Blog

Nezapomínejte na pojištění domácnosti

Záleží na tom, jakou pojistku jste uzavřeli. Zda je váš majetek ohodnocen na takzvanou starou, nebo novou hodnotu, zda pojistka pokrývá všechna rizika, nebo jen vybraná, a jak vysoké je jejich krytí. Pokud jste například pojistili vybavení bytu před deseti lety na časovou hodnotu, nedostanete při jeho vykradení plnou cenu, ale aktuální hodnotu.

Pozor! Mezi pojišťovnami je vhodné vybírat. Liší se nejen v pojistných podmínkách, ale i v různé výši krytí jednotlivých rizik obsažených v základním pojištění. Vidět je to například při ztrátě nebo zničení jednotlivých předmětů – například IPB pojišťovna hradí v základním pojištění maximálně 20 tisíc korun za jednu zničenou věc, ČSOB ale jen 10 tisíc.

Na co dát pozor při uzavírání smlouvy
* zda jde o pojištění na novou a časovou (rozuměj klesající) hodnotu

* porovnejte podmínky pojišťoven, zejména krytí, rozsah pojištění a požadované zabezpečení majetku

* zvažte veškerá rizika, která vašemu domu hrozí, a požadujte, aby byla zahrnuta do rozsahu sjednaného pojištění

* nepojišťujte absurdní rizika, jako například možnost pádu laviny v Polabí či povodně v domě na kopci

* dobře propočítejte cenu vybavení domácnosti a podle ní určete výši pojistného krytí

* při každé větší změně například ve vybavení domácnosti nechte upravit smlouvu
* před podpisem smlouvy si ji od pojišťovacího agenta půjčete a dobře prostudujte; důležité je hlavně pojistné plnění, tedy maximální částka, kterou můžete dostat při pojistné události a výluky z pojištění (tedy to, na co se pojistka nevztahuje)

Za co dávají pojišťovny slevu
* za nadstandardní zajištění bytu a nemovitosti až dvacet procent

* za placení pojistného najednou

* za věrnost pojišťovně

* za připojištění více rizik

Co snižuje plnění pojišťovny
* nedostatečné zajištění majetku

Co zvyšuje plnění pojišťovny
* nadstandardní zajištění majetku (zámky, trezor na cenné věci)

Co je vhodné připojistit
* odpovědnost za škodu třetí osobě

* dražší elektroniku

* šperky nezahrnuté do základního pojistného

* sportovní potřeby

ANKETA
Máte pojištěnou domácnost?
Glenice Maclellan, výkonná ředitelka marketingu společnosti Eurotel Praha

„Dle mého názoru je pojištění domácnosti velmi důležité. Nikdy totiž nevíte, co se může stát a nebýt pojištěn může být i dosti nepříjemné. Já a můj manžel jsme si byt pojistili sdruženým pojištěním domácnosti a musím říci, že celý proces byl velmi efektivní. Pracovníci společnosti přišli jednou večer k nám domů a pomohli nám s vyplněním všech dokumentů. Bohužel jsme již služeb pojišťovny museli využít, když jsme měli vytopenou vstupní hala. Avšak i tato nepříjemnost byla vyřízena snadno a rychle.“

Postavte si svého šneka

undefined

To všechno by nebylo zase nic tak zvláštního, kdyby nešlo o systém, který u nás není příliš známý, ale hlavně, se kterým se tak snadno a rychle pracuje, že určitě stojí za představení.

Ideální pro renovace
Desky WEDI se vyrábějí z extrudovaného polystyrenu Styrofoam, který je ve finále ještě potažený skelnou vlákninou a vrstvou syntetické malty. To znamená, že desky jsou velmi lehké a zároveň tak povrchově upravené, aby se po zacelení spár mohly přímo malovat, tapetovat či na ně lepit obklady. Běžný obkladač bude nadšený — k dispozici má absolutně rovnou plochu připravenou přímo k nanášení lepidla. Nebo ne — nebude moci svést nedostatky ve své práci na nešikovnost zedníka, který „nahazoval“ stěnu před ním.

Zvláště při renovacích ve starších domech se často musíme smířit s tím, že nabízený prostor nebývá ideálně pravoúhlý — tady hraje pro WEDI desky fakt, že se velmi snadno řežou pilou nebo kobercovým nožem. Je tedy snadnější přizpůsobit se nerovnostem stávajících stěn. Materiál určitě potěší i chalupáře. Vzhledem ke skladebnosti systému je možné, že některé práce si udělají ti šikovnější sami. Není také problém naložit několik desek na přívěsný vozík nebo zahrádku auta. Vzhledem k malé váze desek zvládne manipulaci a přípravu každý sám bez cizí pomoci.

Kde statik velí: Stop
Když se řekne polystyren, každý si představí klasické bílé izolační drolivé desky a mnohým naskočí husí kůže při představě zvuku, který vydávají přejetím třeba po skle. Extrudovaný polystyren je však materiál s daleko větší hustotou a tím i pevností.

Vzhledem k materiálu desek je ideální použít je tam, kde je narušená statika budovy, případně tam, kde by statik mohl mít námitky proti nadměrnému zatížení podlah. Typickým příkladem je vestavba koupelny do podkroví ve starém domě. Tam bývají stropy z trámů — naši předkové mnohdy půdu používali jen na skladování sena a slámy a nepočítali s rozmnožovacími schopnostmi lidstva.

Na co se hodí
WEDI desky se vyrábějí v tloušťkách od 6 do 50 mm. Ty nejtenčí se používají k „zaklopení“ prostoru podobně jako třeba sádrokarton, ty nejsilnější pěticentimetrové jsou samonosné. To znamená, že mohou samy o sobě tvořit příčku a nemusí se přikládat na žádnou nosnou konstrukci jako
sádrokarton.

Na obrázcích vidíte i další nápady, jak lze desky jednoduše využít. Lze je tvarovat tak, že je po jedné straně naříznete. Není pak problém vytvořit oblouk a okopírovat třeba oblý tvar rohové vany, ukázkou vrcholných možností je stavba šnekovitého sprchového koutu, jejíž postup tu vidíte.

Speciální práce
Když už se má nějaký materiál označit slovem systém, požaduje se, aby bylo možné s jeho pomocí vyřešit i atypické prvky stavby — tzn. různé rohy, ukončení či rozvody vody. Ve starých stavbách často najdete „povystrčené“ litinové trubky odpadních systémů, při neodborných rekonstrukcích se také nikdo nezabýval zabudováním rozvodů vody a plynu. Pro tyto účely můžete použít profily ve tvaru písmene L nebo U, které pomohou tyto pozůstatky socialismu zakrýt.
Součástí systému je i mnoho prvků, jejichž pomocí můžete desky spojovat do jednolitých ploch, nabízí se dokonce prefabrikovaná podlaha sprchového koutu integrující odpady vody.

Co očekávat od WEDI desek
– velmi snadnou manipulaci při stavbě
– velmi snadné řezání a přizpůsobení tvarů
– lehkou konstrukci
– nezajistí zvukovou izolaci
– nemohou sloužit jako nosná konstrukce pro zavěšení umyvadel či toalet

Cenové relace
(za 1 m2 desky):
– tl. 6 mm – 692 Kč
– tl. 20 mm – 791 Kč
– tl. 50 mm – 1 017 Kč
– dno koutu s odpady – od 7 541 Kč
– úhlový element – od 408 Kč/bm
– kotvicí prvek – od 133 Kč/ks

Text: Marek Burza, Foto: Archiv
Zdroj: Svět koupelen

KONTAKT:
WEDI, Sokolská 204, Skřivany, tel.: 0448/52 25 11

Koupelna z kozího chlívku

V zrdcadle je vidět větrák, kterým se odvádí pára

To všechno jsou už jen vzpomínky. Nad stolem dávno svítí elektrická lampa, pivo se chladí v lednici, a ne v potoce jako dřív, a z půdy se stal útulný pokojík. Tak běžely roky… a ty se ve zdejších drsných klimatických podmínkách dovedou na stavení důkladně podepsat. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že už déle nemůžeme odkládat opravu kůlny, vyvstal před námi závažný problém, jehož řešení rozdělilo naše do té doby svorné rodinné řady na dva téměř nesmiřitelné tábory.

Spor
Měl podobu otázky — opravit jen kůlnu a sociální zařízení ponechat v původním stavu (rozuměj — dál používat suchý záchod, který se musel pravidelně jednou za rok vybírat, a dál se mýt za kamny v koutku), nebo to vzít z gruntu a vybudovat záchod a koupelnu? Ale jak dostat do chalupy vodu, když slibovaný vodovod je patrně ještě otázkou daleké budoucnosti? Nakonec obě strany trochu ustoupily a tak v létě roku 2000 dostala chalupu zbrusu novou kůlnu a — chemický záchod. S jistými obavami jsme čekali na zimu. Ta ve zdejších horách bývá opravdu krutá. Záchod však fungoval i v těch největších mrazech.

Ale nepředbíhejme. Nejprve jsme museli najít někoho, kdo by naše plány zrealizoval. Vlastními silami bychom to rozhodně nezvládli. Měli jsme štěstí, vlastně my ne, ale chalupa, protože ti, kteří se do toho pustili, nejenže umějí snad všechna řemesla, která jsou při rekonstrukci potřebná, ale navíc mají cit pro stavbu, materiál, dovedou poradit, zařídit všechno potřebné…

A pak samozřejmě stačilo už málo. Jen takové docela tiché šeptnutí — A co takhle koupelna? Byli jsme rozhodnuti. Co s místností, která kdysi dávno svému původnímu majiteli sloužila jako chlívek pro kozu a prase a nám po úpravách jako spíž a skladiště? Je dostatečně prostorná, má krásný klenutý strop… Místo pro koupelnu bylo nalezeno. Protože se už pomalu blížila zima, stačili se jen do místnosti zavést trubky pro odpad, ty se táhly kůlnou, a usadit umyvadlo. Nevadilo nám to. Když jsme dokázali žít tak dlouho bez koupelny, jednu zimu to ještě vydržíme. Hlavně že máme fortelně opravenou kůlnu.

Jarní proměny
Po zkušenosti z loňského roku, kdy jsme s pracemi začali až koncem června, jsme se do toho pustili hned po Velikonocích. Místnost bylo třeba stěnou předělit na dvě části — v první mělo být technické zázemí (bojler a čerpadlo) v druhé sprchový kout a umyvadlo. Odjela jsem z chalupy v okamžiku, kdy byly stěny oklepané, v nich vysekané otvory pro trubky a elektřinu, dělicí přepážka nahrubo vyzděná, v kůlně složené krabice s obkládačkami. Cestou domů jsem si říkala, že sice mám bohatou fantazii, ale jestli tohle bude jednou koupelna, to nevím.

A byla!
Když jsem začátkem června přijela, čekal už na mě nedočkavě manžel. Odvedl mě na práh bývalého chlívku, poručil mi zavřít oči, otevřel dveře dokořán, rozsvítil a řekl: „Už!“ Koupelna byla hotová. V přední místnosti tiše bručelo čerpadlo, bojler na mě mrkal jasným okem, na stěně se leskly dlaždičky zvýrazněné listelou, podlahu pokrývaly matné dlaždice. Zrcadlo bylo zapuštěné v dřevěném rámu, klenutý strop v koupelně obložený dřevěnými lištami napuštěnými speciálním lakem proti vlhkosti…

Hned ten den jsme odnesli stařičké umyvadlo na půdu, z kamen odstavili hrnec, v němž jsme vždycky hřáli vodu na mytí. Právo prvního osprchování bylo uděleno mně. Roztočila jsem kohoutek a s úlevou jsem si
řekla: Zaplaťpánbů že pověstné zlaté české ruce opravdu ještě existují!

Zdroj: Můj dům 3/01

Kontakty:
ETA, Poličská 444, Hlinsko v Čechách, tel.: 0454/62 25 20;
FRANTIŠEK PAZDERNÍK,
rekonstrukce – zednictví,
Orlické Záhoří 18,
tel.: 0605 77 36 86;
CHLUMČANSKÉ KERAMICKÉ ZÁVODY, Chlumčany, tel.: 019/781 11 11, 019/797 36 17;
IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5,
tel.: 02/51 61 01 10;
RAKO, a. s. Šamotka 246, Rakovník, tel.. 0313/53 77 46

Oči pro domácí počítač

I bez internetu lze ale s těmito kamerami hlídat některé části bytu či domu, natáčet jednoduché záznamy, pořizovat digitální fotografie nebo připravit zajímavé hry dětem.

Jako zdroj pohyblivého obrazu pro nejrůznější počítačové aplikace by sice bylo možné použít klasickou videokameru, ale je to zbytečně drahé. Vysoké rozlišení těchto zařízení na internetu totiž nevyužijete, stejně jako řadu funkcí. Myšlenka vyvinout kameru ušitou na míru pro práci v součinnosti s PC se proto nabízela skoro sama.

PC kamery
Webová kamera je v podstatě velmi primitivní zařízení, svými parametry blízké třeba miniaturním kamerám, které se montují k domovním zvonkům. Snímací čip může mít jen nízké rozlišení (řádově stovky tisíc pixelů), nepatrný a jednoduchý objektiv je obvykle zkonstruován tak, že jej není třeba zaostřovat (tzv. fix focus).

Rozdíl proti dosud běžným domovním kamerám je v tom, že zde je obraz na výstupu z kamery dodáván v digitální podobě a na některé běžné počítačové rozhraní – v nedávné minulosti na sériový port, nyní na USB. Také se s kamerou dodává software, který umožní z nasnímaného obrazu udělat statický snímek stejně jako videozáznam v některém běžném počítačovém formátu a připravit jej do podoby vhodné pro internet.

V praxi má webová kamera podobu malého několikacentimetrového přístroje, který lze snadno upevnit přímo na monitor počítače (pokud chcete, aby zabíral vás, třeba pro potřeby videokonference), nebo postavit někde poblíž. Čím méně je toho uvnitř, tím více se někteří výrobci vyřádili na designu, který občas bývá značně futuristický. Důležité ale je, že webové kamery stojí zlomek ceny klasických digitálních přístrojů (řádově tisíce korun proti desítkám tisíc) – a přitom pro běžného počítačového fanouška bohatě stačí.

Webovými kamerami se dnes zabývá velké množství výrobců. Díky nízké ceně se pomalu propadají do kategorie počítačových spotřebních doplňků – mezi luxusnější klávesnice, myši či reprobedny. Práce s nimi je jednoduchá a zvládne ji i mírně poučený počítačový laik. Jde v podstatě jen o to připojit kameru na příslušné rozhraní a nainstalovat potřebný software. Po opětovném spuštění počítače otevřete příslušný program, před vámi se objeví obraz snímaný kamerou – a vy už můžete jen volit jeho parametry.

Pokud vám jde o statickou fotografii, pak tu může být na výběr mezi několika stupni rozlišení a velikosti, případně možnost jednoduchých úprav a retuší. Potřebujete-li videozáznam, máte někdy možnost volby rozlišení a počtu snímků za vteřinu. Nakonec obrázek či záznam uložíte v podobě počítačového souboru, případně rovnou použijete pro některou internetovou aplikaci.

Je z čeho vybírat
Příkladem běžné webové kamery může být třeba Philips ToUcam. S jakýmisi drápky pro uchycení na monitoru vypadá trochu jako virus. Nabízí výběr mezi rozlišením 352 x 288 a 640 x 480 obrazových bodů, záznam videa s frekvencí 30 snímků za vteřinu a především bohaté softwarové příslušenství (stažení obrazu a videa, odeslání obrazu a videa e-mailem, přímý přenos obrazu přes internet atd.).

Jiným příkladem z pestré nabídky je WebCam Plus od společnosti Creative, která již má zaostřitelný objektiv od přibližně 8 cm do nekonečna. K počítači se připojuje přes rozhraní USB. Pohyblivé video lze snímat rychlostí 30 obrázků za sekundu (při rozlišení 160 x 120, 176 x 144, 320 x 240 a 352 x 288 bodů) a 15 obrázků za sekundu (při rozlišení 640 x 480 bodů). Kamerka umožňuje pořizovat živé video při rozlišení 16,7 milionu barev, dovede také v této barevné hloubce snímat jednotlivé obrázky při všech výše uvedených rozlišeních a získat tak křišťálově ostré snímky.

Z hlediska uživatele je stejně důležité i dodávané programové vybavení. K WebCam Plus se jich dodává pestrá paleta. Creative PhotoEditor je program na editování a vylepšování obrázků pro každého, kdo chce vytvořit osobní pohlednice a prezentace. VideoBlaster WebCam Monitor je vyspělý detektor pohybu, který může snímat obrázky, kdykoliv zachytí pohyb v blízkosti vašeho PC; obrázky mohou být automaticky nahrány na vaše www stránky.

VideoBlaster WebCam Control je výkonná aplikace, která dovede ovládat a nastavit vaši kameru a třídit vaše obrázky a videoklipy do snadno použitelných alb. Microsoft NetMeeting vám zajistí hlasovou komunikaci přes internet a snadné provádění videokonferencí. MediaRing Talk je hlasový internetový komunikátor nové generace, který vám umožní telefonovat z PC na PC přes internet zdarma. Pixaround je revoluční programové vybavení pro spojení obrázků, umožňující vytvořit panoramatické virtuální obrazy, které potom můžete publikovat na www stránkách či posílat elektronickou poštou svým přátelům. Doporučená maloobchodní cena kamery je 2050 Kč bez DPH.

Osvobození od drátů
Na rozdíl od klasických digitálních fotoaparátů a videokamer nemají webové kamery žádné záznamové médium ani vlastní napájení, takže jsou odkázány na přímé spojení s počítačem. To ovšem jejich využití značně limituje – mimo pracovní stůl je přístroj zcela bezmocný, o exteriérech ani nemluvě. Proto jsou dražší typy stále častěji vybavovány pamětí, kam lze snímky a krátké videoklipy zaznamenat kdykoliv a kdekoliv – a teprve později přenést do počítače. Díky nízkému rozlišení nemusí být paměť nijak velká. Vzniká tak vlastně jakýsi kříženec mezi digitálním fotoaparátem a webovou kamerou.

Takovým „hybridním“ přístrojem je například WebCam Go Plus firmy Creative. V režimu spojení s počítačem (přes rozhraní USB) můžete kameru díky vestavěnému kloubu „zlomit“ a postavit na stůl nebo na monitor (nebo namířit z okna či na akvárium – fantazii se meze nekladou). Pak lze snímat video v barevné škále 16,7 milionu barev při frekvenci 30 snímků za sekundu v nižším rozlišení 352 x 288 obrazových bodů, nebo 15 obrázků za sekundu při vyšším rozlišení 640 x 480 bodů.
Pro statické fotografie jsou na výběr čtyři stupně rozlišení, přičemž nejnižší má 160 x 120 bodů, nejvyšší 640 x 480 bodů. Tedy nic moc, ale pro internet to bohatě stačí. Součástí dodávky je software pro uplatnění kamery při videokonferencích (Microsoft NetMeeting), pro využití jako tzv. live kamery (na internetu je stále k dispozici obraz trvale zapojené kamery) a pro posílání videa prostřednictvím e-mailu.

S dvěma tužkovými bateriemi formátu AAA se WebCam Go rázem osvobodí od drátů a počítače a může se vydat do světa na lov obrázků. Za cenu okolo šesti tisíc i s DPH ovšem nelze čekat žádné divy – i zde je například maximální rozlišení 640 x 480 bodů. Takovýchto snímků se do vestavěné paměti vejde 150, což odpovídá více než čtyřem kinofilmům. Když si spočítáte, kolik dnes barevný kinofilm stojí, tak zjistíte, že tahle digitální kamera je ještě levnější, než na první pohled vypadá. Použitá paměť nepotřebuje napájení, takže se obrázky neztratí ani v případě, že se baterie vybijí, nebo že je obsluha omylem vyjme.

Dalším omezením daným nízkou cenou je nepřítomnost LCD displeje, na němž by bylo možné nasnímané obrázky ještě v terénu prohlédnout. S tím musíme počkat až na připojení k počítači, protože zde je jen průhledový optický hledáček. Dvoubarevný LCD panel slouží výhradně k indikaci nastaveného režimu, počtu snímků atd. Vedle snímání jednotlivých obrázků můžete snímat také krátké videosekvence a nechybí ani samospoušť.

Jiným dokladem toho, že tento směr se výrobcům jeví jako perspektivní, je Intel Pocket PC Camera. I tento přístroj může být připojen k počítači jako webová kamera – anebo použit coby digitální fotoaparát, do jehož 8MB paměti se vejde 128 obrázků s rozlišením 640 x 480 bodů.

Kamera hlídá byt
Díky nízké ceně a jednoduchému připojení k počítači se ovšem použití webových kamer nemusí omezovat jen na internet či nenáročnou digitální fotografii. Stejně tak dobře vám ohlídají domovní vchod, zahradu, auto před domem či v garáži, spící nemluvně, hrnce na sporáku atd. Pro reprodukci a záznam obrazu lze použít počítač s monitorem, který už tak jako tak máte, odpadá tedy nutnost koupě speciálního zařízení. S výhodou se v této roli může uplatnit i vysloužilé PC, kterého se za slušnou cenu stejně nezbavíte.

Některé televizní karty pro počítač s takovým využitím počítají a vedle příjmu televizního signálu dovolují tímto způsobem připojovat jednu nebo více videokamer. Majitelé PC kamer pro rozhraní USB to mají ještě jednodušší, většinou se však počítá pouze s připojením jedné kamery.

Není však třeba omezovat se jen na hlídání v rámci vlastního domu. Když totiž propojíte takovou kameru s internetem nebo mobilní telefonní sítí, můžete zjistit, co se děje doma či v kanceláři, prakticky odkudkoliv. Taková řešení jsou již běžně na trhu. Moravská firma MRP Informatics například nabízí možnost sledovat dění v objektu přes internet jednou nebo více kamerami. Hlídací kamery v kombinaci s internetem nacházejí uplatnění také v tzv. inteligentních domech. V projektech ukazujících bydlení budoucnosti se běžně počítá s tím, že v domácnostech budou počítačové sítě propojující prakticky všechny spotřebiče.

Mezi ně patří i PC kamery ve většině místností, před domem, na zahradě, v garáži atd. Ty dovolí nejen hlídat stav domu od počítače uvnitř, ale po zadání přístupových hesel i z kteréhokoliv počítače připojeného na internet. I z dovolené na druhém konci světa tak půjde občas dohlédnout, zda nedošlo v bytě k nějaké havárii, jestli dům nenavštívili zloději, jak se daří rybičkám v akváriu a zda teta chodí zalévat květiny. Po rozšíření videomobilů pak budete moci dohlédnout na svůj byt kdykoliv.

Většina podobných projektů jsou futuristické vize, které firmám slouží spíše jako reklama typu „podívejte, co taky svedeme“. Společnost Cisco však nedávno otevřela nedaleko Londýna „inteligentní“ rodinný dům, který je postaven na základě již běžně prodávaných technologií a zájemci si jej mohou nejen prohlédnout, ale také objednat. Součástí instalace je i velké množství PC kamer, stejně jako možnost přístupu na ně z libovolného internetového počítače.

Náročnější zájemci o hlídání objektů (firmy, instituce atd.) obvykle využívají speciální kamerové systémy. Donedávna ještě šlo o analogové kamery, nyní však již i sem proniká digitalizace a internet. Firma Philips například vyvinula kameru e-Dome nové generace, která obsáhne zorné pole 360 stupňů horizontálně a 147 stupňů vertikálně najednou, a přitom nepotřebuje žádné mechanické otočné díly. ¨

To je umožněno právě důsledným využitím principů digitalizace obrazu. Základem kamery e-Dome je čip citlivý na světlo s vysokým rozlišením, který je umístěn za objektivem s velmi krátkou ohniskovou vzdáleností a širokým zorným polem – tzv. rybím okem.

Tyto objektivy za normálních okolností dávají extrémně širokoúhlý obraz, ovšem za cenu zkreslení. U kamery e-Dome je digitální signál dál počítačově zpracováván, takže je zkreslení eliminováno. Program dokáže na přání operátora digitálně zaostřit, vybrat určitou část obrazu a tu zvětšit, což má na obrazovce stejný efekt, jako mechanické otáčení kamery prostřednictvím dálkového ovládání. Toto „digitální natáčení objektivu“ však může být nesrovnatelně rychlejší a spolehlivější než jakékoliv mechanické zařízení. Jedna kamera tohoto typu tak nahradí až šest kamer klasických.

Foto: autor a archiv firem

Vlajková loď minimalismu

Dům přesto nepřipomíná předimenzované monstrum. Autor, ing. arch. Stanislav Fiala, jen uvažoval při navrhování jeho dispozice přísně racionálně. A pokud při pohledu na něj se vás zmocní dojem, že vedle přesných propočtů z prostorů domu dýchají i silné citové vazby, máte pravdu. Tvůrce podoby domu měl totiž to štěstí, že dostal od investora naprosto volnou ruku, a tak se s tímto rodinným domem zcela ztotožnil.

Výsledek dopadl tak, jak by si představoval on sám svůj ideální rodinný dům. A ani po půlroce od jeho otevření se v něm nezklamal. Ještě stále je přesvědčený, že jednou takový dům postaví znovu. Pro svou vlastní rodinu.

Stavba má docela obyčejný, pravidelný půdorys, který je přizpůsobený na míru pětičlenné rodině. Společenské přízemí je v úrovni ulice. Skleněné stěny oddělují soukromý prostor jen symbolicky, razantnějším vymezením rodinného teritoria bude kamenná zeď, která ulici pohledově oddělí, ale zachová přitom otevřenost přízemí.
Po schodech se vystupuje do patra, které je ovšem opět na úrovni terénu — dům je totiž postavený ve svahu, takže všechny pokoje i kuchyň v patře jsou opět celoskleněnými stěnami spojené se zahradou.

Zatímco při procházení domem to tak vůbec nevypadá, na půdorysu je velmi zřetelné jednoduché členění horního podlaží: kuchyň s jídelnou je společná, a pak už jen pět malých privátů — pokoje s vlastní šatnou a koupelnou umožňují každému členu rodiny užít si chvíle samoty, ve velké rodině tak vzácné.
Architekt Fiala pojednal dům jako vlajkovou loď minimalismu třetího tisíciletí a to je patrné i na podobách všech koupelen. Nikde zbytečné ozdoby, luxus, dokonce chybí i dlažba a obklady….

On sám říká, že to však tak vůbec nemuselo být: „Tvarosloví domu je tak strohé, že kdyby to bylo nutné, nebránil bych se obložit koupelny běžnými bílými dlaždicemi, místo kovového umyvadla tam mohlo být třeba umyvadlo ve tvaru mušle — vypadalo by to jako vtip.“

Rodina, která se na svůj dům těšila s lehce mrazivým pocitem nejistoty, jak si na nový způsob života vlastně zvykne, však po žádných ústupcích nezatoužila. Jako životní výzvu a příjemné dobrodružství pojala zabydlování se v novém domově a z reakcí všech členů, rodičů, dvou dospělých synů i dcery, je patrné, že pro ně bylo zábavné sledovat sebe v procesu zabydlování. Lehce se pře-nesli přes stěny bez omítky – koneckonců, od architekta mají slíbeno, že nebudou muset nikdy bílit. Stěny stačí čistit v případě nutnosti jen mýdlovou vodou.

Také jakákoliv oprava bude mnohem jednodušší než ve starém bytě: osobní zkušenost dovedla architekta Fialu k tomu, že navrhl viditelné rozvody, které dovolí snadno a rychle najít případnou závadu a bez problémů ji opravit. Červené rozvody, působící v koupelnách jako zajímavý barevný akcent, vlastně slouží jako ozdoba až v druhém plánu. Všechno, co v malých koupelnách najdete, je čistě účelové a funkční.

Proč tedy máme dojem, že vypadají tak luxusně, že se pro běžného člověka snad ani nehodí? Možná to bude tím, že si neuvědomujeme, že skutečný luxus je mít kolem sebe jen to, co k životu opravdu potřebujeme, a to by ovšem mělo dokonale sloužit. Několik barevných plastových ramínek dodá interiéru koupelny sice nádech výjimečnosti, ale podstatu jeho dokonalosti je třeba hledat jinde. n

Text: Pavlína Blahotová, Foto: Filip Šlapal
Zdroj: Svět koupelen 5/01

KONTAKTY:
D3A, d3a@nextra.cz , tel.: 02/51 56 43 63;
IPS SKANSKA, odštěpný závod 10, Štěchovická 2266, Praha 10,
tel.: 02/74 81 02 41;
KONSEPTI STUDIO, U Sv. Ducha 3, Praha 1, tel.: 02/232 69 28;
RUIN INVEST, Sokolovská 66, Praha 2, tel.: 02/24 94 19 58;
VITRA KONCEPT, Komunardů 32, Praha 7, tel.:

Sekretář: home office minulosti

Ve všech knihách o starožitnostech se pod názvem sekretář představuje nábytkový kus, který slouží k ukládání knih a současně umožňuje u něj psát na výklopné nebo výsuvné desce.

Psací stolky s výklopnou deskou byly běžné již v 16. století. Deska se vyklápěla obvykle v úhlu 45 stupňů. Angličané takové stoly nazývali „bureau“, zatímco Francouzi takto označovali jakoukoliv formu psacího stolu.
Rozšíření knihtisku v Evropě přineslo revoluci v podobě volně dostupných knih. Ty bylo ovšem třeba nějak ukládat. Tak se zrodila myšlenka psacích sekretářů nebo psacích knihoven s tradiční skříňkovou základnou a s horní nástavnou skříňkou, v níž byly uchovávány knihy.

Na konci 17. století byl oblíben jako psací stůl kabinet na podstavci s velkou svislou sklápěcí čelní deskou, kterému se říkalo „scriptor“. Ve Francii byl v oblibě podobný kus nábytku, nazývaný „secrétaire ‚a abattant“, který byl na konci 18. století napodobován v celé Evropě. Sklápěcí, původně šikmou psací plochu nahradila postupem času výsuvná zásuvka sekretáře, na níž se dalo pohodlně psát.

Sekretáře sloužily v minulosti vždy duševní práci. V interiérech šlechtických a později měšťanských bytů byly určeny k duševním činnostem provozovaným v soukromých interiérech (které mnohdy byly současně interiéry veřejnými) – byly to tedy jakési domácí kanceláře čili home office.

Mohli si je dovolit pouze lidé bohatí, a protože představovaly skutečný symbol společenského postavení, byly v celé své historii vždy bohatě zdobeny, lakovány, vykládány či malovány.

V různých obměnách přežily sekretáře do období po druhé světové válce – to již měly jednoduché, pravidelné kubické tvary a byly často součástí knihoven a různých kompletů nebo sestav. Sporadicky se ve světě i u nás dostaly do výroby, například v roce 1976 v družstvu Dýha Brno pod označením „pracovní skříň“.

Na hladině moderního nábytku se úspěšně vynořily opět v letech devadesátých. Stejně jako v minulosti jde o krásné kousky solitérního nábytku, který staví na dokonalosti a umu řemeslné práce. Naštěstí však nejsou nijak přemrštěně zdobeny. Přizpůsobují se potřebám současného člověka jak rozměry, tak vnitřním vybavením a funkcemi. Obvykle se dnes řadí k jedné větvi domácích kanceláří – home office ve skříni.

Secretum, sekret, secretary, secrétaire?
Proč sekretář? Zkusme zapátrat po původu tohoto označení. Etymologický slovník z roku 1971 uvádí termíny „sekret, sekrýt, v češtině doložené od roku 1495, odvozené z latinského secretum, tj. tajné“ (slovník dále uvádí, že jde o „tajné, totiž pečetidlo“).
Latinsko-český slovník z roku 1910 uvádí pro termín „secretus“ překlad skrytý, tajný a pro „secretum“ tajnost, tajemství, tajné dopisování. Angličtina nabízí pod „secrecy“ tajnost, diskrétnost, pod „secret“ tajný, tajnůstkářský, ukrytý, nevyzpytatelný, tajemství, pod „secretaire“ sekretář (psací stůl) a konečně pod „secretary“ tajemníka až v úrovni ministrů. Také francouzština umožňuje vybrat si u termínu „secrétaire“ mezi tajemníkem a stolem.

Není tedy daleko k tomu pochopit, proč se nějaký kus nábytku nazýval již v historii tak tajuplně. Jak jinak, když roli hrají tajné pečetidlo, tajné dopisování a ukrytá tajemství! Koneckonců, každý správný sekretář – ať historický, nebo současný – musí mít tajnou zásuvku, o které nesmí vědět nikdo jiný než výrobce a majitel, jiná by totiž nebyla tajná. A pokud nábytkový kus označený jako sekretář takovou tajnou schránku nemá, nemůže to být sekretář!

Vzpomeňte také na francouzské historické filmy, kde je vždy něco podstatného, třeba listina nebo dokument, o něž bojují král, královna, jejich milenka či milenec, služky i sluhové, mušketýři a celá vojska, ukryto – kde jinde než za tajnými dveřmi v obraze či knihovně, v tajné místnosti nebo v tajné schránce sekretáře!
Pak se dá také vysvětlit označení pro pohledné sekretáře-tajemníky, muže chránící tajemství myšlenek i listin ukrytých v sekretářích. Jistě vnímáte i vy nuanci v označení pro tajemné pány sekretáře a slečny sekretářky či tajemnice.

Foto Jaroslav Hejzlar, Petr Žáček a archiv firem
Zdroj: Můj dům

Obaly: jednoduše

undefined

Obaly na dárkové předměty pro Kooperativu, r. 1999-2000

Jestliže se kdysi Jan Činčera snažil dobrat filozofického poznání prostřednictvím návratu k prapodobě papíru, dnes vkládá vyšší smysl do zdánlivě tak prostých věcí, jako jsou obaly. Pomalu se mu pod rukama rozrůstá firma, jejíž logo Studio Činčera už vidělo ze světa víc než autor sám. Kdyby chtěl, mohl mít se svým renomé dnes továrnu, nenasytný trh krmit jednoduchými a krásnými obaly (někdy dokonce hezčími než obsah) a pohyb akcií na burze sledovat z oken francouzské restaurace. On však k manufakturní výrobě přistupuje stále z pozice tvůrce, nikoliv podnikatele.

Kdybyste chtěl…
Nechci mít továrnu, abych musel vydělávat peníze pro peníze. Snažíme se bránit zakázkám, s nimiž nejsme tak docela na stejné vlnové délce, ale i tak je objem naší výroby stejně rok od roku dvojnásobný. Pořád však platí, že pracujeme ve třech rovinách — vymýšlení, příprava k realizaci a pak realizace jsou rovnoměrně rozložené, a kdyby jedna část v procesu měla chybět, raději zakázku odmítneme. Někdy ale samozřejmě nastane výjimečná situace, kdy se rádi přizpůsobíme.

Taková byla příprava více než čtyřiceti kolekcí pro Bohemia Crystalex Trading. Obaly vznikaly zároveň s tvarem skla, mohli jsme bezprostředně reagovat a zprofesionalizovali jsme se i po stránce zodpovědnosti. Při velkých sériích se už musí více pracovat na jistotu, nelze uvažovat o tvaru s tím, že když se nepovede, uděláme něco jiného. Z takové práce mám velmi dobrý pocit, zvlášť okořeněný pozitivním ohlasem, jaký nová kolekce Libera sklidila.

Našel jste svou parketu v navrhování osobitých obalů, prezentačních desek, dárkových kolekcí (například pro Český Telecom u příležitosti Olympijských her v Sydney). Na přehlídce českého designu Art & interior ve Veletržním paláci však vaše studio přineslo i něco do interiéru.

Potěšila mě výzva paní Lenky Žižkové, kterou považuji za velmi zasvěcenou a navíc razantní osobnost v oboru teorie designu u nás. Připravili jsme kolekci složenou z drobností na stůl nebo na zeď. Je určená na věci, které se často válí na stole a přitom se dají nějakým zajímavým způsobem uklidit. Celé je to vlastně určitý ohlas na práci architekta Franka Gehryho, který průmyslový materiál — vlnitou lepenku — posunul někam úplně jinam, do nových souvislostí.

Jednu podobnou kolekci už máme za sebou, ale tehdy jsme neudělali minimum pro její zviditelnění. Prodávala se v prodejnách Cento jako doplňkové drobnosti a my jsme se nijak nesnažili na ni upozornit. Do Veletržního paláce jsme připravili nové tvary a postupy, ale zase je to trošku bokem mimo náš hlavní zájem — obalový design.

Myslím, že si užíváte dobu, kdy se neustále objevují nové zajímavé materiály…
Snažím se sledovat, jak je balený sortiment u špičkových firem v oblasti sportovních potřeb nebo kosmetiky. Jestli obal opravdu plní svou prvotní funkci — aby dobře chránil a zároveň prodával. Všiml jsem si, jak klasický obal nesnese časté otevírání – stárne a často se ničí.

Moje zásadní heslo zní: Jednoduše. Ne ve smyslu levně, ale ve smyslu názoru. Obal by měl být čistý, jako je víno nebo čaj (kávu cítím už jako komplikovanou věc). Pro firmu Morati, která vyrábí titanové komponenty jízdních kol, jsme navrhli osm typů sáčků z netkaného textilu, do kterých se dá zabalit v mnoha formátových odchylkách celá jejich produkce. Štítky jsou k sáčkům připevněné kovovými sponkami, takže zákazník se může s balenými předměty snadno seznámit, aniž by byl obal znehodnocován.

Pro firmu Horizont, která pracuje v oblasti špičkového výstavnictví a používá moderní materiály a technologie, jsme připravili dárkové obaly ze šachovnicové metalizované mikrovlny, Českému Telecomu jsme zrealizovali plastový dárkový obal na telefonní kartu.

Od ručního papíru k plastu?
Nikdy jsem se plastům nebránil, každá kategorie chce přece své. Obal je především doplněk chránící a podporující balený předmět. Zadání znělo tak, aby telefonní karta, mimochodem se zdařilou grafickou úpravou, upoutala na první pohled! Takovou kreativní práci jsme si opravdu vychutnali.

Foto: JAN POHRIBNÝ, Text: Pavlína Blahotová
Zdroj: Moderní byt 4/01

Průvodci tmou

Pandánové svícny z měkkého porcelánu z Drážďan, druhá polovina 19. století, cena 36 000 Kč

Smutný je na úvodní anekdotě snad jen závěr, protože může být pravdivý. Svícny opravdu bývaly nebezpečným partnerem interiéru. Jenže neexistovalo jiné východisko. Svícny byly po loučích jediné, které po setmění po staletí klestily cestu očím.

Všudepřítomný Voltaire
Slovo svícen je na několika místech zmiňováno již ve Starém zákoně, ale významnější pozici získávají svícny až ve středověku. Volené materiály byly prosté. Zlato se schovávalo na relikviáře a kněžské nebo panovnické insignie. Monumentálních rozměrů dosahovaly svícny velikonoční, které patřily chrámům stejně jako „jeruzalémské“ kruhové lustry. V pozdní renesanci byly svícny zdobeny figurálními výjevy, nejčastěji bustou dívky.

V baroku se přiklonily k dekorativnosti. Opisovaly architekturu stejně jako nábytek a „namluvily“ si i jiné materiály. Zejména porcelán, ale dominoval cín. Na rozdíl od renesance baroko skoncovalo s cínovým nádobím. U svícnů hrál však cín stále prim. Bohužel se zachovalo jen málo ukázek dobového cínařství předvedeného na zdobnosti svícnů. Tento kov byl ideální pro válečné účely a možnost opětovného použití se ukázala lákavá. Baroko mnohé svícny obětovalo! Ony však dospěly do rokoka padesátých let osmnáctého století… a to byla klidná doba. Do všeho mluvil Voltaire. Bojovalo se jen za vlády císaře Čchien-lunga o Tchaj–wan… a to bylo daleko. Svícny mohly po evropsku a v klidu svítit.

Magická sedmička
Již na Titově oblouku postaveném roku osmdesát jedna našeho letopočtu se objevuje sedmiramenný židovský svícen, který později převzalo i křesťanství. Znázorňuje hořící kmen a větve posvátného židovského stromu mandlovníku, jehož velké bílé květy vyrážejí na jaře mnohem dříve než listí. Mandlovník byl obecně na starověkém Blízkém východě považován za strom života, strom vesmíru a symbol jara. Sedmiramenný svícen se stal později i jedním z ikonografických atributů Panny Marie jako „odraz“ sedmi radostí Mariiných — 1. zvěstování, 2. navštívení, 3. narození, 4. klanění, 5. obětování, 6. shledání a 7. korunování.

Maličká opice
Devatenácté století je maličkou opicí křivící tvář do zrcadla minulosti. Neopakuje, to je hrubý omyl. Významný kunsthistorik Kaufmann napsal: Mění se buď systémy, nebo jejich vztahy — a pokaždé vznikne něco nového. Chtěl tím naznačit, že rozložíme-li třeba baroko na jednotlivé zdobné prvky a pak je složíme jinak, nevznikne baroko, ale jakési novobaroko nebo neobaroko, či snad pseudobaroko… kdo se v tom má vyznat, když se v tom nevyznají ani teoretici umění.

V každém případě funguje stoupající linka vývoje užitého umění způsobem, který je schopen tvořit nové ze starého, protože je už dlouho téměř nemožné tvořit ex nihilo — z ničeho. Ověřila si to například postmoderna druhé poloviny dvacátého století, když namíchala koktejl osvědčených dekorativních prvků podle nové receptury a vůbec se za to nestyděla. Ani svícnům se tvarová nejistota nevyhnula. Devatenácté století přineslo omámení orientálními vzory, povrchní zalíbení v předchozích slozích a v devadesátých letech otázku: K čemu, proboha, svícny? Přišla elektřina.

Světlo života
Utilitární typy nábytku prý odcházejí na věčnost se ztrátou poptávky po jejich funkci. Devatenácté století například pohřbilo plivátka. Chudinky. Ale svícny? Potřebujeme je dnes přece stejně málo jako plivátka. — A přece vydržely! Je zvláštní, že v době, kdy svícen neplní svou funkci osvětlení, stále žije. Dokazuje, že nikdy nebyl jen pouhým svítidlem, ale „náladotvůrcem“, něčím, co přinášelo světlo do života… i v přeneseném smyslu.

FOTO: OTO PAJER, Text: Petr Tschakert
Zdroj: Moderní byt

Kontakty:
ANTIQUE ALMA, Valentinská 7,
Praha 1,
tel.: 02/52 32 58 65, Radnické schody,
Praha 1,
tel.: 02/20 51 38 69, Týnská 7, Praha 1,
tel.: 02/231 07 23

Investice, které nebudete litovat

Obrátili jsme se proto na ing. Jana Bedřicha, který se touto problematikou zabývá řadu let. Od něho jsme se dozvěděli, jak postupovat nejen při výběru samotných výrobků, ale také dodavatelské firmy. Orientačně se také zmíníme o cenových relacích některých komponentů elektronického zabezpečovacího systému.

Ruku v ruce
Jestliže uvažujete o tom, že chcete chránit svůj dům či byt pomocí elektronického zabezpečovacího systému, měli byste také vědět, že je úplně na opačném pólu než mechanické zabezpečení, jehož překonání vyžaduje určitý čas. Naproti tomu elektronický zabezpečovací systém není pro zloděje vůbec žádnou překážkou, ale je nepřekonatelný v tom, že znemožňuje nekontrolovaný pohyb v prostoru nebo vniknutí do objektu.

Oba systémy pracují zcela odlišně, ale jestliže uvažujete o zabezpečení objektu elektronickým systémem, musí mít určitou úroveň také mechanické zabezpečení. Byl by nesmysl instalovat elektronické zabezpečovací zařízení a mít místo dveří korálky… Zabezpečení objektu se musí brát jako celek, tudíž oba způsoby zabezpečení musí být vyvážené. Jestliže chcete investovat desítky tisíc korun do zabezpečovací techniky, měli byste předtím uvažovat o bezpečnostních dveřích a sklech do oken, případně fóliích, roletách nebo mřížích.

Odpovědný přístup se vyplatí
Kupovat elektronické zabezpečovací zařízení jako „housku na krámě“ se nemusí vyplatit. „Protože se jedná o finančně poměrně nákladnou záležitost, doporučuji věnovat jí potřebný čas a nerozhodovat se zbrkle,“ radí ing. Bedřich. „Je dobré kontaktovat několik instalačních firem, nechat si od nich vypracovat nabídky, které by měly specifikovat zařízení a jeho popis, typové označení, výrobce, cenu za jeden kus, celkový počet kusů a nákres s rozmístěním jednotlivých detektorů. Jednotlivé nabídky se vyplatí posoudit s pomocí nezávislého odborníka.

Výběr dodavatelské firmy je jen na investorovi, proto by si o ní měl sehnat potřebné reference. Dále je zapotřebí předem odhadnout hodnotu domu nebo bytu a dalšího majetku a tomu podřídit výběr odpovídajícího zabezpečovacího zařízení.“ Podle slov odborníka je však stále dost těch, kteří se při výběru elektronického zabezpečovacího systému chovají neuváženě.

Problém jménem servis
V obchodních domech lze sice koupit poměrně levné zabezpečovací zařízení, které však většinou není homologované, a z toho důvodu je při uzavírání pojišťovací smlouvy nebo při likvidaci pojistné události nebude žádná pojišťovna akceptovat.
Elektronické zabezpečovací systémy jsou citlivá zařízení, která je nutno průběžně dolaďovat a neustále o ně pečovat. „Největším problémem těchto zařízení je kvalitní servis, který podle běžných obchodních a smluvních podmínek těžko zajistí melouchář, protože poskytovat servis je pro něj nevýhodné,“ upozorňuje ing. Bedřich.

Nejde o to udělat z domu Miga
Elektronické zabezpečovací systémy se využívají především k ochraně majetku, ale je škoda, jestliže je tato elektronika využívána pouze k tomuto účelu, protože její možnosti jsou rozsáhlé a různorodé; s postupující elektronizací se navíc stále rozrůstají. Co všechno zabezpečovací zařízení umí, ovšem záleží také na finančních možnostech.

„Investor by si měl uvědomit, že k tomu, aby bezpečnostní zařízení spolehlivě fungovalo, je nutná určitá minimální investice. Její výši určuje prostředí, ve kterém má být elektronika instalována. Platí, že čím větší je prvotní investice, tím levnější je provoz celého zařízení v dalších deseti letech, protože jeho služby se téměř vždy přizpůsobují novým požadavkům vyplývajícím z vývoje techniky nebo ze zkušenosti prvního pokusu o vloupání,“ pokračuje ing. Jan Bedřich.

Srdcem elektronického zabezpečovacího systému je řídicí ústředna s dostatečnou kapacitou, kterou lze podle potřeby postupně osazovat dalšími funkcemi, např. požárním nebo plynovým hlásičem. Ing. Bedřich k tomu podotýká: „Instalace požárních hlásičů není sice povinná, ale ve spoustě případů už zabránily zničení majetku. Proto si myslím, že se vyplatí investovat přibližně dva tisíce korun za požární hlásič. Podobně je tomu s detektory reagujícími na únik plynu, které fungují nezávisle na ochranných prvcích instalovaných například v plynových kotlích. Za cenu od dvou do pěti tisíc korun je uživatel spolehlivě informován o případném úniku plynu a může ještě zabránit katastrofě.“

Lákavou možnost představuje využití časovačů a elektronické vybavení ústředny pro ovládání dalších komponentů, systémů či jednotlivých prvků – např. na regulování vytápění domu, řízení vyhřívání, čištění nebo osvětlení bazénu, ale také k zalévání květin, krmení rybiček v akváriu atd.

Standardní zabezpečení objektu
Zatím neexistují závazné předpisy, které by stanovily standardní zabezpečení objektu. Jsou pouze určitá doporučení. Rodinné domy patří do nejnižší kategorie, ve které se zabezpečení řeší například pohybovými detektory, venkovní sirénou a magnetickými kontakty na všech vstupech. Toto zabezpečení lze chápat jako základní – standardní.

Nižší úroveň zabezpečení přináší riziko, že instalovaný systém bude „děravý“. Náklady na standardní zabezpečení třípokojového bytu se pohybují od 20 do 25 tisíc korun. Takové zabezpečení zahrnuje tři pohybové detektory, sirénu a klávesnici s ústřednou. V případě velkého rodinného sídla může cena zabezpečovacího zařízení dosáhnout i několika set tisíc korun. „Současná nabídka elektronických zabezpečovacích systémů na českém trhu je naprosto dostačující,“ tvrdí ing. Jan Bedřich. „Lze koupit zařízení z celého světa ve vynikající kvalitě a v přijatelné ceně. Katalogy certifikovaných zařízení obsahují například stovky typů detektorů.“

Text: Luboš Chott, Foto: Archiv
Zdroj: Můj dům

Také se vdáváte 22. února?

„Je zvykem, že po sňatku církevním aneb občanském, nechať se konal dopoledne nebo odpoledne (nejčastěji dopoledne), je hostina svatební, řídící se celkem pravidly hostiny vůbec. Úprava hostiny, ať domácí nebo v restaurantu a hotelu, záleží ovšem na majetnosti rodičů nevěstiných, kteří hostinu strojí.“ A máte to, rodiče nevěstini! Co ve Společenském katechismu Jiřího Gutha–Jarkovského stojí psáno, to bude platit navěky.

Protože ať se mění letopočet, jak chce, pravidla společenského chování s námi zůstávají. I když se pouta a otěže mnoha zvyklostí uvolňují a rodinné slavnosti mívají stále civilnější nádech, svatba vždy zůstane dnem s velkým D. A na vás je, aby hostina byla co nejlepší, aby neměla kazy na kráse ani na chuti.

Nebojte se, cítíme s vámi. Připravili jsme několik ukázek svatebního stolování, jimiž se můžete nechat inspirovat. Užijte si přípravu svatební hostiny s radostí. Vždyť je to jedna z posledních věcí, které v životě nevěsty ještě můžete ovlivnit. Do cesty vám totiž vstoupil ON .

FOTO: PETR ZHOŘ A ARCHIV

Zásady dekorace svatební tabule:
Jmenovky a jídelní lístky by měly vzhledově a barevně ladit s ubrusem, ubrousky, nádobím a ostatními dekoracemi.

Ozdobných předmětů by nemělo být příliš, aby nevyvolávaly dojem přeplácanosti.
Na svatební tabuli by měl být dostatek místa pro talíře, velké tácy a servírovací mísy.

Dekorace nesmějí bránit ve výhledu.

Co musíte vědět ještě před přípravou svatební hostiny
– kolik bude hostů
– kolik mezi nimi bude dětí
– kolik bude mezi svatebními hosty lidí s dietními nároky

Svatební hostina obvykle začíná obědem a končí večeří.
Oběd: polévka, předkrm, hlavní chod, dezert
Večeře: předkrm, hlavní chod, dezert
Mezi tím by na stole nemělo chybět čerstvé ovoce, popřípadě sýry, saláty.

Nápoje: přípitek (nejčastěji se podává sekt)
Během hostiny se nalévá červené a bílé víno – jeho množství, druh, značka a cena by měly být velmi přesně domluveny.
Zvláště pokud jsou mezi pozvanými hosty lidé, kteří poznají kvalitu a odrůdu, a tedy dokážou ocenit, co pijí.

Zasedací pořádek
Uprostřed stolu sedí novomanželé, naproti nevěstě sedí její otec, naproti ženichovi matka.
Vpravo vedle ženichovy matky sedí oba svědci.
Čestná místa vedle novomanželů a jejich rodičů jsou kromě svědků obvykle vyhrazena prarodičům.
Manželské páry by měly pokud možno sedět odděleně, aby se mezi hosty lépe rozvinula konverzace.

A ještě něco od Gutha-Jarkovského:
„Není slušno po přípitcích hrnouti se ze všech stran k novomanželům a s nimi si přiťuknouti. Jakož je vůbec svrchovaně nevhodno při hostině samé vstávati a přecházeti od hosta k hostu, zejména se sklenicí v ruce. Je tu hlavně nebezpečí, že polijete vínem drahocenné šaty dam a tím způsobíte někdy značnou škodu. Mimo to vzniká přecházením chaos a nepořádek.“

PARTNEŘI WEBU