Baroko – životní styl Kristiana Kodeta

Malíř Kristian Kodet

• Narodil se v Praze 17. července 1948 jako syn známého sochaře Jana Kodeta a vnuk sochaře Emanuela Kodeta.
• V letech 1963-64 pracoval jako jevištní výtvarník v Městských divadlech pražských.
• 1964-68 studoval na akademii des Beaux Arts v Bruselu. V této době již vystavoval své obrazy.
• V roce 1979 emigroval do USA, kde dál pokračoval v tvorbě a uskutečnil řadu samostatných výstav. Po revoluci přijel zpět do Čech, kde žije a vystavuje.
• Roku 2001 otevřel vlastní soukromé muzeum Kodet se stálou sbírkou tří generací Kodetů.

Snad každý z nás chová velmi citový vztah ke kraji, kde prožil svoje dětství. Ať už jsme si léto užívali na Sázavě nebo na březích Labe, mají naše vzpomínky vzácně shodné rysy a pěstují v nás až zaslepený sentiment. Pro Kristiana Kodeta, který trávíval letní prázdniny na otcově statku nedaleko Soběslavi, má takové kouzlo právě kraj v okolí Tábora. Jeho otec, významný český sochař Jan Kodet, zde měl v zrekonstruovaném barokním statku svůj ateliér a rozsáhlou soukromou sbírku lidového nábytku, keramiky a předmětů denní potřeby našich předků. Když však Kristian Kodet v roce 1979 emigroval, o celé své dědictví po otci přišel, včetně statku, který pro něho znamenal mnohem víc než jen hodnotnou nemovitost v čisté krajině.

Návrat k baroku

Kristian Kodet není v oboru nemovitostí žádný začátečník. Má za sebou stavbu jednoho nového domu a rekonstrukci sedmnácti objektů. Takové číslo vžene většině z těch, kteří si martyriem výstavby nebo dokonce rekonstrukce už někdy v životě prošli, slzy do očí. Kdo by něco podobného chtěl zažít podruhé, natož po osmnácté! Pro Kristiana Kodeta je však celý proces vzkříšení zchátralého objektu zábavou, kterou si skutečně vychutnává. Sám si navrhuje stavební úpravy, postup a logistiku celé rekonstrukce, sám si shání řemeslníky i stavební materiál a dozoruje stavbu…

Před několika lety zrekonstruoval tři renesanční domy v historické části Tábora – kraji svého dětství. Dnes se zde nachází jeho galerie a soukromé muzeum rodiny Kodetů. Především se tu však střídají neustálé návštěvy, takže klidu na práci zde měl Kristian Kodet čím dál méně. Proto se rozhodl najít si v dostupné vzdálenosti další objekt, který by sloužil jako ryze soukromé útočiště a ateliér. Když jednoho dne projížděl s manželkou okolní vesnice, všiml si chátrající barokní fary, kterou již dávno opustili poslední obyvatelé. Krásnější místo a půvabnější dům už asi objevit nemohl.

Stačí projevit zájem…

Vlastníkem zdevastovaného objektu byla v té době stále ještě církev, přestože bylo zjevné, že nevyužitá fara rychle spěje k demolici. Jakmile však Kristian Kodet projevil o stavbu z počátku 17. století zájem, začaly standardní komplikace. Na prodej fary, o kterou do té doby nikdo včetně vlastníků neprojevil zájem, byla vypsána obálková soutěž.

Práce v bázni boží

Jak dnes Kristian Kodet vzpomíná, v okamžiku, kdy byly odstraněny zbytky střechy a bylo už zřejmé, jak zásadní bude celková rekonstrukce, podklesla mu kolena. Na první pohled se zdálo, že se tento dům snad ani nedá opravit. Velkou důvěru ve šťastný konec mu však dala kvalita a poctivost řemesla, s jakou byla fara před čtyřmi stoletími postavena. Jedině díky tomu vlastně celý objekt vůbec přežil až do dnešních dnů a zkáze podlehlo jen nutné minimum. Celková rekonstrukce nakonec trvala pouze rok a intenzivně na ní pracovalo

12 lidí, které si majitel objektu sám vybral pro jejich řemeslnou zručnost i zodpovědnost.

Kouzlo autentičnosti

Původně dvoupodlažní objekt s rozlehlým půdním prostorem nabízí dostatek místa pro soukromí Kodetovy rodiny, pro jejich hosty i pro práci v půdním ateliéru. Přízemí domu je řešeno jako „veřejná“ zóna – jde zde situována kuchyně s nádhernou funkční pecí, jídelna s krbem a místnost využívaná jako osobitý přijímací salon. Osobitý v pravém slova smyslu, a to díky původnímu lidovému nábytku, kterým je zařízen prakticky celý dům. Nejedná se však o žádné lacině vyhlížející repliky nevkusně vymalovaných truhel a štokrlat. Na Kodetově faře najdete jen pečlivě zrestaurovaný jednoduchý nábytek, původní lidovou keramiku a celou řadu řemeslného a zemědělského nářadí, lidové obrazy svatých a dřevěné krucifixy… To všechno dává celému interiéru kouzelný nádech autentičnosti.

Veškerý komfort bydlení dvacátého století je pak velmi neokázale a taktně začleněn do „barokního“ interiéru, kterému se musí naprosto podřídit. Myčka na nádobí, chladnička nebo sporák jsou zde od toho, aby nenápadně sloužily a vizuálně nepřekážely. Velmi elegantně vyřešil Kristian Kodet i koupelnu, se kterou se před čtyřmi stoletími v žádném domě moc nepočítalo. Ladění v příjemně zemitých tónech a naprostá jednoduchost spojují existenci koupelny a toalety s celým barokním prostorem v dokonalé symbióze.

S pokorou k tradici

Druhé podlaží fary je určeno spíš soukromí rodiny. Nalézají se tu pokoje dcery majitele domu, malá koupelna a dva velké pokoje s výhledem na vstupní část zahrady a přilehlý kostelík. Za zmínku jistě stojí, že v jedné z těchto místností se podařilo odkrýt fragmenty původní fresky, která poté prošla citlivou rekonstrukcí.

 

Poslední podlaží, původně půda, kde se proháněly myši a nocovali netopýři, se proměnilo v Kodetův velkoryse rozlehlý ateliér s více než jednoduchým vybavením. Hlavní roli zde totiž hrají obrazy rozvěšené po staletími patinovaném trámoví a sbírka porcelánových Kristů z venkovských poutí.