Blog

Velký mravenec

Pro Jacobsena znamenal „Dům budoucnosti“ průlom na scénu dánské architektury. Striktně geo-metrický rozvrh kruhové centrály s protilehlými asymetrickými křídly představoval v Dánsku bezprecedentní linii architektury. Ani funkcionalistický nábytek z trubkové oceli nebyl do té doby v zemi v podstatě znám. Pro Arna Jacobsena to byl první projekt, který realizoval jako celek, od architektury po interiérové vybavení, výběr barev a textilie. Jacobsen s Lassenem testovali na projektu nové tvarosloví, sklidili obdiv, stejně jako vyvolali odpor. Byl to úspěch.

I přes prvotní radikalismus jsou mladší Jacobsenovy návrhy tradičnější. Upustil od plochých střech, navrhoval fasády ze žlutých cihel a stanové střechy. První velkou realizací, která zhmotňuje vizi moderního bydlení, jsou rekreační obytné bloky Bellavista, jež byly spolu s restaurací, divadlem a úpravami pláže Klampenborg postaveny v letech 1932–1935. Již v průběhu stavby Bellavisty vznikala městská vícepatrová budova Stellingův dům spolu s interiérem obchodu a banky.

Oblý roh a hladká fasáda vycházely z typologie tradičních městských domů. V celkovém řešení nahradil Jacobsen extrémní modernost zklidněným výrazem a diskrétní exkluzivitou. Od té chvíle utváří modernismus vyspělých forem.
Arne Jacobsen byl jedním z mnoha dánských Židů, kteří utekli do sousedního Švédska v době německé okupace Dánska v letech 1940–1945. Ocitl se tak v bezpečí, avšak bez zázemí, které si stačil vybudovat ve vlasti.

Manželka Joni, sama textilní návrhářka, jej podporovala a pod jejím vlivem Jacobsen začal vytvářet předlohy pro tištěné textilní vzory. Vzory reflektovaly designérovu zálibu v květinách. Vášnivý zahradník Jacobsen pečoval o rozlehlou zahradu s více než třemi sty druhy rostlin, kterou založil po návratu do Dánska v roce 1951 u svého domu v Klampenborgu. Jedním z nejznámějších dezénů je Hyacint s geometricky stylizovanými květináči a cibulkami půvabné květiny. Kontrast geometrizujících a organických forem cibulek vytváří efektní kompaktní vzor.

V padesátých letech se u Jacobsena jak v architektuře, tak v designu projevují nové tendence. V roce 1952 vznikl designérův nejslavnější návrh nábytku — Mravenec (Myren). Jednoduchá stohovatelná židle sestává pouze ze dvou částí; jednoho kusu lisované tvarované překližky a trojnohého rámu z trubkové oceli. Gumové „tlumiče“ v kontaktních zónách stejně jako propojení sedadla a opěradla jsou zárukou pohodlnosti židle.

Nejen forma, ale i přístup k materiálu je minimalistický. Původně byla židle vyráběna ze čtyř druhů černě lakované tvarované překližky. Dnes se prodává v celé barevné škále. Arne Jacobsen i přes silný tlak vždy odmítal nahradit původní variantu tradičními čtyřmi nohami. Tato varianta vznikla až po jeho smrti.

Mravenec znamenal začátek, brzy po něm Jacobsen vytvořil mnoho variant židlí se sedadlem a opěradlem z jednoho kusu tvarované překližky. Návrhy vznikaly v průběhu let 1952–1961, některé z nich se blíží organickým skořepinám laminátových židlí Charlese a Ray Eamesových. Podobně byl také veden snahou vytvořit sedací nábytek, jehož sedadlo, opěradlo, ale i područky budou tvarovány jako opticky kontinuální, sevřený tvar.

Na tomto základě se v roce 1958 zrodila Labuť (Svanen), polstrovaná židle a lavice, a Vejce (Aegget), křeslo s taburetkou, jež představuje vlastně paralelu k prvnímu návrhu. Obě byly konstruovány stejně, skořepina byla původně tvarována ze styroporu. Dnes se používá polyuretan. Po Labuti navrhl Arne Jacobsen židle, opět konstruované ze styroporu, podobných měkkých linií, o jejichž tvarech vypovídají samotné názvy — Šálek (Gryden), Kapka (Draben).

Podle těchto a předchozích návrhů dodnes vyrábí sedací nábytek firma Fritz Hansen. Kromě nábytku a textilních vzorů je Arne Jacobsen autorem nestárnoucích návrhů stolních doplňků a nápojových souprav z nerezové oceli pro firmu Stelton, vynikajících tvarovou čistotou a jednoduchostí.

Text: Michaela Kádnerová, Foto: Archiv autorky a redakce
Zdroj: Moderní byt 3/01

Barvy pro kuchyň

V soukromých interiérech však barvám zatím příliš pšenka nekvete. Ačkoliv mnohým z nás většinou nechybí odvaha pustit se do zařizování interiéru vlastního bytu svépomocí, při prvním setkání s barvou znejistíme a odvaha pomalu mizí. Je to škoda a řešení je snadné: pusťme do svého domova odborníky. Stejně jako si necháváme opravovat spotřebiče a elektrické rozvody, měli bychom se naučit důvěřovat i interiérovým designérům nebo architektům.

Barvy pro kuchyň
Při úvahách o barevném řešení kuchyně bychom neměli zapomenout na skutečnost, že se jedná o vysoce zátěžové pracoviště, které má nejen specifické nároky na úklid a hygienu, ale navíc jeho vybavení není nikdy stálé. Nádoby, nástroje i přístroje, drobnosti i věci rozměrné zde neustále mění místo. Navíc mají rozmanitý design i barevnost, která dokáže i z původně sterilního prostředí kuchyně v bílém nebo chladně kovovém provedení vytvořit barevný kolotoč. O barvách, které zde budou dominovat, musíme uvažovat jako o prvku, který určí charakter celého prostoru. Zásady pro aplikování barev do interiéru jsou jednoduché: jako vždycky platí, že méně je více. Při kombinování několika barev není dobré míchat studené a teplé tóny, které společně působí disharmonicky.

Tam, kde se dobře a hodně vaří
V kuchyni, kde si kuchař nebo kuchařka zakládají na pohostinnosti, rádi a dobře vaří a těší je, když si hosté často přidávají, by neměla chybět žlutá nebo červená barva. Žlutá je teplá, harmonická, povzbuzuje na duchu a působí velmi optimisticky. Červená barva přesahující do oranžové je nejteplejší ve spektru, je aktivní, dynamická a vzbuzování chuti k jídlu je její charakteristickou vlastností.

Pro rychlé občerstvení
Pro zelenou nebo modrou by se měli rozhodnout v rodině, kde se příprava jídla považuje za zbytečně promarněný čas a samotnému stravování se žádný zvláštní význam nepřikládá. Zelená vzbuzuje klid, mírní a zpomaluje psychologické pochody. Chladná modrá barva je pocitově abstraktní. Jako interiérový prvek dokáže neohraničeně prohlubovat a vzdalovat prostor, výrazně odlehčuje zařízení místnosti.

Nové trendy
Zatímco dříve se o barvě v kuchyni uvažovalo především v souvislosti s omítkou, nyní se soustřeďuje pozornost na barevné pojetí nábytku. Kromě barevného laku se stále více prosazují nové odstíny transparentních plastů, které nahrazují tradiční materiály. Výběr je široký — od barevných nádechů přes tlumené odstíny až k sytým tónům, nemusíte se bát, že si nevyberete.

Řeč barev
ČERVENÁ: opticky zmenšuje prostor, snižuje horizont, protože vnáší pocit zemské tíže. Je aktivní, dynamická, vzbuzuje chuť k jídlu. Když přesahuje do oranžové, je to nejteplejší barva spektra, společně s lososovou a meruňkovou

RŮŽOVÁ: studená, nesnáší se s žádným teplým odstínem

ZELENÁ: barva fyziologické rovnováhy, vzbuzuje klid, symbol naděje, svěžesti, vyvolává pocit stálosti, vytrvalosti

MODRÁ: symbolické významy: čistota, klid, nadzemskost, v prostoru působí abstraktně, neohraničeně, vzdaluje a prohlubuje prostor, opticky jej zvyšuje

SVĚTLE MODRÁ: rozšiřuje prostor, vylehčuje hmotu

TMAVĚ MODRÁ: zužuje, dává prostoru tíži

FIALOVÁ: špatně odráží světlo, proto působí pasivně, smutně, neměla by být užívána často. Její půvab je v jedinečnosti

HNĚDÁ: zemitá, vážná, solidní, těžká. Působí nenápadně až obyčejně, v interiéru prostor netříští, ale ani příliš neoživuje

BÍLÁ: symbol čistoty a absolutnosti, má široký rejstřík tónů a vyžaduje dokonale čistý tvar.
Působí odhmotněně až rozpínavě, vyvolává i nepříznivý pocit chladu a v málo osvětlených místnostech se zdá být šedivá

Text: Pavlína Blahotová, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

KONTAKTY:
COLOSSEUM,
Myslíkova 13, Praha 1,
tel.: 02/24 92 14 30;
CPM PRAGUE,
Moravská 52, Praha 2,
tel.: 02/24 25 04 68;
INTERIÉR FLORIDA,
Újezd 19, Praha 1,
tel.: 02/53 95 52;
INTERIÉRY SEDLÁK,
Vinohradská 10, Praha 2,
tel.: 02/24 21 17 19;
KLOU CZ,
Holečkova 34, Praha 5,
tel.: 02/57 31 79 64;
KREATIV,
Truhlářská 13, Praha 1,
tel.: 02/24 81 45 27;
STUDIO ITAL DESIGN,
obchodní centrum Spektrum,
Průhonice, tel.: 02/72 18 32 91;
VNV,
Dědická 40, Vyškov,
tel.: 0507/35 07 55

Kodetovy obrazy zdobí švýcarské banky

Ať už žili v paláci Esterházy am Graben na vídeňských Příkopech, anebo v luxusním bytě na Manhattanu, je zřejmé, že u Kodetů si potrpí na dobrou adresu. Ve světě a nejinak doma. Z Kodetova 2 + 0 je excelentní výhled na věž Staroměstské radnice, Pražský hrad i Týnský chrám a zavedený autor andělů, žen, milenců a očí to má jen kousek do atelieru v nejnoblesnější pražské ulici… Rodina i její hosté se v bytečku cítí málem jako v nebi.

Opustit byt v tak exponované i romantické lokalitě asi nebylo snadné. Zvlášť když šlo o letitý majetek rodu Kodetů…
Bydlíme tady osmý rok, takže nejde o byt, ze kterého jsme prchali a nemá ani vazbu k mým předkům. Vyrůstal jsem na Arbesově náměstí, kde měl otec (sochař Jan Kodet — pozn. aut.) byt s výhledem na Prahu. Když jsem se podruhé oženil, bydleli jsme krátce v ateliéru u Dienzenhoferových sadů a posléze v Malé Chuchli. Šlo o barokní lázně, dům s mnoha místnostmi, který byl zároveň vstupem do areálu táhnoucího se až na Barrandov. Žili jsme tedy ještě v Praze, ale vlastně už tak trochu mimo ni. A co víc: dům jsme nedlouho před odchodem zrekonstruovali.

Roky tuhého režimu jste vydržel a pak náhlý útěk — proč jste se vůbec z první emigrace vracel?
Vrátil jsem se, protože jsem měl silný vztah k tátovi a v té době ještě žil. Ve Švýcarsku jsem udělal spoustu práce a dodnes tam jsou v bankách moje obrazy. Ale sterilita Švýcarů mě ničila. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsem se přesvědčil o tom, jaká je tragédie, že skvělý český kumšt není prezentovaný venku. Říkal jsem si:
Umřít tady a ani to nezkusit? Jenže Švýcarsko nebyla šťastná volba. Dobrého malíře — Švýcara — nenajdete, tam je mizivé kulturní podhoubí. Otec za mnou jednou přijel, čemuž předcházelo martyrium ohledně výjezdní doložky. Na tři neděle ji konečně dostal, kromě toho jsme se dlouho neviděli, a tak jsem všechno zařídil, aby se cítil dobře. A on druhý den povídá: „Kup mi ještě žiletky a jedu domů…“ Jenže v roce 1974 zemřel. A postupem let jsem tady měl stále více omezované možnosti vystavovat.

Už tehdy však byly vaše práce vyhledávané galeristy a sběrateli…
Moje volná tvorba a všichni ti andělé byli pro cenzory i ctitele jiná víra. A podařil se mi i husarský kousek — navzdory Svazu výtvarných umělců jsem se stal hostem velkoryse pojaté výstavy pořádané Svazem architektů. Odezva na ni byla velká, a o to větší průšvih následoval. Bylo mi doporučeno, ať si dám na pět let pokoj. Moje obrazy se ale skutečně těšily takovému zájmu, že jsem si nemohl neuvědomit, kolik příležitostí mi za tu dobu uteče. Rozhodně jsem neemigroval z existenčních důvodů — tohle byla jen poslední kapka.

Starožitnosti, kterými jste doma obklopen, se zachovaly ještě z vašeho někdejšího bytu?
Před odjezdem jsme byt stačili prodat Karlu Steigerwaldovi, ale bez nábytku. Ten jsme odstěhovali na chalupu do jižních Čech. Měl jsem hodně starožitností –- jednak po otci, ale taky jsem je sbíral. Chalupa a cennosti v ní měly být pojistkou a zázemím pro případ, že by se cestou na dovolenou do Bulharska nezdařil únik přes Jugoslávii a my bychom byli vráceni. Bratr (herec Jiří Kodet –- pozn. aut.) posléze dostal příležitost odkoupit zabavenou chalupu, ale už byla vyrabovaná. Bratr má ovšem svůj dům, a tak když jsem se vrátil, vyrovnali jsme se a dnes mám chalupu v Soběslavi zpátky.

Čím si vás stávající, ne zrovna rozlehlý byt získal: uhrančivým výhledem, starosvětskostí interiérů, nebo exkluzivní adresou?
V Americe musíte mít dobrou adresu, chcete-li uspět. V Čechách se na ni ještě tolik nedá, ale nepochybně už hraje větší roli než před deseti lety. Na naší volbě se ale mnohem zásadněji podepsal fakt, že ihned po návratu jsem si opatřil sídlištní 4 + 1 na Barrandově. Příšerná zkušenost. A tak jsem si vysnil byt na Starém Městě. Stálo mě to dost úsilí a peněz. Ale dispozice výhledu a místa mě přesvědčily, že stojí za to vrhnout se do rekonstrukce.

Chcete naznačit, že fajnové ruce malíře zedničily, malovaly štětkou po stěnách atd.?
To ne, dělal jsem mezitím obrazy a prodával je, aby bylo na pokrytí nemalých výdajů.

Na co v souvislosti s rekonstrukcí bytu do smrti nezapomenete?
Za kuchyňským koutem je opuková zeď. Zrovna tudy vede odpad z kuchyně, a tak se zde řemeslníci sbíječkami opravdu vyřádili. Bylo to nekonečné. Co vyrubali, nosili na půdu. Objednal jsem firmu, která měla odpad přes víkend zlikvidovat. V neděli večer se vrátím z chalupy, ještě v noci jdu omrknout půdu — konečně slušní řemeslníci, říkám si. A tak jsem jim v pondělí tučně zaplatil. Den poté jsme v bytě našli jakýsi plech. Odnesl jsem ho na půdu a zjistil jsem, že všechno svinstvo z přední půdy přemístili a všelijak rafinovaně poschovávali na zadní půdu. Po firmě se navíc slehla zem.

Někoho by se možná zmocnila pochybnost, zda to s návratem domů neuspěchal.
Co vy?
Prahu miluji. Takže na práci jejich následovníků jsem pro jistotu dohlížel.
n Vaše paní byla v ten budovatelský čas s dcerou na venkově. Není úsporně řešený kuchyňský kout tak trochu důsledkem mužského „stavebního dozoru“?
Už jsme spolu zařizovali dost bytů a domácností, než abych měla pocit, že se zde odehrávalo něco, s čím bych nesouhlasila (na otázku odpovídá paní Jana Kodetová –- pozn. aut.). Kuchyň jsme víceméně stavěli my dva. Když jsme v roce 1992 řekli, že chceme použít sádrokarton, všichni se nechápavě ptali: „Ale jak se to dělá?“ Tak jsme nakoupili nezbytné spotřebiče a vlastně je obestavěli. Než někomu vysvětlovat, jak to udělat, raději jsme si to udělali sami.

Zdá se, že jste vzácným exemplářem rodiny, v níž byt ani jeho uspořádání není zdrojem nesvárů…
Víme samozřejmě o spoustě věcí, které v tomto bytě nemohou být zcela podle našich představ a potřeb. Například dcera by si ve dvanácti letech zasloužila svůj pokoj. Ale koupil jsem tři neorenesanční domy v Táboře u náměstí. Původně byly v daleko horším stavu než náš pražský byt, dnes už jsou ale téměř hotové. Bude v nich místo jak pro Kodetovo muzeum, tak pro můj ateliér i pro dceřin pokoj. I v Táboře však bude nejspíš zdrojem určitých nesvárů jeden rys mé ženy: tak šestkrát do měsíce mění uspořádání nábytku. Jdu pro skleničku a najdu tam prádlo. Pojďte si sednout(!), říkám návštěvě, a vzápětí registruji, že křesla jsou jinde. Chápete?

Skoro to vypadá, jako by se bytových změn v dosavadním životě nemohla nabažit?
Nevím, ale dělá je neustále. Vykradli nás třeba na chalupě a mě přivolali na místo činu, abych pomohl se soupisem zcizených věcí. Jenže přihodilo se to zrovna den poté, co žena všechno přestavěla. Takže jsem chvílemi vypadal, jako kdybych vykradl sám sebe.

Nastane situace, že je třeba popadnout jednu dvě věcičky z bytu a odejít, abyste sebe i je uchránil před živlem –po čem sáhnete?
Asi po některých originálech otcových soch, které jsem postupem let vykoupil od lidí. Ale není to proto, že bych lpěl na majetku. Pro mě jsou inspirací. Táta sbíral jednoduché věci, lidovky, a pro mě jsou podnětné například tvarově. Vážím si toho, co předkové všechno dovedli, přestože den byl pro ně stejně dlouhý, respektive krátký, jako pro nás.

Jak dalece vás oslovují „svatostánky“ řady českých bytů, v nichž funkci oltáříků převzaly televizní obrazovky či nepřehlédnutelné audiosoupravy?
To já úplně nesnáším, víte! Když mně někdo řekne, to si kupte, mají to všichni, tak si to naprosto programově nekoupím.

V Americe jste asi musel někdy i trpět, nebo ne?
My jsme nikdy nikde neměli potřebu obklopovat se věcmi, které nemají hodnotu, smysl. To je, jako kdybych ženám na obrazech dělal šaty podle poslední módy. Tak by i ten obraz každého čtvrt roku vyšel z módy. Když se soustředíte na podstatu věci, což je v případě bytu přírodní materiál jako dřevo, vápno…, zkrátka materiál nadčasový, tak zjistíte, že se vám v bytě i dobře žije. Otec vycházel u svých soch z obdobného principu — nedělal výjevy ve stylu socialistického realismu a mám pocit, že tenhle přístup k životu je u nás už docela vžitý.

Který z životních stylů vás coby světoběžníka oslovil nejvíc?
Pro život mě zásadně ovlivnila Amerika. V ní je všechno dělané profesionálně a pro lidi a navíc to neuvěřitelně funguje. Jak jsem se bál, že v New Yorku se nebude dát žít ani pracovat, tak dnes na něj nedám dopustit. My jsme bydleli půl týdne na Manhattanu v centru mraveniště, uprostřed absolutní civilizace, půl týdne pak v absolutní přírodě nějakých sto mil od New Yorku. Obdobně se snažíme žít i tady – svobodné povolání mi umožňuje úniky z centra Prahy do jihočeské přírody. Nepřestává mě fascinovat ten příkrý kontrast, přestože mnozí dnes vyhledávají spíše něco mezi, a to ve formě moderního bydlení kousek za městem.

Není váš přístup důsledkem zkušenosti emigranta, která mu velí trvalou připravenost na změnu?
I to je možné.

Jak dalece si připouštíte, že byste svůj byt, domov, Evropu opouštěl do třetice, dejme tomu z ekologických či klimatických důvodů?
Připouštím dvě možnosti: buď ještě emigruji jednou, a to do lesa, což mě povznáší. Anebo emigruji vlivem nějakých krizových stavů, a pak mě svým způsobem hřeje, že mám americký pas a můžu žít a pracovat kdekoliv na světě.

FOTO: OTO PAJER, Text: Jana Zemanová
Zdroj: Doderní byt 3/01

Posilovna v domě

Domácí posilovny dnes již neodmyslitelně patří k životnímu stylu. Mnozí z nás si však začali stroje pořizovat trochu neuváženě, bez důkladného zjištění, zda nakupují správný typ, takový, který splní požadovanou funkci a bude v odpovídající kvalitě.

Jak připravit místnost
Ještě než začneme zvažovat vybavení vlastní posilovny, musíme s ohledem na hygienické a bezpečnostní požadavky především zvolit její správné umístění. Měl by to být dobře větratelný prostor, nejlépe s oknem zajišťujícím dostatečný přísun čerstvého vzduchu, případně s klimatizací, která zabezpečuje také vlhkost (oceníme ji především v letních měsících).
Na podlahu volíme odolné, snadno udržovatelné materiály, jako jsou dřevěné či laminátové podlahy, některé druhy PVC, linolea či speciální gumy. Méně vhodné jsou koberce, neboť se v nich udržuje prach a nečistoty, které pak při cvičení vdechujeme.

Stěny by měly respektovat charakter místnosti. Jejich barevnost či další výzdoba záleží pouze na uživateli, avšak alespoň na jedné z nich by měla být zrcadla, která zajišťují hned několik funkcí: při cvičení máme možnost se kontrolovat, díky tomu pak správně koordinujeme pohyby těla (např. při zvedání rukou vidíme, že jedna je výš než druhá, a zrcadlo nám pomůže tuto diferenci srovnat), soustředíme se na práci svalů a lépe vnímáme partie, které chceme vylepšit.

Podle čeho vybírat stroje
Chceme-li udělat něco pro své zdraví, musíme cvičit pravidelně, alespoň hodinu či hodinu a půl několikrát týdně. A když uvážíme, že posilovnu nebudeme využívat jen my, ale také další členové rodiny, je nasnadě, že takovou zátěž vydrží jen kvalitní stroje od renomovaných výrobců.

„Na vybavení posilovny bychom neměli šetřit. Nezařizujeme si ji jen na několik měsíců, ale počítáme, že bude sloužit několik let, třeba i další generaci,“ říká Karel Tuháček, prezident Národní akademie fyzické kultury, cardiofitness II Praha. Při výběru strojů bychom měli brát v úvahu nejen naše nynější schopnosti a zdravotní stav, ale zvážit i to, že budeme-li pravidelně cvičit, dostaví se zlepšení a postupem času budeme na sebe klást stále vyšší nároky.
„Neměli bychom si pořizovat zařízení, které předpokládá zatížení jen několika kilogramů, a očekávat, že to bude stačit. Měli bychom mít možnost zatížení zvyšovat. Jenom určité přetížení může organismus motivovat ke zlepšení.“

Se kterými stroji začít
Dodržíme-li všechna výše uvedená základní pravidla, teprve pak můžeme přistoupit k samotnému výběru strojů. Odborníci doporučují předem navštívit několik kvalitně vybavených posiloven, abychom se seznámili s co největším počtem cvičebních zařízení a vybrali si typy, které nám budou vyhovovat. „Záleží na tom, kolik prostředků jsme ochotni investovat.

Pokud jsme omezeni, doporučuji, aby se domácí posilovna vybavovala postupně,“ říká Karel Tuháček. Začít bychom měli strojem s horní a spodní kladkou, veslem v sedu s oporou, nemělo by chybět zařízení umožňující tlaková cvičení (např. multipress), univerzální lavice, na které můžeme provádět větší množství cviků, a zařízení na posilování břišních svalů. Pokud máte dostatek finančních prostředků, pořiďte si stroj na nohy a stojan, na němž lze měnit výšku a odkládat na něj břemeno. Neměly by chybět aerobní stroje, jako je stepper, stacionární kolo, pás na běhání apod., a samozřejmě činky.

Na co si dávat pozor
I kvalitně vybavená posilovna ještě nemusí být přínosem pro naše tělo a organismus. Předtím než začneme cvičit doma, měli bychom v některém fitness centru posilovat s trenérem, který nás bude alespoň šest až osm týdnů odborně vést a naučí nás stroje používat, provádět cviky správně, a navíc získáme stálého konzultanta.

Velmi často diskutovanou otázkou jsou pak různé multifunkční stroje, které známe z reklam nebo je vidíme vystavené v supermarketech. „Problém je v tom, že tyto multifunkční stroje umožňují příliš mnoho za příliš málo. Tím chci říct, že na nich sice můžeme cvičit, ale většinou v nesprávné poloze, tedy špatně pro naše tělo. A protože je musíme stále přestavovat, relativně brzy se poškodí. Tyto stroje totiž nejsou určené pro trénink, nepovedou ke zlepšení a nebudou přínosem,“ vysvětluje Karel Tuháček.

Proč domácí posilovnu?
Profesor Karel Tuháček, prezident Národní akademie fyzické kultury, cardiofitness II Praha

– Abych řekl pravdu, nemyslím si, že je vhodné zřizovat si svou vlastní domácí posilovnu, pokud si ji ovšem nepořizuje bývalý výkonnostní sportovec nebo člověk, který často navštěvoval fitness, ale dnes pro pracovní vytížení nemá tolik času. Ti všichni vědí, jak stroje používat a jak správně cvičit. Myslím, že je lepší chodit do veřejné posilovny, kde je k dispozici trenér a kde je díky kolektivu větší motivace. Těm, kdo nemají času nazbyt, se vyplatí kombinovat obě místa — zacvičit si v posilovně mezi lidmi pod odborným vedením a něco odcvičit doma.

Ivan Rudzinskyj, vydavatel časopisu Svět kulturistiky a Fitness
– Můj názor je jednoznačný: všem, kteří mají možnost navštěvovat fitness centra, doporučuji, aby je navštěvovali a maximálně využili jejich nabídky. Mnoho lidí si bohužel pořizuje stroje ze supermarketů, které jsou poruchové a nevyhovující. Dalším nezanedbatelným aspektem je fakt, že v domácích podmínkách brzy dojde motivace. Pro ty z vás, kteří přesto chcete cvičit doma, mám několik základních rad, jak si vybrat správný posilovací stroj. Prověřte funkčnost stroje (pohyb cihliček musí být plynulý), zkontrolujte možnosti nastavení sedačky, vyzkoušejte všechny funkce přístroje (musí vyhovovat postavení, zkontrolujte plný rozsah cvičebního pohybu podle návodu), vše, co se točí, by mělo být uloženo v ložiskách. Hlídejte záruční dobu.

Text: Lenka Haklová, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:
EXCEL SPORT, Francouzská 98, Praha 10, tel.: 02/71 74 20 38;
FIT CLASSIC, Vladivostocká 1460/10,
Praha 10, tel./fax: 02/72 74 02 29;
KWK, U Trati 562, Horní Bříza,
tel./fax: 019/795 63 28, 019/795 83 25;
NÁRODNÍ AKADEMIE FYZICKÉ KULTURY CARDIOFITNESS II PRAHA,
Chrudimská 2b, Praha 3,
tel.: 02/67 31 14 47, fax: 02/72 73 14 52;
VKZ MAŠEK & SYN, Březiněveská 385, Hovorčovice, tel.: 02/83 93 01 63,
fax: 02/83 93 01 63

Nezapomínejte na pojištění domácnosti

Záleží na tom, jakou pojistku jste uzavřeli. Zda je váš majetek ohodnocen na takzvanou starou, nebo novou hodnotu, zda pojistka pokrývá všechna rizika, nebo jen vybraná, a jak vysoké je jejich krytí. Pokud jste například pojistili vybavení bytu před deseti lety na časovou hodnotu, nedostanete při jeho vykradení plnou cenu, ale aktuální hodnotu.

Pozor! Mezi pojišťovnami je vhodné vybírat. Liší se nejen v pojistných podmínkách, ale i v různé výši krytí jednotlivých rizik obsažených v základním pojištění. Vidět je to například při ztrátě nebo zničení jednotlivých předmětů – například IPB pojišťovna hradí v základním pojištění maximálně 20 tisíc korun za jednu zničenou věc, ČSOB ale jen 10 tisíc.

Na co dát pozor při uzavírání smlouvy
* zda jde o pojištění na novou a časovou (rozuměj klesající) hodnotu

* porovnejte podmínky pojišťoven, zejména krytí, rozsah pojištění a požadované zabezpečení majetku

* zvažte veškerá rizika, která vašemu domu hrozí, a požadujte, aby byla zahrnuta do rozsahu sjednaného pojištění

* nepojišťujte absurdní rizika, jako například možnost pádu laviny v Polabí či povodně v domě na kopci

* dobře propočítejte cenu vybavení domácnosti a podle ní určete výši pojistného krytí

* při každé větší změně například ve vybavení domácnosti nechte upravit smlouvu
* před podpisem smlouvy si ji od pojišťovacího agenta půjčete a dobře prostudujte; důležité je hlavně pojistné plnění, tedy maximální částka, kterou můžete dostat při pojistné události a výluky z pojištění (tedy to, na co se pojistka nevztahuje)

Za co dávají pojišťovny slevu
* za nadstandardní zajištění bytu a nemovitosti až dvacet procent

* za placení pojistného najednou

* za věrnost pojišťovně

* za připojištění více rizik

Co snižuje plnění pojišťovny
* nedostatečné zajištění majetku

Co zvyšuje plnění pojišťovny
* nadstandardní zajištění majetku (zámky, trezor na cenné věci)

Co je vhodné připojistit
* odpovědnost za škodu třetí osobě

* dražší elektroniku

* šperky nezahrnuté do základního pojistného

* sportovní potřeby

ANKETA
Máte pojištěnou domácnost?
Glenice Maclellan, výkonná ředitelka marketingu společnosti Eurotel Praha

„Dle mého názoru je pojištění domácnosti velmi důležité. Nikdy totiž nevíte, co se může stát a nebýt pojištěn může být i dosti nepříjemné. Já a můj manžel jsme si byt pojistili sdruženým pojištěním domácnosti a musím říci, že celý proces byl velmi efektivní. Pracovníci společnosti přišli jednou večer k nám domů a pomohli nám s vyplněním všech dokumentů. Bohužel jsme již služeb pojišťovny museli využít, když jsme měli vytopenou vstupní hala. Avšak i tato nepříjemnost byla vyřízena snadno a rychle.“

Postavte si svého šneka

undefined

To všechno by nebylo zase nic tak zvláštního, kdyby nešlo o systém, který u nás není příliš známý, ale hlavně, se kterým se tak snadno a rychle pracuje, že určitě stojí za představení.

Ideální pro renovace
Desky WEDI se vyrábějí z extrudovaného polystyrenu Styrofoam, který je ve finále ještě potažený skelnou vlákninou a vrstvou syntetické malty. To znamená, že desky jsou velmi lehké a zároveň tak povrchově upravené, aby se po zacelení spár mohly přímo malovat, tapetovat či na ně lepit obklady. Běžný obkladač bude nadšený — k dispozici má absolutně rovnou plochu připravenou přímo k nanášení lepidla. Nebo ne — nebude moci svést nedostatky ve své práci na nešikovnost zedníka, který „nahazoval“ stěnu před ním.

Zvláště při renovacích ve starších domech se často musíme smířit s tím, že nabízený prostor nebývá ideálně pravoúhlý — tady hraje pro WEDI desky fakt, že se velmi snadno řežou pilou nebo kobercovým nožem. Je tedy snadnější přizpůsobit se nerovnostem stávajících stěn. Materiál určitě potěší i chalupáře. Vzhledem ke skladebnosti systému je možné, že některé práce si udělají ti šikovnější sami. Není také problém naložit několik desek na přívěsný vozík nebo zahrádku auta. Vzhledem k malé váze desek zvládne manipulaci a přípravu každý sám bez cizí pomoci.

Kde statik velí: Stop
Když se řekne polystyren, každý si představí klasické bílé izolační drolivé desky a mnohým naskočí husí kůže při představě zvuku, který vydávají přejetím třeba po skle. Extrudovaný polystyren je však materiál s daleko větší hustotou a tím i pevností.

Vzhledem k materiálu desek je ideální použít je tam, kde je narušená statika budovy, případně tam, kde by statik mohl mít námitky proti nadměrnému zatížení podlah. Typickým příkladem je vestavba koupelny do podkroví ve starém domě. Tam bývají stropy z trámů — naši předkové mnohdy půdu používali jen na skladování sena a slámy a nepočítali s rozmnožovacími schopnostmi lidstva.

Na co se hodí
WEDI desky se vyrábějí v tloušťkách od 6 do 50 mm. Ty nejtenčí se používají k „zaklopení“ prostoru podobně jako třeba sádrokarton, ty nejsilnější pěticentimetrové jsou samonosné. To znamená, že mohou samy o sobě tvořit příčku a nemusí se přikládat na žádnou nosnou konstrukci jako
sádrokarton.

Na obrázcích vidíte i další nápady, jak lze desky jednoduše využít. Lze je tvarovat tak, že je po jedné straně naříznete. Není pak problém vytvořit oblouk a okopírovat třeba oblý tvar rohové vany, ukázkou vrcholných možností je stavba šnekovitého sprchového koutu, jejíž postup tu vidíte.

Speciální práce
Když už se má nějaký materiál označit slovem systém, požaduje se, aby bylo možné s jeho pomocí vyřešit i atypické prvky stavby — tzn. různé rohy, ukončení či rozvody vody. Ve starých stavbách často najdete „povystrčené“ litinové trubky odpadních systémů, při neodborných rekonstrukcích se také nikdo nezabýval zabudováním rozvodů vody a plynu. Pro tyto účely můžete použít profily ve tvaru písmene L nebo U, které pomohou tyto pozůstatky socialismu zakrýt.
Součástí systému je i mnoho prvků, jejichž pomocí můžete desky spojovat do jednolitých ploch, nabízí se dokonce prefabrikovaná podlaha sprchového koutu integrující odpady vody.

Co očekávat od WEDI desek
– velmi snadnou manipulaci při stavbě
– velmi snadné řezání a přizpůsobení tvarů
– lehkou konstrukci
– nezajistí zvukovou izolaci
– nemohou sloužit jako nosná konstrukce pro zavěšení umyvadel či toalet

Cenové relace
(za 1 m2 desky):
– tl. 6 mm – 692 Kč
– tl. 20 mm – 791 Kč
– tl. 50 mm – 1 017 Kč
– dno koutu s odpady – od 7 541 Kč
– úhlový element – od 408 Kč/bm
– kotvicí prvek – od 133 Kč/ks

Text: Marek Burza, Foto: Archiv
Zdroj: Svět koupelen

KONTAKT:
WEDI, Sokolská 204, Skřivany, tel.: 0448/52 25 11

Koupelna z kozího chlívku

V zrdcadle je vidět větrák, kterým se odvádí pára

To všechno jsou už jen vzpomínky. Nad stolem dávno svítí elektrická lampa, pivo se chladí v lednici, a ne v potoce jako dřív, a z půdy se stal útulný pokojík. Tak běžely roky… a ty se ve zdejších drsných klimatických podmínkách dovedou na stavení důkladně podepsat. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že už déle nemůžeme odkládat opravu kůlny, vyvstal před námi závažný problém, jehož řešení rozdělilo naše do té doby svorné rodinné řady na dva téměř nesmiřitelné tábory.

Spor
Měl podobu otázky — opravit jen kůlnu a sociální zařízení ponechat v původním stavu (rozuměj — dál používat suchý záchod, který se musel pravidelně jednou za rok vybírat, a dál se mýt za kamny v koutku), nebo to vzít z gruntu a vybudovat záchod a koupelnu? Ale jak dostat do chalupy vodu, když slibovaný vodovod je patrně ještě otázkou daleké budoucnosti? Nakonec obě strany trochu ustoupily a tak v létě roku 2000 dostala chalupu zbrusu novou kůlnu a — chemický záchod. S jistými obavami jsme čekali na zimu. Ta ve zdejších horách bývá opravdu krutá. Záchod však fungoval i v těch největších mrazech.

Ale nepředbíhejme. Nejprve jsme museli najít někoho, kdo by naše plány zrealizoval. Vlastními silami bychom to rozhodně nezvládli. Měli jsme štěstí, vlastně my ne, ale chalupa, protože ti, kteří se do toho pustili, nejenže umějí snad všechna řemesla, která jsou při rekonstrukci potřebná, ale navíc mají cit pro stavbu, materiál, dovedou poradit, zařídit všechno potřebné…

A pak samozřejmě stačilo už málo. Jen takové docela tiché šeptnutí — A co takhle koupelna? Byli jsme rozhodnuti. Co s místností, která kdysi dávno svému původnímu majiteli sloužila jako chlívek pro kozu a prase a nám po úpravách jako spíž a skladiště? Je dostatečně prostorná, má krásný klenutý strop… Místo pro koupelnu bylo nalezeno. Protože se už pomalu blížila zima, stačili se jen do místnosti zavést trubky pro odpad, ty se táhly kůlnou, a usadit umyvadlo. Nevadilo nám to. Když jsme dokázali žít tak dlouho bez koupelny, jednu zimu to ještě vydržíme. Hlavně že máme fortelně opravenou kůlnu.

Jarní proměny
Po zkušenosti z loňského roku, kdy jsme s pracemi začali až koncem června, jsme se do toho pustili hned po Velikonocích. Místnost bylo třeba stěnou předělit na dvě části — v první mělo být technické zázemí (bojler a čerpadlo) v druhé sprchový kout a umyvadlo. Odjela jsem z chalupy v okamžiku, kdy byly stěny oklepané, v nich vysekané otvory pro trubky a elektřinu, dělicí přepážka nahrubo vyzděná, v kůlně složené krabice s obkládačkami. Cestou domů jsem si říkala, že sice mám bohatou fantazii, ale jestli tohle bude jednou koupelna, to nevím.

A byla!
Když jsem začátkem června přijela, čekal už na mě nedočkavě manžel. Odvedl mě na práh bývalého chlívku, poručil mi zavřít oči, otevřel dveře dokořán, rozsvítil a řekl: „Už!“ Koupelna byla hotová. V přední místnosti tiše bručelo čerpadlo, bojler na mě mrkal jasným okem, na stěně se leskly dlaždičky zvýrazněné listelou, podlahu pokrývaly matné dlaždice. Zrcadlo bylo zapuštěné v dřevěném rámu, klenutý strop v koupelně obložený dřevěnými lištami napuštěnými speciálním lakem proti vlhkosti…

Hned ten den jsme odnesli stařičké umyvadlo na půdu, z kamen odstavili hrnec, v němž jsme vždycky hřáli vodu na mytí. Právo prvního osprchování bylo uděleno mně. Roztočila jsem kohoutek a s úlevou jsem si
řekla: Zaplaťpánbů že pověstné zlaté české ruce opravdu ještě existují!

Zdroj: Můj dům 3/01

Kontakty:
ETA, Poličská 444, Hlinsko v Čechách, tel.: 0454/62 25 20;
FRANTIŠEK PAZDERNÍK,
rekonstrukce – zednictví,
Orlické Záhoří 18,
tel.: 0605 77 36 86;
CHLUMČANSKÉ KERAMICKÉ ZÁVODY, Chlumčany, tel.: 019/781 11 11, 019/797 36 17;
IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5,
tel.: 02/51 61 01 10;
RAKO, a. s. Šamotka 246, Rakovník, tel.. 0313/53 77 46

Oči pro domácí počítač

I bez internetu lze ale s těmito kamerami hlídat některé části bytu či domu, natáčet jednoduché záznamy, pořizovat digitální fotografie nebo připravit zajímavé hry dětem.

Jako zdroj pohyblivého obrazu pro nejrůznější počítačové aplikace by sice bylo možné použít klasickou videokameru, ale je to zbytečně drahé. Vysoké rozlišení těchto zařízení na internetu totiž nevyužijete, stejně jako řadu funkcí. Myšlenka vyvinout kameru ušitou na míru pro práci v součinnosti s PC se proto nabízela skoro sama.

PC kamery
Webová kamera je v podstatě velmi primitivní zařízení, svými parametry blízké třeba miniaturním kamerám, které se montují k domovním zvonkům. Snímací čip může mít jen nízké rozlišení (řádově stovky tisíc pixelů), nepatrný a jednoduchý objektiv je obvykle zkonstruován tak, že jej není třeba zaostřovat (tzv. fix focus).

Rozdíl proti dosud běžným domovním kamerám je v tom, že zde je obraz na výstupu z kamery dodáván v digitální podobě a na některé běžné počítačové rozhraní – v nedávné minulosti na sériový port, nyní na USB. Také se s kamerou dodává software, který umožní z nasnímaného obrazu udělat statický snímek stejně jako videozáznam v některém běžném počítačovém formátu a připravit jej do podoby vhodné pro internet.

V praxi má webová kamera podobu malého několikacentimetrového přístroje, který lze snadno upevnit přímo na monitor počítače (pokud chcete, aby zabíral vás, třeba pro potřeby videokonference), nebo postavit někde poblíž. Čím méně je toho uvnitř, tím více se někteří výrobci vyřádili na designu, který občas bývá značně futuristický. Důležité ale je, že webové kamery stojí zlomek ceny klasických digitálních přístrojů (řádově tisíce korun proti desítkám tisíc) – a přitom pro běžného počítačového fanouška bohatě stačí.

Webovými kamerami se dnes zabývá velké množství výrobců. Díky nízké ceně se pomalu propadají do kategorie počítačových spotřebních doplňků – mezi luxusnější klávesnice, myši či reprobedny. Práce s nimi je jednoduchá a zvládne ji i mírně poučený počítačový laik. Jde v podstatě jen o to připojit kameru na příslušné rozhraní a nainstalovat potřebný software. Po opětovném spuštění počítače otevřete příslušný program, před vámi se objeví obraz snímaný kamerou – a vy už můžete jen volit jeho parametry.

Pokud vám jde o statickou fotografii, pak tu může být na výběr mezi několika stupni rozlišení a velikosti, případně možnost jednoduchých úprav a retuší. Potřebujete-li videozáznam, máte někdy možnost volby rozlišení a počtu snímků za vteřinu. Nakonec obrázek či záznam uložíte v podobě počítačového souboru, případně rovnou použijete pro některou internetovou aplikaci.

Je z čeho vybírat
Příkladem běžné webové kamery může být třeba Philips ToUcam. S jakýmisi drápky pro uchycení na monitoru vypadá trochu jako virus. Nabízí výběr mezi rozlišením 352 x 288 a 640 x 480 obrazových bodů, záznam videa s frekvencí 30 snímků za vteřinu a především bohaté softwarové příslušenství (stažení obrazu a videa, odeslání obrazu a videa e-mailem, přímý přenos obrazu přes internet atd.).

Jiným příkladem z pestré nabídky je WebCam Plus od společnosti Creative, která již má zaostřitelný objektiv od přibližně 8 cm do nekonečna. K počítači se připojuje přes rozhraní USB. Pohyblivé video lze snímat rychlostí 30 obrázků za sekundu (při rozlišení 160 x 120, 176 x 144, 320 x 240 a 352 x 288 bodů) a 15 obrázků za sekundu (při rozlišení 640 x 480 bodů). Kamerka umožňuje pořizovat živé video při rozlišení 16,7 milionu barev, dovede také v této barevné hloubce snímat jednotlivé obrázky při všech výše uvedených rozlišeních a získat tak křišťálově ostré snímky.

Z hlediska uživatele je stejně důležité i dodávané programové vybavení. K WebCam Plus se jich dodává pestrá paleta. Creative PhotoEditor je program na editování a vylepšování obrázků pro každého, kdo chce vytvořit osobní pohlednice a prezentace. VideoBlaster WebCam Monitor je vyspělý detektor pohybu, který může snímat obrázky, kdykoliv zachytí pohyb v blízkosti vašeho PC; obrázky mohou být automaticky nahrány na vaše www stránky.

VideoBlaster WebCam Control je výkonná aplikace, která dovede ovládat a nastavit vaši kameru a třídit vaše obrázky a videoklipy do snadno použitelných alb. Microsoft NetMeeting vám zajistí hlasovou komunikaci přes internet a snadné provádění videokonferencí. MediaRing Talk je hlasový internetový komunikátor nové generace, který vám umožní telefonovat z PC na PC přes internet zdarma. Pixaround je revoluční programové vybavení pro spojení obrázků, umožňující vytvořit panoramatické virtuální obrazy, které potom můžete publikovat na www stránkách či posílat elektronickou poštou svým přátelům. Doporučená maloobchodní cena kamery je 2050 Kč bez DPH.

Osvobození od drátů
Na rozdíl od klasických digitálních fotoaparátů a videokamer nemají webové kamery žádné záznamové médium ani vlastní napájení, takže jsou odkázány na přímé spojení s počítačem. To ovšem jejich využití značně limituje – mimo pracovní stůl je přístroj zcela bezmocný, o exteriérech ani nemluvě. Proto jsou dražší typy stále častěji vybavovány pamětí, kam lze snímky a krátké videoklipy zaznamenat kdykoliv a kdekoliv – a teprve později přenést do počítače. Díky nízkému rozlišení nemusí být paměť nijak velká. Vzniká tak vlastně jakýsi kříženec mezi digitálním fotoaparátem a webovou kamerou.

Takovým „hybridním“ přístrojem je například WebCam Go Plus firmy Creative. V režimu spojení s počítačem (přes rozhraní USB) můžete kameru díky vestavěnému kloubu „zlomit“ a postavit na stůl nebo na monitor (nebo namířit z okna či na akvárium – fantazii se meze nekladou). Pak lze snímat video v barevné škále 16,7 milionu barev při frekvenci 30 snímků za sekundu v nižším rozlišení 352 x 288 obrazových bodů, nebo 15 obrázků za sekundu při vyšším rozlišení 640 x 480 bodů.
Pro statické fotografie jsou na výběr čtyři stupně rozlišení, přičemž nejnižší má 160 x 120 bodů, nejvyšší 640 x 480 bodů. Tedy nic moc, ale pro internet to bohatě stačí. Součástí dodávky je software pro uplatnění kamery při videokonferencích (Microsoft NetMeeting), pro využití jako tzv. live kamery (na internetu je stále k dispozici obraz trvale zapojené kamery) a pro posílání videa prostřednictvím e-mailu.

S dvěma tužkovými bateriemi formátu AAA se WebCam Go rázem osvobodí od drátů a počítače a může se vydat do světa na lov obrázků. Za cenu okolo šesti tisíc i s DPH ovšem nelze čekat žádné divy – i zde je například maximální rozlišení 640 x 480 bodů. Takovýchto snímků se do vestavěné paměti vejde 150, což odpovídá více než čtyřem kinofilmům. Když si spočítáte, kolik dnes barevný kinofilm stojí, tak zjistíte, že tahle digitální kamera je ještě levnější, než na první pohled vypadá. Použitá paměť nepotřebuje napájení, takže se obrázky neztratí ani v případě, že se baterie vybijí, nebo že je obsluha omylem vyjme.

Dalším omezením daným nízkou cenou je nepřítomnost LCD displeje, na němž by bylo možné nasnímané obrázky ještě v terénu prohlédnout. S tím musíme počkat až na připojení k počítači, protože zde je jen průhledový optický hledáček. Dvoubarevný LCD panel slouží výhradně k indikaci nastaveného režimu, počtu snímků atd. Vedle snímání jednotlivých obrázků můžete snímat také krátké videosekvence a nechybí ani samospoušť.

Jiným dokladem toho, že tento směr se výrobcům jeví jako perspektivní, je Intel Pocket PC Camera. I tento přístroj může být připojen k počítači jako webová kamera – anebo použit coby digitální fotoaparát, do jehož 8MB paměti se vejde 128 obrázků s rozlišením 640 x 480 bodů.

Kamera hlídá byt
Díky nízké ceně a jednoduchému připojení k počítači se ovšem použití webových kamer nemusí omezovat jen na internet či nenáročnou digitální fotografii. Stejně tak dobře vám ohlídají domovní vchod, zahradu, auto před domem či v garáži, spící nemluvně, hrnce na sporáku atd. Pro reprodukci a záznam obrazu lze použít počítač s monitorem, který už tak jako tak máte, odpadá tedy nutnost koupě speciálního zařízení. S výhodou se v této roli může uplatnit i vysloužilé PC, kterého se za slušnou cenu stejně nezbavíte.

Některé televizní karty pro počítač s takovým využitím počítají a vedle příjmu televizního signálu dovolují tímto způsobem připojovat jednu nebo více videokamer. Majitelé PC kamer pro rozhraní USB to mají ještě jednodušší, většinou se však počítá pouze s připojením jedné kamery.

Není však třeba omezovat se jen na hlídání v rámci vlastního domu. Když totiž propojíte takovou kameru s internetem nebo mobilní telefonní sítí, můžete zjistit, co se děje doma či v kanceláři, prakticky odkudkoliv. Taková řešení jsou již běžně na trhu. Moravská firma MRP Informatics například nabízí možnost sledovat dění v objektu přes internet jednou nebo více kamerami. Hlídací kamery v kombinaci s internetem nacházejí uplatnění také v tzv. inteligentních domech. V projektech ukazujících bydlení budoucnosti se běžně počítá s tím, že v domácnostech budou počítačové sítě propojující prakticky všechny spotřebiče.

Mezi ně patří i PC kamery ve většině místností, před domem, na zahradě, v garáži atd. Ty dovolí nejen hlídat stav domu od počítače uvnitř, ale po zadání přístupových hesel i z kteréhokoliv počítače připojeného na internet. I z dovolené na druhém konci světa tak půjde občas dohlédnout, zda nedošlo v bytě k nějaké havárii, jestli dům nenavštívili zloději, jak se daří rybičkám v akváriu a zda teta chodí zalévat květiny. Po rozšíření videomobilů pak budete moci dohlédnout na svůj byt kdykoliv.

Většina podobných projektů jsou futuristické vize, které firmám slouží spíše jako reklama typu „podívejte, co taky svedeme“. Společnost Cisco však nedávno otevřela nedaleko Londýna „inteligentní“ rodinný dům, který je postaven na základě již běžně prodávaných technologií a zájemci si jej mohou nejen prohlédnout, ale také objednat. Součástí instalace je i velké množství PC kamer, stejně jako možnost přístupu na ně z libovolného internetového počítače.

Náročnější zájemci o hlídání objektů (firmy, instituce atd.) obvykle využívají speciální kamerové systémy. Donedávna ještě šlo o analogové kamery, nyní však již i sem proniká digitalizace a internet. Firma Philips například vyvinula kameru e-Dome nové generace, která obsáhne zorné pole 360 stupňů horizontálně a 147 stupňů vertikálně najednou, a přitom nepotřebuje žádné mechanické otočné díly. ¨

To je umožněno právě důsledným využitím principů digitalizace obrazu. Základem kamery e-Dome je čip citlivý na světlo s vysokým rozlišením, který je umístěn za objektivem s velmi krátkou ohniskovou vzdáleností a širokým zorným polem – tzv. rybím okem.

Tyto objektivy za normálních okolností dávají extrémně širokoúhlý obraz, ovšem za cenu zkreslení. U kamery e-Dome je digitální signál dál počítačově zpracováván, takže je zkreslení eliminováno. Program dokáže na přání operátora digitálně zaostřit, vybrat určitou část obrazu a tu zvětšit, což má na obrazovce stejný efekt, jako mechanické otáčení kamery prostřednictvím dálkového ovládání. Toto „digitální natáčení objektivu“ však může být nesrovnatelně rychlejší a spolehlivější než jakékoliv mechanické zařízení. Jedna kamera tohoto typu tak nahradí až šest kamer klasických.

Foto: autor a archiv firem

Vlajková loď minimalismu

Dům přesto nepřipomíná předimenzované monstrum. Autor, ing. arch. Stanislav Fiala, jen uvažoval při navrhování jeho dispozice přísně racionálně. A pokud při pohledu na něj se vás zmocní dojem, že vedle přesných propočtů z prostorů domu dýchají i silné citové vazby, máte pravdu. Tvůrce podoby domu měl totiž to štěstí, že dostal od investora naprosto volnou ruku, a tak se s tímto rodinným domem zcela ztotožnil.

Výsledek dopadl tak, jak by si představoval on sám svůj ideální rodinný dům. A ani po půlroce od jeho otevření se v něm nezklamal. Ještě stále je přesvědčený, že jednou takový dům postaví znovu. Pro svou vlastní rodinu.

Stavba má docela obyčejný, pravidelný půdorys, který je přizpůsobený na míru pětičlenné rodině. Společenské přízemí je v úrovni ulice. Skleněné stěny oddělují soukromý prostor jen symbolicky, razantnějším vymezením rodinného teritoria bude kamenná zeď, která ulici pohledově oddělí, ale zachová přitom otevřenost přízemí.
Po schodech se vystupuje do patra, které je ovšem opět na úrovni terénu — dům je totiž postavený ve svahu, takže všechny pokoje i kuchyň v patře jsou opět celoskleněnými stěnami spojené se zahradou.

Zatímco při procházení domem to tak vůbec nevypadá, na půdorysu je velmi zřetelné jednoduché členění horního podlaží: kuchyň s jídelnou je společná, a pak už jen pět malých privátů — pokoje s vlastní šatnou a koupelnou umožňují každému členu rodiny užít si chvíle samoty, ve velké rodině tak vzácné.
Architekt Fiala pojednal dům jako vlajkovou loď minimalismu třetího tisíciletí a to je patrné i na podobách všech koupelen. Nikde zbytečné ozdoby, luxus, dokonce chybí i dlažba a obklady….

On sám říká, že to však tak vůbec nemuselo být: „Tvarosloví domu je tak strohé, že kdyby to bylo nutné, nebránil bych se obložit koupelny běžnými bílými dlaždicemi, místo kovového umyvadla tam mohlo být třeba umyvadlo ve tvaru mušle — vypadalo by to jako vtip.“

Rodina, která se na svůj dům těšila s lehce mrazivým pocitem nejistoty, jak si na nový způsob života vlastně zvykne, však po žádných ústupcích nezatoužila. Jako životní výzvu a příjemné dobrodružství pojala zabydlování se v novém domově a z reakcí všech členů, rodičů, dvou dospělých synů i dcery, je patrné, že pro ně bylo zábavné sledovat sebe v procesu zabydlování. Lehce se pře-nesli přes stěny bez omítky – koneckonců, od architekta mají slíbeno, že nebudou muset nikdy bílit. Stěny stačí čistit v případě nutnosti jen mýdlovou vodou.

Také jakákoliv oprava bude mnohem jednodušší než ve starém bytě: osobní zkušenost dovedla architekta Fialu k tomu, že navrhl viditelné rozvody, které dovolí snadno a rychle najít případnou závadu a bez problémů ji opravit. Červené rozvody, působící v koupelnách jako zajímavý barevný akcent, vlastně slouží jako ozdoba až v druhém plánu. Všechno, co v malých koupelnách najdete, je čistě účelové a funkční.

Proč tedy máme dojem, že vypadají tak luxusně, že se pro běžného člověka snad ani nehodí? Možná to bude tím, že si neuvědomujeme, že skutečný luxus je mít kolem sebe jen to, co k životu opravdu potřebujeme, a to by ovšem mělo dokonale sloužit. Několik barevných plastových ramínek dodá interiéru koupelny sice nádech výjimečnosti, ale podstatu jeho dokonalosti je třeba hledat jinde. n

Text: Pavlína Blahotová, Foto: Filip Šlapal
Zdroj: Svět koupelen 5/01

KONTAKTY:
D3A, d3a@nextra.cz , tel.: 02/51 56 43 63;
IPS SKANSKA, odštěpný závod 10, Štěchovická 2266, Praha 10,
tel.: 02/74 81 02 41;
KONSEPTI STUDIO, U Sv. Ducha 3, Praha 1, tel.: 02/232 69 28;
RUIN INVEST, Sokolovská 66, Praha 2, tel.: 02/24 94 19 58;
VITRA KONCEPT, Komunardů 32, Praha 7, tel.:

Sekretář: home office minulosti

Ve všech knihách o starožitnostech se pod názvem sekretář představuje nábytkový kus, který slouží k ukládání knih a současně umožňuje u něj psát na výklopné nebo výsuvné desce.

Psací stolky s výklopnou deskou byly běžné již v 16. století. Deska se vyklápěla obvykle v úhlu 45 stupňů. Angličané takové stoly nazývali „bureau“, zatímco Francouzi takto označovali jakoukoliv formu psacího stolu.
Rozšíření knihtisku v Evropě přineslo revoluci v podobě volně dostupných knih. Ty bylo ovšem třeba nějak ukládat. Tak se zrodila myšlenka psacích sekretářů nebo psacích knihoven s tradiční skříňkovou základnou a s horní nástavnou skříňkou, v níž byly uchovávány knihy.

Na konci 17. století byl oblíben jako psací stůl kabinet na podstavci s velkou svislou sklápěcí čelní deskou, kterému se říkalo „scriptor“. Ve Francii byl v oblibě podobný kus nábytku, nazývaný „secrétaire ‚a abattant“, který byl na konci 18. století napodobován v celé Evropě. Sklápěcí, původně šikmou psací plochu nahradila postupem času výsuvná zásuvka sekretáře, na níž se dalo pohodlně psát.

Sekretáře sloužily v minulosti vždy duševní práci. V interiérech šlechtických a později měšťanských bytů byly určeny k duševním činnostem provozovaným v soukromých interiérech (které mnohdy byly současně interiéry veřejnými) – byly to tedy jakési domácí kanceláře čili home office.

Mohli si je dovolit pouze lidé bohatí, a protože představovaly skutečný symbol společenského postavení, byly v celé své historii vždy bohatě zdobeny, lakovány, vykládány či malovány.

V různých obměnách přežily sekretáře do období po druhé světové válce – to již měly jednoduché, pravidelné kubické tvary a byly často součástí knihoven a různých kompletů nebo sestav. Sporadicky se ve světě i u nás dostaly do výroby, například v roce 1976 v družstvu Dýha Brno pod označením „pracovní skříň“.

Na hladině moderního nábytku se úspěšně vynořily opět v letech devadesátých. Stejně jako v minulosti jde o krásné kousky solitérního nábytku, který staví na dokonalosti a umu řemeslné práce. Naštěstí však nejsou nijak přemrštěně zdobeny. Přizpůsobují se potřebám současného člověka jak rozměry, tak vnitřním vybavením a funkcemi. Obvykle se dnes řadí k jedné větvi domácích kanceláří – home office ve skříni.

Secretum, sekret, secretary, secrétaire?
Proč sekretář? Zkusme zapátrat po původu tohoto označení. Etymologický slovník z roku 1971 uvádí termíny „sekret, sekrýt, v češtině doložené od roku 1495, odvozené z latinského secretum, tj. tajné“ (slovník dále uvádí, že jde o „tajné, totiž pečetidlo“).
Latinsko-český slovník z roku 1910 uvádí pro termín „secretus“ překlad skrytý, tajný a pro „secretum“ tajnost, tajemství, tajné dopisování. Angličtina nabízí pod „secrecy“ tajnost, diskrétnost, pod „secret“ tajný, tajnůstkářský, ukrytý, nevyzpytatelný, tajemství, pod „secretaire“ sekretář (psací stůl) a konečně pod „secretary“ tajemníka až v úrovni ministrů. Také francouzština umožňuje vybrat si u termínu „secrétaire“ mezi tajemníkem a stolem.

Není tedy daleko k tomu pochopit, proč se nějaký kus nábytku nazýval již v historii tak tajuplně. Jak jinak, když roli hrají tajné pečetidlo, tajné dopisování a ukrytá tajemství! Koneckonců, každý správný sekretář – ať historický, nebo současný – musí mít tajnou zásuvku, o které nesmí vědět nikdo jiný než výrobce a majitel, jiná by totiž nebyla tajná. A pokud nábytkový kus označený jako sekretář takovou tajnou schránku nemá, nemůže to být sekretář!

Vzpomeňte také na francouzské historické filmy, kde je vždy něco podstatného, třeba listina nebo dokument, o něž bojují král, královna, jejich milenka či milenec, služky i sluhové, mušketýři a celá vojska, ukryto – kde jinde než za tajnými dveřmi v obraze či knihovně, v tajné místnosti nebo v tajné schránce sekretáře!
Pak se dá také vysvětlit označení pro pohledné sekretáře-tajemníky, muže chránící tajemství myšlenek i listin ukrytých v sekretářích. Jistě vnímáte i vy nuanci v označení pro tajemné pány sekretáře a slečny sekretářky či tajemnice.

Foto Jaroslav Hejzlar, Petr Žáček a archiv firem
Zdroj: Můj dům

PARTNEŘI WEBU