|
|
Bez monitoru se s počítačem nedá komunikovat. Ten, kdo kupuje počítačovou sestavu jako celek, se o monitor zdánlivě nemusí zajímat, protože by měl být optimálně zvolen a sladěn s počítačem již od výrobce. Ve skutečnosti však při výběru do sestav často převládají ekonomická hlediska a zejména v levnějších počítačových sestavách se nedá velká kvalita monitoru očekávat. Leckdy se proto rozhodneme vybrat monitor, který už se v běžných sestavách nevyskytuje. Pak nás ovšem musí zajímat jeho charakteristiky – a také se v nich musíme trochu orientovat. Konečná volba zobrazovacího zařízení však bývá kompromisem mezi špičkovou kvalitou a možnostmi peněženky, protože skutečně kvalitní monitory jsou extrémně drahé. Klasické monitory Pro práci s obrazem jsou ale mnohem lepší přístroje s úhlopříčkou obrazovky 17 či 19 palců, které lze ještě koupit za ceny přijatelné i pro amatéra. Ideální by byly 21palcové monitory, zde však už jdou ceny do desetitisíců. Na rozdíl od zbytku počítačové sestavy však jde o dlouhodobou investici, která nezastará tak rychle, protože ke kvalitnímu monitoru můžete připojovat stále nové počítače po mnoho let. Významné charakteristiky Jde o údaj vypovídající o vzájemné vzdálenosti dvou sousedních obrazových bodů. Jde o zlomky milimetru – zde naopak platí, že čím je číslo menší, tím lépe. Velká rozteč způsobuje zrnitost obrazu. Na kvalitu zobrazení a práce s monitorem mají vliv i další faktory, např. uspořádání stínítka (systém Trintron dává za víc peněz lepší obraz), ovládací prvky, zejména možnost měnit geometrické deformace obrazu atd. Situace na trhu monitorů se rychle mění – mapují ji testy v časopisech. Monitor a zdraví V bytě jsou důležité i další faktory: vzhled, hloubka monitorové skříně a vyklenutí obrazovky. Se vzhledem je potíž; v poslední době se začínají objevovat výrobky, jež nehyzdí běžný bytový interiér, ale ne vždy jde design ruku v ruce s ostatními charakteristikami. Klasické monitory jsou velmi hluboké, což vadí při jejich umisťování. Proto nacházejí ideální prostor v rohu místnosti. Ploché displeje To přivedlo vědce na stopu kapalin, které mění optické vlastnosti v závislosti na jiných fyzikálních veličinách, což je jinak vlastnost některých krystalů. Proto se jim začalo říkat tekuté krystaly – Liquid Crystals. Zdánlivě nevýznamný objev vedl o století později ke vzniku celého průmyslového odvětví – k výrobě displejů. Z anglických slov Liquid Crystal Display pak vzniklo jejich dnes běžné označování jako LCD, pod nímž je najdeme i v prospektech. Nebojte se LCD Této technologii se říká TFT (Thin Film Transistors), protože jejím základem je tenká vrstva obrovského množství tranzistorů pod stínítkem. Obraz lze kvalitou srovnat s obrazem klasického počítačového monitoru. U běžných výrobků se však proti vakuovým obrazovkám projevuje nižší kontrast (pozorovat např. obraz kamery na LCD v terénu při slunečném počasí je dost obtížné) a možnost sledovat obraz pouze v užším rozmezí úhlů (ze strany na displeji nic nevidíte). Z hlediska uživatele jsou důležité opět úhlopříčka displeje a jeho rozlišení, tj. počet obrazových bodů. Výhody LCD vedly k využití tohoto principu také při stavbě běžných stolních monitorů. Takový přístroj je především hluboký jen pár centimetrů – nejenže nezabírá místo, ale můžete si jej třeba pověsit na zeď jako obraz. Odpadají tedy estetické problémy umisťování počítače v bytě, protože rozměry dávají návrháři podstatně větší manévrovací prostor. LCD monitory jsou zatím výrazně dražší než klasické (řádově desítky tisíc korun), nicméně jejich ceny klesají. Hledají se i nové principy zobrazování. Nejdál jsou v současnosti plazmové ploché displeje uplatňující se ve velkoplošných (a mimořádně drahých) televizorech. Vývoj jde ještě dál – uvažuje se o displejích tenkých jak list papíru, ohebných atd. V běžné praxi však zatím má význam především klasický vakuový monitor a LCD. Grafické karty Dnes se pro tyto účely používá jen rozhraní AGP (Accelerated Graphic Port). Staré počítače měly grafické karty pracující v modu VGA, dávající rozlišení 640 x 480 bodů v 16 barvách, pak přišlo SVGA s rozlišením 1024 x 768 bodů v 256 barvách. Současné karty podporují i mody se zobrazením 1280 x 1024 bodů nebo dokonce 1600 x 1200 bodů. Při rozšíření o tzv. True Color je k dispozici více než 16,7 milionu barevných odstínů. Běžné grafické karty ovšem kladou na procesor vysoké nároky, protože vykreslit obraz je náročné na objem zpracovávaných dat i na rychlost práce. Problém elegantně řeší decentralizace funkce procesoru: nové karty mají další čip (v podstatě ještě jeden počítač), specializovaný na práci s obrazem. Procesor počítače si pak – zjednodušeně řečeno – jen poroučí, co má procesor na grafické kartě dělat, a zbyde mu kapacita na plnění jiných úkolů. Takto vystrojeným kartám se říká grafické akcelerátory. Otázka je, zda vámi používané programy akcelerátor skutečně vyžadují. Většina moderních her jej opravdu chce, zrovna tak mnohé konstrukční (CAD) programy; naproti tomu u softwaru pro práci s fotografiemi to mohou být vyhozené peníze. Další významný faktor ovlivňující výkon grafické karty je kapacita její paměti. Samozřejmě čím více, tím lépe (a obvykle i dráže). Ještě lepší než běžná videopaměť DRAM je typ VRAM. Existují také grafické karty, které v sobě zahrnují další funkce, např. obvody pro příjem televizního signálu nebo pro editaci videa. Jindy zase výrobce dodává zvláštní kartu pro editaci videa – která ovšem pracuje pouze jako doplněk některé jeho grafické karty. I když tedy prodejce u standardního počítače problém grafické karty již vyřešil, při vážném zájmu o náročnější obrazové aplikace je lepší, když to nenecháte jen na něm. Množství nových grafických karet na trhu je nepřehledné – a tak zájemci nezbývá než vyhledat poslední testy v nezávislých časopisech. Text: Jan Novák, Foto: archiv autora a firem |
