V mládí tě ovlivnil mimo jiné i architekt Jan Kaplický. Čím? Je mi blízký svým přístupem, i když přiznám, že jeho poslední tvorbu příliš neznám. Ale právě on ve mně zlomil hranice architektury. Díky němu jsem zjistil, že hranice je nesmysl ve všem. Člověk s upřímným srdcem může udělat cokoli, takže dům může být všelijaký. Tvar a tvář architektury je libovolná a subjektivní. Jde vlastně o to, aby budova vystihovala podstatu, kterou má, a klienta, který si ji přeje. K tomu názoru mi pomohl právě Kaplický svou přednáškou, v níž ukázal dům bramboru, i když s některými jeho myšlenkami jinak absolutně nesouhlasím. Například říká, že domy by měly být spotřebními věcmi jako auta, která vyjadřují okamžitý design, módu a technické potřeby člověka. Myslím, že dům je trvalá věc a měla by mít delší život, než je doba opotřebení auta. Současně si ale jeho názoru vážím a respektuji ho. Jsem ale jiný.   Pro tvou práci tedy není podstatný výchozí výrok, že nikde není psáno, jak má vypadat dům? Ten výrok se mi samozřejmě líbí, ale myslím, že jsem konzervativnější. Vlastně — když mě napadne, že má být všechno jinak, tak ať je to jinak. Neberu jako dogma, že dům má mít dole suterén a nahoře podkroví, ať je to třeba naopak.   Jaká je tvoje představa ideálního domu? Nemůže být ideální představa domu. To by mě ani nebavilo. Dům je vždycky pro někoho. Nemohu si jen tak rozmařile rozhazovat peníze a stavět nějaké vzdušné zámky. Pro mě je nejcennější právě skutečnost, že někdo dům chce. Má na něj určité peníze a určitý pozemek. Omezující danosti jsou v mé práci nejkrásnější. Do nich teprve vstupuje subjekt osobního cítění proporcí, materiálů a barev. A pak začíná určitý smysluplný boj s klientem o podobu jeho domu. Někdy se ale všechno naopak odehrává v harmonii.   Neměl jsi někdy chuť zbourat dům, ve kterém ses narodil, a postavit ový? Víc než architektonických prvků domu si vážím lidsky prožitých prvků. Takže taková hala, která není až tak dobře zateplená, je pro mě silnější než architektonicky dobře vymyšlená hala nová. Lidský faktor je víc než architektura, on nakonec lidský faktor je také architektura. Zbourat dům, ve kterém jsem prožil víc než čtyřicet let, mě rozhodně nenapadlo. Spíš jen nastavět podle různých potřeb, které jsem měl. Během let jsem stejně zjistil, že všechno vyřešil čas, když moji prarodiče a rodiče umírali, takže ta potřeba prostoru není už zase taková.   Jak se vlastně bydlí sklepákovi tam, kde se zrodilo divadlo Sklep? Asi bych k tomu místu měl mít větší pietu, měl bych si ho hýčkat. Ne. Stalo se obyčejným skladištěm s nánosy neuvěřitelných věcí, které tam jsou. Sklípek je tak zaplněný, že tam ty obrysy jsou velice těžko čitelné. Ale lze se jich po odhalení určitých krabic jednou dopátrat. Jsou tam šlápoty, které jsme udělali s Milanem Šteindlerem v roce 1971, rozvod Zdeňka Karase, kusy scény z roku 1976 a další.   Vraťme se k architektuře. Nakolik musíš slevovat ze svých představ, když realizuješ stavby na zakázku, a co tě nejvíc štve? Námi realizované domy jsou asi z devadesáti procent pro kamarády. A myslím, že dopadly mnohdy lépe, než jsme i zamýšleli, neboť se jim majitelé věnovali s takovou péčí, že se nakonec rozhodli třeba i pro dražší řešení. Když byly slevy, nebyly vlastně tak tragické. Nebránil jsem se ani tomu, že jsme některé domy dělali třeba na patnáctkrát. Pokud jsou názory klientů racionální a v rámci fungování jejich rodiny přinášejí lepší řešení, samozřejmě ustupuji a v daném kontextu přicházím na to, že jejich názor je rozumnější. Nejde o kompromis, ale o vyjádření kvality, jejich kvality.   V krychli, která nabízí čistý prostor a světlo, neumí podle tebe žít každý. Vyhovuje lidem, kteří žijí naplno. Co je ideální pro zbývající většinu lidí? Většině lidí je daný určitý romantismus. Úplně jednoduché tvary mohou totiž působit na někoho až jako fašismus. I když jde třeba o silný barák, nemůže v něm být. Já se také řadím mezi romantiky, ale jak stárnu, vyhledávám stále abstrahovanější tvary, a čím jsou jednodušší a přesnější, tím jsou mi bližší.   Máš rád domy, které lze popsat jednou větou. Jak bys popsal ty své? Když vyberu realizace z posledního roku, je mezi nimi například „Parník“ v Hodkovičkách, vila „Jako by byla před sto lety“ v Černošicích a činžovní vila „Mezi Paříží a Pikovicemi“ v Dobřichovicích.   Tak začneme třeba „Parníkem“… Dům v Hodkovičkách je prostě jasný parník, vůbec není o čem diskutovat. A abychom to podtrhli, má nahoře kapitánský můstek a zábradlí jako vlny. Není to samozřejmě samoúčelné. Když spočítáme i sklípek a garáž, má budova sedm pater, což je u normálního domku magořina. Protože tam je strmý vzestupný terén, je to logické. Majitel se s námi ztotožnil a my jsme mu říkali, že až bude sedět na můstku, stačí zařadit rychlost a ujet s parníkem někam do kraje. Stavba je trochu do techna, má jednoduchý půdorys, patra jsou propojená bočním schodištěm a půdorys vyššího patra je vždy přesně v polovině patra pod ním. Schody osvětlují až mondrianovsky rozmístěná okénka, za okny jsou další okna… Je v tom i romantismus, nechybí tu samozřejmě průhledy na stromy, ryby i želvy. Majitelé měli například rádi chorvatskou pláž, tak si přivezli kameny, zalili je do betonu v koupelně a pod ně se položilo vytápění, ráno si tu masírují nohy…   Čím je mimořádná vila v Dobřichovicích? Už tím, že její dva majitelé mají společnou ještě chalupu a firmu. Je to téměř neuvěřitelné, protože jak to mohou přežít? Ve vile jsme navíc vytvořili i společné prostory — pro vinárnu, stolní tenis, na zahradě se buduje volejbalové hřiště a altán. Jde o dům, ve kterém spolu lidé komunikují. Činžovní vila ze začátku století byla v 60. letech značně zdevastovaná, vertikální okna přezděná na horizontální apod. My jsme jim nechali šířku a zvedli je do původní výše, dělením pak vznikla proporčně krásná velká okna. Dům měl naznačené rizality, které jsme natáhli hodně nahoru a dostavěli jsme tam dva mezonetové byty v podkroví. Dnes je z toho dominantní, předměstská a nepřehlédnutelná činžovní vila. Je tu balkon, který by správně neměl být, protože dům je osově dělený. Jeden z majitelů ale celý život toužil mít balkon, kde by mohl snídat. Měl jsem pro to pochopení a nakonec myslím, že trocha asymetrie stavbě dodala vzrušení.   Vila v Černošicích vypadá opravdu jako před sto lety… Tenhle dům vznikal ze dvanácti variant. Původně tam byla chata s velmi šikmou střechou, kterou majitel nechtěl zbořit, protože na ní sám dělal. Pak jsme stejnou šikmici přistavěli i z druhé strany a vytvořili křídla motýla. Další verzí byl dům s rovnou střechou. Neustále se všechno měnilo. Stavební pozemek byl ale přitom jasně daný. Byl tam už vybudovaný bazén, vzrostlý ořech, vistárie, ovocné stromy… To vždy respektujeme. Z daností nakonec vyplynulo, že stavba je do písmene L. Hlavní obytný prostor pak má tedy jako dominantu krbový komín, kolem něhož se vše kloubově otáčí. Protože máme rádi trochu odžitý materiál, který vypovídá o určité době a voní minulostí, použili jsme zde až plečnikovské kombinace kamene a cihel. Dnes je to vlastně konzervativní dům v kombinaci s moderními prvky, které vůbec nevadí.   V čem v sobě nesou poselství současnosti? Třeba už jenom v tom, že nejsou stavěné jako před sto lety, protože jsou například z hliníku. Je tam nějaká zkušenost, architektonické znalosti konce 20. století.   Také divadlo Sklep potřebovalo nějaký, byť v době zrodu vskutku stísněný sklepní prostor. Architektura opravdu tak dominuje všemu ostatnímu? Architektura je samozřejmě královna, prostor, ve kterém musíš být,  i když nechceš. A vznik Sklepa je hezkým příměrem. Měly by se pro ni v rámci možností používat nejjednodušší, nebo spíš nejlogičtější prostředky. My jsme tehdy položili na zem kredenc, protože byla nejširším nábytkem, který byl k dispozici. Byla přesně od rohu do rohu a jako jediná mohla být pódiem. Takže nápad s kredencí byl geniální a navíc jsme ani jinou možnost neměli. Je příkladem toho, jak vytvářet domy. Chceš hrát divadlo, najdeš si kredenc a můžeš hrát. Chceš stavět dům, dobře. Nevadí ti, že stavíš třeba z hromady písku, kterou máš na zahradě, nebo z lesa, který jsi dostal v restituci, dobře. Tak bude dům holt dřevěný, nevadí, výborně. Když tu přirozenost člověk neznásilňuje, ona mu strašně pomáhá. Vím, že interiéry domů, na nichž se šetřilo, jsou ve srovnání s těmi, kde se nepatřičně utrácelo, mnohem výraznější. Amorálnost, která určitě byla v přehnaných zbytečnostech, najednou požrala věc samu.   Špatný dům nemůžeš odložit jako špatnou knihu. Právě tu špatnou knihu stejně jako špatný dům může ovšem mnoho lidí považovat za vynikající. Co s tím? V rámci svých omezených možností bojovat, nerozmnožovat nevkus a snažit se lidi přesvědčovat o vkusu. Přesvědčovat, aby se lidé snažili udělat dům, ve kterém se bude v první řadě dobře bydlet, a zároveň dům, který bude okolí vyprávět něco pozitivního o naší době. Harmonie se nedá popsat jedním slovem. Ale mělo by jít o dům, který by v sobě neměl pýchu, plýtvání materiálem, prostorem, nepřiměřenost vůči okolní zástavbě atd.   Pomůže tomu třeba v televizi uváděný seriál Šumná města? Spíše by měl pomáhat tomu, aby si lidé vážili památek, které jsou třeba i dva dny staré. V praxi je to tak, že samozřejmě barokní kapličku zachovají, ale funkcionalistickou vilu už zprzní. Šel bych ještě dál a snažil se v určitém slova smyslu zachovat i husákovskou architekturu. Prostě zachytit svědectví určité doby, zařadit tam třeba i ten chybný názor. Takhle to zase vypadá, že bych rád zachoval třeba i paneláky. Ale na druhé straně – odehrály se v nich stovky životů, mluví obrovskou silou lidských příběhů, plodí se v nich nové děti… Co k tomu může říkat salonní kavárenský povaleč, nic. Nemám na to právo.   TEXT: EVA ŠUHÁJKOVÁ FOTO: MARTIN POLÁK A LENKA HÝBLOVÁ Zdroj: Moderní byt 11/01    Kontakty: ATELIÉR DAVID VÁVRA, Kostnické nám. 3, Praha 3, tel.: 02/22 54 13 32; RETHRO THALL, Na Staré vinici 18, Praha 4, tel.: 02/41 44 15 02