud vlastně koncept jednorodinného domu v zahradě pochází. Proto i v českých, potažmo pražských rodinných domech zůstává centrem domu obytná hala v přízemí, avšak pražským specifikem jsou další dvě až tři podlaží, mnohdy umožňující plnohodnotné využití jako samostatné bytové jednotky. Takový příkladem je i dům, který si koncem 20. let vystavěl majitel závodu na výrobu umělých květin a umělého dekorativního ovoce Jan Kouba, dědeček Jana Hrušínského, podle návrhu architekta Ludvíka Hilgerta.
Dům na rozhraní stylů Vnější i vnitřní podoba domu jasně přiznává přelomovou fázi ve vývoji architektury. Od filigránské formální zdobnosti secese až po revoluční proměnu celé architektury nového věku ve funkcionalistickou koncepci. Vila Hrušínských stojí svým pojetím v samém středu tohoto kvasu.
Celý objekt s nepravidelným půdorysem vycházejícím ze strohé koncepce obdélníku má jednoznačně modernistický vzhled, oproštěný od nadbytečných ozdobných prvků. Plochou fasádu čelní stěny hmotově robustního domu člení mírně předsazený hranol vnitřního schodiště z pohledových cihel. Zadní stěnu obrácenou do zahrady zase odlehčuje vysoký válec celoproskleného arkýře stoupající až do prvního patra. Nad objektem se rozpíná nízká střecha kryjící půdní prostor připravený k vestavbě dalších místností. Další využitelné prostory pak nabízí ještě suterén vystupující o půl patra nad terén zahrady. Programová koncepční strohost celé stavby bohužel ještě postrádá odlehčující prvky nastupujícího funkcionalismu – především velkoformátová okna, široce otevírající rodinné domy slunci a umožňující co nejužší kontakt se zahradou kolem objektu.
Doznívání „staré školy“ je jasně patrné i v uspořádání vnitřní dispozice domu. Vila je řešena jako dvoupodlažní, dvougenerační objekt se dvěma rovnocennými čtyřpokojovými byty o rozměrech cca 140 m2 nad sebou, přičemž byt ve druhém patře s kratší chodbou ještě rozšiřuje plocha terasy umístěné na západní stěně. Takovému řešení odpovídá i začlenění přístupového schodiště v neutrálním prostoru, odsazeném v již zmíněném cihlovém kvádru. Oba byty, které mají společné pouze vstupní zádveří, jsou tak na sobě zcela nezávislé a poskytují dostatek soukromí dvěma rodinám. Typickým pozůstatkem doznívající koncepce bydlení zůstává výrazná členitost obytného interiéru, která ale na druhou stranu vytváří velmi příjemný pocit útulnosti a soukromí.
Malé dějiny jednoho domu Jakkoliv se zdá dům Hrušínských poklidnou oázou v tiché ulici, obtiskly se za dobu takřka osmdesáti let v jeho zdech nejen soukromé osudy rodiny Hrušínských, ale pohnuté dějiny celého 20. století.
Sám stavebník domu Jan Kouba si svou novou vilu dlouho neužil, protože zemřel již roku 1936. Jeho manželku, dvě dcery a druhou větev rodiny obývající byt v horním patře pak krutě postihla tragická doba protektorátu. Jakožto Židé se museli z domu krátce po zavedení norimberských zákonů ze dne na den vystěhovat a vila se na pár let stala domovem rasově čistého nacisty. Holocaustu nakonec z celé rodiny unikly jen obě mladičké sestry Koubovy, které si však do února 1948 nestačily ani pořádně vyřídit všechny úřední papíry k navrácení domu. Když přišel únorový převrat, byl dům prohlášen za činžovní vilu. Spodní byt už obývala Eva Koubová, provdaná Hrušínská, se svým manželem, populárním hercem Rudolfem Hrušínským, a horní byt obsadil Národní výbor nájemníky. Rodina Hrušínských se postupně rozrůstala. Dospěli oba synové Rudolf ml. a Jan, oba si založili rodiny, ale vzhledem k bytové situaci v socialistickém Československu museli dál zůstávat v „rodinné vile“. V jednom bytě se tak nakonec tísnilo šest dospělých a šest dětí. Teprve na sklonku osmdesátých let se rozvětvené rodině postupně podařilo získat i byt v druhém patře a rozšířit tak svůj stísněný životní prostor. Dnes již v domě bydlí jen Jan Hrušínský se svou manželkou Miluší Šplechtovou, se třemi dětmi a jezevčicí, nekompromisně střežící rodinné sídlo.
Vzpomínky a tradice Úcta k bohaté rodinné tradici a historii v tomto domě dýchá doslova z každého rohu. V původním stavu se dochovalo maximum stavebních detailů i interiérových prvků. Rozkládací dveře oddělující obývací pokoj od pracovny, mosazné stylové kličky a kliky u oken a dveří, většina dveří a zdobných rámů i tvarované štukové římsy u stropů jednotlivých místností. Nové prvky jsou pak citlivě vkomponovány do původního interiéru – jedná se například o zakázkově vyrobené prosklené dveře do obývacího pokoje nebo kuchyně, které nahradily dveře z masivu.
Starou rodinnou tradici připomíná i zařízení interiéru. Několik kousků nábytku z vybavení Koubovy vily, které se podařilo zachránit v době protektorátu, jsou hlavní chloubou obývacího pokoje, jehož další zařízení se jim stylově přizpůsobuje. Jedná se o originální modernistický černý příborník s výrazným dekorativním kováním a velký černý jídelní stůl, kolem kterého se schází celá rodina. Oba kusy nábytku nedávno prošly šetrnou renovací, která jim vrátila původní lesk a exkluzivní vzhled. Jak říká Jan Hrušínský, taková renovace, přesněji řečeno důkladná rekonstrukce, čeká vlastně celý dům i zahradu. „Naše vila už má po těch letech nárok na celkovou rekonstrukci,“ dodává ještě Jan Hrušínský. „Stav stupaček nebo venkovní omítky už dávno volají po velké investici a generální opravě. Naštěstí jsou to ale všechno věci, které ještě mohou počkat a nic zásadního tu s výjimkou rozpadajícího se plynového topení takříkajíc nehoří. V současné době nám totiž většinu času zabírá divadlo a nestíháme se věnovat domu ani zahradě. Ale víme, že do smrti tady budeme mít co dělat!“
A tak zatím zůstává v domě Hrušínských vše při starém, s patinou vzpomínek, s vůní starých, snad i dobrých časů, která nedýchá jen z útrob renovovaného příborníku po mamince. Je přítomná v drobných kvítcích tapet v předsíni, zrcadlí se v okenních tabulkách zimní zahrady, odpočívá ve špálovsky modrém starožitném křesle, ve kterém tak rád sedával Rudolf Hrušínský.
Architekt: Ing. arch. Ludvík Hilgert, 1895–1967 Vyučen zedníkem, později absolvoval VŠUP. Žák Josipa Plečnika. Pro jeho dílo je typická věcnost, uměřenost a specifická symboličnost. Ve třicátých letech minulého století se stal velkým obdivovatelem konstruktivismu Corbusierova směru. Z jeho nejznámějších staveb můžeme uvést školu v Brodku u Kounice, vlastní rodinný dům v Braníku, jesle a mateřskou školu ve Vsetíně nebo vilu v Dolečíně.
Úryvek fejetonu Vracíte se rádi domů? ze sbírky Vážně jste to nečetli? (vydalo nakladatelství Andrej Šťastný v roce 2003) „Jako by nás to společné místo ještě víc sbližovalo. Je mi hezky, když usedám k velikému černému stolu, na kterém v roce 1928 poprvé zavoněla svíčková s brusinkami, jablečný závin nebo silná černá káva. Představuji si nepoznanou babičku Koubovou, jak s leštidlem v ruce odstraňuje ze stolu následky večerní oslavy, neboť dědeček Kouba byl veselý chlapík, a z paměti se vynořuje i maminčin ustaraný výraz a obava, zda se jí podaří zahladit stopy, kdykoliv tatínek černý klavírový lak našeho jídelního stolu propálil cigaretou… Tak mě napadá, že budu pomalu končit, poněvadž moje žena právě nese na stůl svíčkovou na smetaně, s karamelem, brusinkami a se šlehačkou, a vůně domova tak nabývá zcela konkrétních tvarů…“ Jan Hrušínský
text: Lucie Konášová foto: Majka Votavová |
S vůní starých časů
Rodinná vila rodu Hrušínských stojí v ulici vinoucí se nedaleko hlavní nuselské tepny. Dole rachotí tramvaje, ale tady, za hradbou standardních činžovních domů, mezi vilami z přelomu 19. a 20. století vládne klid a ticho. Jako za starých časů.
