|
|
Rozsáhlá škála moderních výrobních technologií se odráží nejen ve výtvarných koncepcích, ale i na hodnotové a významové symbolice, která je přirozeným atributem tohoto užitkového objektu.
Z optického hlediska poskytovala kovová židle nové vjemy a navozovala představu beztížného těla v prostoru. Zmizely totiž nohy, které byly v celých dějinách nábytku u židlí neodmyslitelnou tektonickou součástí. Až do poloviny 20. let 20. století žádná jiná židle předtím neprošla tolika technickými zkouškami. U tradiční konstrukce to nebylo ani třeba, protože sedáková podložka podepřená čtyřmi nohami měla jednoznačnou tektoniku a bylo jasné, že se ani pod korpulentnější postavou nezhroutí. Jiné to ovšem bylo, když tvarové pojetí židle, jak ho naznačil ohýbaný nábytek z produkce Thonetových továren, začalo pokoušet architekty, kteří se snažili nahradit bukové dřevo rovnomocnou kovovou trubkou. Kov měl být pevnější než dřevo a v jisté tvarové konfiguraci i výrobně méně náročný.
Zkušenosti s kovem a jeho využitím v tehdejší tvorbě sedacího nábytku sice výrobci měli, ale šlo především o lité litinové části zahradních a parkových lavic. Na pomoc přispěchal i pověstný ocelářský gigant Mannesmann, kde se podařilo v roce 1886 vyrobit první bezešvou trubku. Secesní interiéry na přelomu 19. a 20. století však nebyly schopny esteticky vstřebat tyto těžkopádné kusy od zbrojařské firmy.
Při úvahách o možnostech využívání kovových trubek odpadly funkcionalistickým architektům z hlediska jejich ideového zaměření především dva problémy: nemusely řešit otázky, zda odkrýt, nebo naopak popřít spoje. Zaměřily se totiž na ohýbanou trubku ze dvou částí, které v prostoru vykreslovaly dokonalé „esovky“. Namísto řady částí, které se musely složitě sestavovat a spojovat, tak vznikl dojem čisté jednoduchosti. Tyto vlastnosti materiálu odpovídaly atmosféře doby a zároveň byly výzvou nastupujícímu konstruktivismu.
Jeho čelný představitel Theo van Doesburg vytvářel vlastní teorie o tzv. „elementární konstrukci“ a na jeho úvahy navazovali i ruští konstruktivisté. Ve svém článku Dřevo, nebo kov? z roku 1929 okomentovala ovzduší doby Ch. Perriandová příznačnými slovy: „Kov hraje v nábytku stejnou roli jako cement v architektuře. Je to revoluce. Estetika kovu… Nová lyrická krása, napájená matema- tickými vědami.“ Přestože hned po první světové válce vznikaly v ateliérech prototypy různých verzí kovového nábytku, prvenství získal pozdější čelný představitel desavského Bauhausu Marcel Breuer. Jeho křeslo nazvané Wassily podle zakladatele malířské abstrakce Vasilije Kandinského, pro jehož ateliér křeslo navrhl, se stalo hned napoprvé modelem, který je dodnes aktuální. Úplnou novinkou bylo nahrazení dřevěného nebo čalouněného sedáku a opěráku tkaninou z pevné příze.
Wassily bylo natolik inspirativní křeslo, že se jeho výroby ujala řada evropských firem, z nichž některé ho mají ve svém výrobním programu i dnes. Podobně i designéři jsou přitahování Breuerovým příkladem, který je tak jednoznačný, že bylo obtížné vymanit se z jeho dostředivého vlivu. Princip kontinuální linie ohybů, na nichž jsou napjaty sedák, opěradlo a područky z kůže nebo tkaniny, ovládl na čas zcela představivost architektů. Autorem dalších variant byl do té doby neznámý příslušník Bauhausu – holandský architekt Martin Stam. Navrhl prototyp první samonosné židle, u které její autor dokonale zrušil dosavadní systém podpěry a zátěže. Byla to první židle bez zadních noh a za materiál si zvolil poměrně banální plynovou trubku. Stamovy židle se po doladění ohýbané technologie staly patentovaným výrobkem a licenčně ho vyráběly i české továrny. Martin Stam (1899-1985), který je jednou z nejzajímavějších osobností evropské avantgardy, svůj zájem neorientoval pouze na židle. Své konstruktivistické názory propagoval ve vlastním časopise a v roce 1928 se zúčastnil v Praze projektu „Bydlení na Babě“, kde navrhl jeden dům. Do vývoje kovového nábytku zasáhl také další architekt, který je spojený s českými zeměmi – Ludwig Mies van der Rohe. Pro interiér vily Tugendhat v Brně navrhl židli, která v konstrukci navazuje na statické poznatky Breuerovy a Stamovy i na autorské modely z ohýbaných trubek z roku 1927. Trubkové profily však nahradil plochým profilem, který je tvarovaný zastudena.
To umožnilo nebývale pružné a přitom bezpečné posezení. Dokonale vyleštěný povrch oceli a černý kožený potah vytvářejí souzvuk, který se stal mottem všech pravověrných funkcionalistů. Objekt od van der Roheho má ještě jednu zvláštnost. V konstrukci kombinuje prvky židle i křesla – praktičnost první a pohodlnost druhého. Na počest místa určení ji nazval Brno a později k ní připojil i další „sedací“ realizaci jménem Barcelona. Do hry o podobu budoucího nábytku se přirozeně vložil i francouzský architekt Le Corbusier. V roce 1928 navrhl svůj pověstný „stroj na odpočívání“. Ve spolupráci s Ch. Perriandovou vyšel z klasického typu francouzské „chaise longue“, která je dobře známá z portrétů Madame Sta¨el či Mme Récamier. Přestože se často v literatuře uvádí tato Corbusierova inspirace ze zlatého období klasicismu, spíše si však Le Corbusier vzal za předlohu antické lehátko „lectus“, na kterém staří Římané spočívali v tricliniu. Le Corbusier se ovšem nezastavil u tohoto typu a následně vytvořil ještě kovovou otáčecí židli, spíše bizarní „dada objekt“ než nekonformní křesílko. Podobně jako Martin Stam, Marcel Breuer a Mies van der Rohe i Le Corbusier spolupracoval s českou zákaznickou klientelou v čele s továrnou Thonet. Rušná aktivita zahraničních funkcionalistů na české půdě nemohla zůstat bez vlivu na avantgardu, se kterou měli ostatně čilé styky. Proto téma kovového nábytku zde nacházelo aktuální odezvu a kupodivu i řadu technologicky vyspělých výrobců, kteří úzce spolupracovali s architekty: H. Gottwald v Ústí nad Orlicí, Mücke-Melder, UP Hodonín, Slezák v Bystřici pod Hostýnem a další. Na tyto firmy navázaly v poválečném období znárodněné podniky, které kupodivu převzaly náročné předchozí výrobní programy a pokračovaly v nich hluboko do 50. let 20. století.
Příspěvek domácích nebyl zanedbatelný a bez nadsázky lze říci, že křeslo Ladislava Žáka z počátku 30. let se nejenom vyrovná kreacím zahraničních kolegů, ale je elegantní syntézou jasného účelu a estetické čistoty. Plynulé linie odkazují na „chaise longue“, ladné područky na křeslo a textilie zavěšená v kostře rámu je přímo houpací sítí nad zemí. Ladislav Žák tak nejlépe naplnil vizi svého kolegy Marcela Breuera, že „budoucnost nám umožní sedět na pouhém neviditelném sloupci stlačeného vzduchu“.
Kontakt: MODERNISTA, Konviktská 5, Praha 1, tel./fax: 02/22 22 01 13, e-mail: modernista@modernista.cz
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Pružné sedlo
„Židle jsou jako hřbet pádícího koně,“ napsal italský kritik a designér Alessandro Mendini. Nedodal však, který typ židle a které slohové období má na mysli. Při troše představivosti však lze odvodit, že šlo o židle z kovových ohýbaných profilů. Stačí pohled na ergonometrické grafy ilustrující zátěže těla na pružící trubkové židli a je ihned zřetelné, že pohyb se v ničem neodlišuje od vysedávání jezdce.
