Blog

Účelný, a přesto krásný dům

Odpověď hledaná v minulosti
Recept, jak dobře stavět, leží zřejmě v minulosti. Věděl to architekt Pavel Hon, když navrhoval dům na okraji Českých Budějovic. Respektoval přání majitelů — manželského páru se dvěma dospívajícími dětmi — a zúčastnil se duelu s konkurentem. Zvítězil, i když projekt pojal netradičně, alespoň na dnešní dobu.

Modernou první republiky se inspiruje kdekdo, ale většinou sahá do osvědčeného rejstříku čistého funkcionalismu. Architekt Pavel Hon zašel hlouběji a zvolil okouzlení puristicko-funkcionalistickým obdobím Adolfa Loose. Zvolil takzvaný Raumplan. Vyřešil dům výškově rozrůzněnou dispozicí jednotlivých místností tak, aby každá vyjadřovala měřítkem svůj účel. Hala je dvoupatrová s vysokým stropem, dětské pokoje jsou mezonetové a stropy bočních ložnic a místností se ani náhodou nekryjí s výškou stropu jiných místností. Prostě hra, kterou předvedl už Loos na slavné pražské Müllerově vile.

Císařská Vídeň
To, co si architekt Hon ponechal z vídeňské moderny před první světovou válkou a těsně po ní ve dvacátých letech, je exteriér. Lícové cihlové zdivo bylo vhodně prokombinováno s bílou zdí proraženou do okolní prostorné zahrady velkými okny, která umožňují obyvatelům v pravém smyslu splynout s krajinou. Raumplan totiž dovoluje otevřít se, stejně jako se uzavřít a opouzdřit centrální halu lhostejností vůči okolí a uchýlit se se tak do intimity.

Architekt sleduje také průběžné zařizování interiéru a svým stylovým purismem „nakazil“ i ženskou část majitelů domu. Ta hlídá detaily a libuje si v jednoduchosti interiéru ze skla a kovu, protože tvoří neutrální základnu téměř pro cokoliv. Majitelé se ztotožnili s architektem, interiérem a celým novým domem tak, jak se to podaří málokdy.

FOTO: VÁCLAV VÁVRA, Text: Petr Tschakert
Zdroj: Moderní byt

Kontakty:
ATELIER OPUS, ing. arch. Pavel Hon,
U Tří lvů 1, České Budějovice,
tel./fax: 038/635 27 01

Domek „akorát do ruky“

Místo pro nový domov
Městská zástavba s barevnými fasádami však už kousek za náměstím přechází v typickou venkovskou – přízemní; většinou řadové domky se sedlovými střechami tu mají charakter zemědělského obydlí, nejstarší dochované statky jsou dokladem stavebního umění zednických mistrů až z období baroka.

Město nikdy v nedávné minulosti nepatřilo k nejbohatším, ani za posledních deset let tu moc nových domků nevyrostlo. Investice se vkládají spíše do rekonstrukcí a oprav starých objektů, které si ostatně důkladnou péči zaslouží. Skromná výstavba má ale i své velké výhody. Tím více vyniká kolorit historického jádra města, ani příměstské části kolem četných rybníků nebyly znehodnoceny „podnikatelským barokem“, které do většiny našich měst vnáší cizorodé prvky.

Majitelka domku, který představujeme, se v městečku narodila a prožila tu své dětství. Přestože bydlela po léta v Praze, cítila se vždy doma tady, kde ze zahrady kolem bývalého domu rodičů jediným pohledem obsáhne nejen sousední louky a rybník, ale i nedalekou vzrostlou zámeckou zahradu. Místo působí dojmem okrajové části města, ale na náměstí v centru je to jen pouhých pět minut chůze.

Myšlenka na postavení vlastního domku vznikla díky ideální poloze zděděného pozemku (vhodného jako stavební parcela) a možnosti získat základní kapitál na jeho stavbu prodejem nevelkých podílů na restituovaném a zděděném majetku. Navíc byla majitelka přesvědčena, že tento kapitál by měl zase zůstat v rodném městě a sloužit v rodině dalším generacím. Vlastní dům nesměl přesáhnout rozpočet jeden a půl milionu, dalších 300 tisíc bude zapotřebí na dlouhé přípojky inženýrských sítí, komunikaci, oplocení a kůlnu.

Majitelka, profesí stavební inženýrka, má však v projektování bohatou praxi, a tak se rozhodla pro maximálně úsporný návrh. Především jí nechyběla odvaha (zděděná zřejmě po babičce, která na počátku války postavila velký rodinný dům) a pustila se do stavby úplně sama. Nečekala však, že podstatně větším problémem než samotná stavba bude získání stavebního povolení.

Hluchoněmé úřady
Stavební úřad možnost stavby zamítl hned v úplném počátku, o nové výstavbě se tu s paní inženýrkou odmítali bavit. Město totiž nemělo dosud zpracovaný nový územní plán – možná za pár let. Místní úředníci si pro své domy sice potřebné území vyjmuli ze „zahrad“ a převedli je do „stavebních parcel“, ale jinak byly i soukromé pozemky občanů vedle vlastních obytných domů pro další výstavbu nevhodné.

Do podobných rozhodnutí stavebnímu úřadu nikdo nezasahuje, vedoucí kanceláře hlavního architekta města (jehož náměstí je dokonce v seznamu kulturních památek pod ochranou UNESCO) má totiž svoji funkci jako „vedlejšák“ a sídlí trvale v Praze. Hlavního architekta město nemá.

Výsledkem dvouletého jednání se stavebním úřadem bylo (i přes kladné vyjádření památkářů) písemné zamítnutí. Chuť do stavby malého domku, který už na papírech dostal konkrétní podobu, však byla silnější, než respekt před úřady. Navíc návštěva architektonického ateliéru, který v Brně pracoval na návrhu nového územního plánu, potvrdila, že na daném území se může se stavbou počítat. Paní inženýrka se pustila do boje a po roce a půl získala územní rozhodnutí, po dalším roce i stavební povolení.

Domek, původně zamítnutý jako nevhodný do daného prostředí, vychází z tvarosloví českých chalup a působí spíše jako rekonstrukce než novostavba. Je nejmenším objektem v okolí, schovaný v zeleni, působí velmi nenápadným dojmem. Zamítnutí je nepochopitelné i v kontextu s necitlivou přístavbou školy, která byla v 70. letech postavena v bezprostřední blízkosti.

Vyřizování stavebního povolení se nakonec protáhlo na více než čtyři roky. Postavení samotného domu trvalo osm měsíců (mimo přestávku tří měsíců v zimě, kdy má stavba správně vymrznout a usadit se). Po necelém roce od položení základního kamene už měl domek zařízené interiéry, na oknech visely závěsy a na stěnách obrázky.

Koncept stavby
Ing. Marie Řeřichová, majitelka domu a autorka projektu v jedné osobě, se snažila navrhnout domek, kde bude sice vše potřebné pro život rodiny, ale objekt objemově nepřesáhne rozměry nejmenších místních domků. Důvodem k takovému pojetí nebyly jen omezené finanční prostředky, ale i citlivý přístup k okolí. Nešlo jí v žádném případě o prezentování svých „architektonických“ schopností, spíše o respekt k původní zástavbě městečka: chtěla postavit chaloupku, která ale bude funkčně vyhovovat současnému způsobu života.

Pro svou rodinu se dvěma dcerami počítala majitelka nejprve s obvyklým dispozičním řešením, s obytným prostorem a kuchyní v přízemí, nahoře v podkroví měly být umístěny tři ložnice s koupelnou. Uvědomila si však, že dospělé dcery uvítají více soukromí, tím spíše, že si brzy mohou založit vlastní rodiny. V přízemí se tedy k obytnému prostoru přičlenila ložnice a malá pracovna (může sloužit i jako pokoj pro návštěvy) – vše pro starší generaci, podkrovní prostor je pojatý jako obytná hala a dvě ložnice. V rámci haly bude možné časem zřídit i kuchyňku, takže mladá rodina bude na přízemí zcela nezávislá.

Centrální obytný prostor v přízemí zabírá celou jižní stranu domku. Je propojený s jídelnou i kuchyní, prosklenými dveřmi také s venkovní terasou. Protože okna z obytného prostoru vedou do tří světových stran, za krásného počasí sem sluníčko svítí po celý den. Hned ráno celou místnost prosvítí východní paprsky, které dopadají oknem kuchyně pod mírným úhlem a pronikají hluboko do prostoru. Stejně prosvětlí celý prostor jižní fasáda v zimě. Před ostrým jižním sluncem v létě, které má však jiný úhel dopadu, je pokoj chráněn stříškou venkovní terasy.

Neobvykle řešeny jsou schody do podkroví – namísto původního otevřeného schodiště k ložnicím se zvolily raději příkřejší dřevěné schody, které se nahoře mohou uzavřít poklopem. Zaručí nejen větší soukromí oběma generacím, ale případná batolící se vnoučata ani neohrozí pád dolů. Navíc se v zimě ušetří: dcery v té době zůstávají často v Praze a prázdné podkroví s uzavřeným poklopem neubírá teplo vytápěnému přízemí. Pokud by někdy v budoucnu toto řešení přestalo rodině vyhovovat, schody se dají nahradit původně navrženými s mírnějším sklonem, na které zůstalo dostatek místa.

Jednoduché řešení
Objemové omezení na základní prostory potřebné pro rodinu bylo prvním předpokladem, aby se rozpočet nevyšplhal nad finanční možnosti. Dalším faktorem byla uvážlivá volba materiálů. Dům není podsklepený, odpadly tedy nákladné zemní práce. Je postaven z cihelných bloků Porotherm (tloušťky 44 cm), které dům dostatečně izolují tepelně a nepotřebují dodatečnou izolaci s přizdívkou. Podkroví je zatepleno minerální plstí Orsil, stejně jako stropy mezi přízemím a podkrovím (pro případ zmíněného úsporného vytápění). Na střechu se sklonem 45°, který je pro české kraje typický, byly vybrány pálené tašky, materiálově odpovídající původní zástavbě.

Klasickou omítku zvolila majitelka v nazelenalé barvě, na které vyniknou bílé šambrány kolem oken. Podobné řešení se totiž objevuje v místní zástavbě velmi často, venkovská stavení jím poněkud vyjadřovala, že přece jen patří k městu. Přírodní dřevo na okenních rámech a na konstrukci zastřešení venkovní terasy doplňují celkový dojem jednoduchého, levného domku. Žádné střešní vikýře, valby či balkony ve štítu nevnášejí do stavby prvky, které by stavbu prodražily a navíc působily v české krajině cizorodě. Snad nejlépe vystihl charakter domu desetiletý syn blízkých známých, který projevil přání v podobném domku také bydlet: „Ten je takový akorát do ruky.“

Foto: Jaroslav Hejzlar, Text: Věra Konečná
Zdroj: Můj dům 4/01

Koberce podmiňují pohodlí

Rozšíření nabídky na trhu s podlahovými krytinami dovoluje dnes různé řešení podlah v obývacích pokojích. Za krajní varianty výběru jsou považovány celoplošné koberce a vůbec žádné koberce. Zlatou střední cestou jsou pak koberce kusové.

Celoplošné koberce
Mezi celoplošné koberce jsou počítány netkané (vpichované) textilie, což je například jekor, a ty se do obývacích pokojů většinou nepoužívají. Jinak je to u všívaných koberců (koberce na rubové straně podlepené mřížkou). Jde o smyčkové koberce, u nichž se smyčky buď nechají, nebo se rozstřihnou. Střižený vlas je komfortnější, smyčkový zase jednodušší na údržbu.

Střižený koberec by měl být vždy hustší než smyčkový, aby se rychle nesešlapal. Při výběru je důležité dbát právě na hustotu smyček — čím má koberec vydržet více, tím musí být hustší.

Další možností — také u celo-plošných koberců — jsou tkané textilie. Na rozdíl od všívaných se nemusejí lepit na podlahu a jsou také dražší. Celoplošné koberce bývají výjimečně z polyesteru, častěji z polypropylenu (vlákno není příliš pružné, koberec se dříve sešlape), ale ve valné většině z polyamidu — nylonu (vlákno je výrazně pružné).

I celoplošné koberce mohou být z přírodních materiálů, nejběžnější a nejpraktičtější je ovšem směs 80 % vlny, 20 % nylonu.

Kusové koberce
Kusové koberce se v současnosti vyrábějí hlavně strojově, ale trh je dosti bohatě zásoben i dovozem ručně tkaných textilií. Pokud jsou produkovány průmyslově, platí pro ně — co se týká materiálů, četnosti jejich použití a vhodnosti do obývacích pokojů — v podstatě to samé jako pro celoplošné koberce. Mnohem častěji jsou ale z přírodních materiálů, převážně z vlny, vlny a bavlny, vlny a hedvábí, bavlny atd. (Samozřejmě koberce mohou být z nejrůznějších dalších přírodnin od sisalu po koňské žíně, ale ty se v obývacích pokojích používají minimálně.)

Zajímavým zpestřením trhu jsou koberce, které můžeme shrnout pod označení orientální. Jsou buď tkané, nebo vázané, vždy z přírodních materiálů a ve velké škále vzorů — od těch, které se dodržují po staletí téměř beze změn, po zcela moderní, a dokonce i podle návrhu zákazníka. U těchto koberců je určující hustota vlasu, proto je dobré vybírat nejen očima. Důležitou hodnotou je udávání počtu uzlíků na decimetr nebo metr čtvereční, ale s těmito údaji lze dělat kouzla. Pokud sami nejsme znalci, neměla by koupě takového koberce být věcí náhody, vždy by se měla odehrávat ve specializovaném obchodě či na prověřeném místě, u odborníků, kteří se touto problematikou zabývají dlouhodobě a seriózně.

Koberce v různých rolích
Koberec v obývacím pokoji má svou významnou úlohu. Je pravda, že od používání celoplošných koberců v obytných interiérech se upouští a na významu získávají koberce kusové. Má to několik důvodů. Jednak dostupnost a dokonalost nově pokládaných laminátových a dřevěných podlah, ale také přesvědčení o tom, že koberce mohou mít vliv na alergická a jiná onemocnění spojená s vdechováním prachu či roztočů.

Skutečností ovšem zůstává, že prachu je v bytě s koberci nebo bez koberců stejné množství. Důležité je, jak často a důkladně ho odstraňujeme. Při výkonnosti moderních vysavačů a dokonalosti filtrace vycházejícího vzduchu by dnes ani s likvidací prachu a různých malých částic z koberců neměl být problém.
Pomocí kusových koberců lze v obývacím pokoji vyznačit klidové zóny. Umísťujeme je tam, kde na ně nejčastěji můžeme pokládat nohy nebo se posadit – u pohovky, před křeslo, pod konferenční stolek… A velmi často k nim saháme v případech, kdy potřebujeme tlumit hluk.

Koberec v obývacím pokoji je jakýmsi obrazem položeným na zem — na rozdíl od visících obrazů na nás nepůsobí jen vizuálně, ale i hapticky. Má také schopnost pokoj prosvětlit, zmenšit, rozlišit v něm komunikační a relaxační místa. A vždy by ho měl zútulnit.

Vlastnosti koberců, o nichž se příliš nehovoří:

– tlumí hluk v interiéru

– na omak příjemná textilní vrstva zaručuje pohodlnou chůzi

– dodávají podlaze pružnost, a pokud jsou správně položeny, i protiskluznost

– snižují namáhání kloubů a páteře

Text: Eva Poláčková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 4/01

Kontakty:
IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5,
tel.: 02/51 61 01 10;
INTERFLOOR, Vršovická 21, Praha 10,
tel.: 02/71 74 59 03, fax: 02/71 74 69 99;
INPRO CZ, Pražská 293/12,
Hradec Králové, tel.: 049/553 28 60,
fax: 049/553 28 33;
INTERDESIGN PRAHA,
Ve Smečkách 31, Praha 1,
tel.: 02/96 22 41 15, fax: 02/96 22 41 16;
LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2,
tel./fax: 02/24 91 95 99;
NEPÁLSKÉ KOBERCE,
Ing. Michaela Nováková,
tel.: 0602 16 32 76, fax: 02/51 56 15 59

Od půlky dubna lze žádat o zvýhodněný úvěr

Tiskopisy žádostí lze od půlky dubna vyzvednout na pobočkách hypotečních bank, stavebních spořitelen, na krajských a okresních úřadech a u samotného fondu, a to i na jeho internetových stránkách www.sfrb.cz. ČTK to dnes řekl ředitel fondu Jan Wagner.

Fond bydlení bude posuzovat schopnost žadatele hradit splátky úvěru, je tedy nutné k žádosti přiložit doklady o výši příjmu žadatele či jeho partnera. Dále se přikládá stavební povolení vydané nejdříve 1. ledna 2000, kopie půdorysu stavěného bytu nebo podlaží rodinného domku.

Pokud bude žadatel financovat výstavbu bytové jednotky pomocí úvěru ze stavebního spoření nebo hypotečního úvěru, k žádosti přiloží příslib nebo smlouvu o hypotečním úvěru nebo úvěru ze stavebního spoření, pokud ho již má k dispozici.

Úvěr lze použít na výstavbu bytu o podlahové ploše do 80 metrů čtverečních, výstavbu rodinného domku o podlahové ploše do 120 metrů čtverečních nebo na změnu, jíž vznikne byt z prostorů, které byly kolaudovány k jiným účelům než k bydlení.

Žadatel nesmí být vlastníkem nebo spoluvlastníkem bytu, bytového domu nebo rodinného domku a v roce podání žádosti nesmí dovršit 36 let. U žádajících manželů musí podmínku věku splňovat oba, úvěr ale získají jen na jednoho.
Státní fond rozvoje bydlení má na tento účel letos vyčleněno 350 miliónů korun.

Banán může být i růžový

Těžká doba moderních hledačů rostlin
V současnosti nemají „náhončí“ předních světových šlechtitelských firem na růžích ustláno. Dnešní rostlinný svět je díky technickým vymoženostem téměř dokonale zmapován, prozkoumán a komerčně využit. Nové odrůdy a kultivary okrasných rostlin se nyní objevují především díky šlechtitelům, jejichž práce ovšem také není jednoduchá – vždyť genetické zdroje dávno objevených přírodních druhů nejsou nevyčerpatelné.
Přesto se u nás nedávno objevila zajímavá novinka, která by mohla trochu zvlnit až příliš stojaté vody zahradnického sortimentu: v bytech a domech České republiky se zabydluje růžovoplodý banánovník!

Opravdu to není překlep?
„Růžový banán – propánakrále, co to na nás ten zahradník vytahuje? Nebo je to tisková chyba? A i kdyby podobný banán existoval, kde by se vzal zrovna u nás?“ Podobné úvahy jistě probleskly hlavou nejednomu čtenáři. Ovšem ať to zní jakkoliv nepravděpodobně, není „český“ růžový banán ani výmyslem nesvéprávného autora článku, ani produktem práce šíleného šlechtitele… Růžovoplodý banánovník skutečně roste a plodí a byl nalezen (lépe řečeno „znovuobjeven“) právě českými botaniky. Že by tedy lovci rostlin ještě nevymřeli?

Překvapení z Ekvádoru
Odkudpak se inkriminovaný banánovník do zemí Koruny české vloudil? Odpověď může zasvěceného odborníka trochu překvapit – jihoamerický Ekvádor a vůbec celá Jižní Amerika přece nejsou považovány za historické centrum vzniku kulturních banánovníků. Ekvádorský stát je sice světovým vývozcem jedlých banánů číslo jedna, ovšem banánovníky tam původní nejsou; s největší pravděpodobností byly dovezeny už před stovkami let z jihovýchodní Asie.
Právě v teplých asijských tropech totiž žije nejméně 30 druhů divoce rostoucích botanických druhů banánovníků – především tento fakt přivedl vědce k domněnce, že pravlast rodu Musa (jak se banánovníky latinsky jmenují) musí být právě tam. S prapůvodem jedlých banánovníků je to ovšem pěkně zamotané; tak jako v případě mnoha jiných užitkových plodin (včetně např. kokosové palmy, kukuřice nebo dokonce některých našich druhů obilí) jsou doba a místo jejich vzniku zahaleny tajemstvím.
Plané růžovoplodé banánovníky podobné ekvádorskému nálezu údajně rostou v jižní Číně (a jsou pojmenovány pracovním názvem Musa uranoscopos). Ovšem přesnou cestu, po níž se mohly dostat do ekvádorské přírody, nejspíš do světové zahradnické mapy hned tak někdo nezakreslí…

Pytlík semen do batohu
Jak přicestovali růžoví exoti z Ekvádoru k nám? Tahle otázka už není tak složitá: rostliny nalezl autor tohoto článku během svých toulek ekvádorskou přírodou. Přestože jeho malá
expedice hledala v buši středního Ekvádoru úplně jiné rostlinné druhy, nejcennějším „úlovkem“ se stala právě semena inkriminovaného banánovníku.
Ano, čtete dobře: růžovoplodý banánovník má – na rozdíl od svých žlutých „bratrů“ – plody plné velkých a tvrdých semen. Tahle vlastnost sice znemožnila jeho objevitelům konzumaci lákavě vyhlížejícího ovoce, na druhou stranu ovšem velmi usnadnila dovoz a rozmnožení druhu v České republice.

Ideální pokojová rostlina?
Ať už to se zařazením a původem „našeho“ banánovníku dopadne jakkoliv, nic mu to neubere na kráse. Druh má velkou budoucnost coby pokojová okrasná rostlina – i v nekvetoucím stavu má totiž velmi sympatický vzhled, je nenáročný, jeho žlutočervené květy jsou docela zajímavé a dávají vzniknout trsu ozdobných, trvanlivých a výrazných plodů.
Z estetických důvodů je velmi výhodné, že se nově vzniklé drobné banánky (délka 5–8 cm) zvětšují a plně probarvují už několik dní po svém vzniku – a protože jejich následné zrání trvá i tři až pět měsíců, doba, po kterou je můžeme naplno obdivovat, je příjemně dlouhá. Navíc si plodící exempláře ponechávají pro závěr své ozdobné „kariéry“ ještě jedno velké překvapení: v době plné zralosti všechny bobule puknou v podélných švech a zpětně se srolují. Banánky pak vypadají, jako bychom je přímo na rostlině oloupali a připravili k jídlu. A protože všechny plody zpravidla uzrávají současně, budí celé zralé plodenství dojem nesmírně bizarního souboru „masitých“ červenobílých květů!

Banánovníkové bonsaje
Proti svým „obyčejným“ příbuzným má růžový banán i další výhodu – jeho červeně žíhané listy a tenké „kmínky“ nikdy nedorůstají nebytových rozměrů. Pokud jej budeme pěstovat v chudší zemině a i jinak omezovat ve výživě, zestárnuvší rostlina je schopna rozkvést i při výšce kolem 40 cm. V takovém případě můžeme s trochou nadsázky hovořit o pravých banánovníkových bonsajích.
Růžovoplodý banánovník navíc intenzivně odnožuje, takže pokud se pěstovaná rostlina „neskladně“ vytáhne (zejména v zimě), můžeme ji beze strachu odříznout – přerostlého otesánka totiž rychle nahradí některý z čekajících dceřiných výhonů.
Když už jsme u výhonů a kmínků – co vlastně jsou banánovníky a jak je to s jejich kvetením a vůbec životem?

Určitě to nejsou palmy?
Přes svůj vzhled nemají banánovníky s palmami vůbec nic společného. Jde o byliny(!), které vytvářejí nepravý kmínek složený z těsně na sebe nasedajících a velmi pevně stavěných listových bází. Stavba „kmene“ je naprosto dokonalá, zvlášť uvědomíme-li si, že nejvyšší druhy rodu Musa dorůstají až do desetimetrových výšek a jediným stavebním materiálem jejich stonků jsou relativně měkká a velmi šťavnatá pletiva. Každý z nových listů se musí doslova protlačit středovou dutinou ve zdužnatělém řapíku svého předchůdce a je tedy vždy o něco málo delší.
Kvetení u jednotlivých banánovníkových exemplářů probíhá pouze jedinkrát za život: poté, co na rostlinách vyroste určitý počet listů (udává se kolem 45 kusů), vysune se ze středu listové růžice masivní květenství. To se u jedlých kultivarů postupně sklání k zemi. Ze samičích květů se zakládají nám dobře známé chutné bobulovité plody, samčí kvítky záhy opadají.
Poté, co banány plně dozrají, mateřská rostlina vždy odumře. Přes tuto na první pohled neradostnou skutečnost však můžeme o banánovníku mluvit
jako o dokonale nesmrtelné bytosti. Každý exemplář má totiž už dávno před svou smrtí „zaděláno“ na budoucnost: několik silných a různě velkých odnoží je připraveno pokračovat v tradici rodu.
Množení semeny není u vyselektovaných kultivarů banánovníků možné – plody totiž vznikají bez opylení a v jejich sladké dužnině téměř nikdy nenajdeme semena. Jinak je tomu ovšem u divokých druhů – na jejich bobulích (respektive na obsahu bobulí v podobě kamenných a velkých semen) bychom si určitě vylámali zuby!

Banánovníkový boom
Pěstování klasických banánovníků z okruhu jedlého druhu Musa paradisiaca prodělalo v našich domácnostech za uplynulých jedenáct let vzestup i pád.
Za časů „železné opony“ byly banánovníky vzácnými chloubami botanických zahrad. V bytech je téměř nebylo vidět – snad s výjimkou příbytků některých šťastných specialistů a prominentních jedinců pobývajících občas v tropech.
Po otevření hranic se k nám díky sílícímu proudu cestovatelů dostalo množství „nadivoko“ dovezených odkopků žlutoplodých jedlých banánovníků. Začaly se také prodávat tisíce kvalitních sazenic zakrslého klonu „Dwarf Cawendish“, pocházející z farem holandských producentů.
V obou případech ovšem rostliny končily zhruba stejně – po několikaměsíčním intenzivním růstu přesáhly prostorové možnosti svých majitelů, jejichž nadšení z exotického nájemníka pohasínalo úměrně vzrůstu rostliny… Pokud banánovník nezlikvidoval sám pěstitel (ať už záměrně, nebo nedostatečnou péčí), postaraly se o to přílišné teplo a tma našich zimních bytů nebo smrtelná invaze svilušek – tyhle „neviditelné“ potvůrky jsou sladkými a šťavnatými banánovníkovými listy přitahovány jako železo k magnetu.
Dnes mají banánovníky u nás zlaté časy za sebou. Přežívají – až na výjimky – především ve velkých halách bank či autosalonů a na chodbách nemocnic a úřadů. Je to určitě škoda, vždyť tyhle rostliny k žití (a efektnímu vzhledu) zas tak moc nepotřebují. Snad může k návratu banánovníkových „palem“ do našich domovů přispět i nový růžovoplodý minibanán.

Banánovníková plantáž v obýváku
Pěstování rychle rostoucích a velmi vitálních růžových banánovníků není složité a prakticky se neliší od péče o běžné banánovníkové kultivary. Důležité je jen dobře sladit trojici hlavních růstových faktorů – teplotu, světelnou intenzitu a výživu.
Růžové banány mohou plodit i při minimální výšce. Pokud jim ovšem poskytneme příliš mnoho živin (např. formou nadmíru bohatého substrátu nebo velké pěstební nádoby), mohou nám brzy přerůst přes hlavu. Ideální je držet banánovníky ve středně humózním a chudším substrátu, tak abychom měli možnost kontroly jejich výživného stavu. Pokud rostliny ve vyčerpané zemině zastaví růst, hned nepřesazujeme a raději přihnojíme.
Světla by mělo být poskytováno vždy co nejvíce, zato teploty rozhodně nemusí okupovat extrémní hodnoty (zvláště v zimních měsících by se nám v přílišném teple banánovníky nevhodně vytahovaly – pokud se tak děje, pravidelně otáčíme květináčem). Letní teplotní optimum kolísá mezi 19–25 °C, v zimě postačí 15–18 °C (samozřejmě za předpokladu maximálně světlého stanoviště). V bezmrazém období roku je dobré rostliny vynést ven na slunné místo v závětří.
Banány můžeme množit dobře odříznutými výhony (podmínkou je co nejmenší řezná plocha ošetřená např. práškem z dřevěného uhlí), v případě růžového banánovníku i výsevem sklizených semen.
Listy všech banánovníků překypují sladkou vlhkostí a jsou v suchém ovzduší interiéru neodolatelným lákadlem pro svilušky – tahle zvířátka v České republice zlikvidovala rozhodně nejvíc banánovníků! Proti jejich masovým útokům se zřejmě nelze ubránit jinak než občasným preventivním postřikem spodních stran listů (např. přípravkem Apollo nebo Omite). Přemnožení svilušek poznáme snadno – na rubu listů najdeme jemné pavučinky a při detailním zkoumání i jejich droboučké pobíhající „autory“. Nadměrné sání svilušek po čase způsobuje nápadnou tečkovitost rostlinných pletiv a sílící žloutnutí listových okrajů a celých ploch. Občas mohou na rostlinách napáchat škody také mšice, vlnatky nebo slimáci. Boj s nimi ovšem není tak obtížný.
Takže, milí obdivovatelé netradičních pokojových rostlin, banánovníků se rozhodně nemusíte bát. Až příště na nějaký v květinářství narazíte, určitě jej tam nenechte. A chcete-li se brzy dočkat plodů a nestěhovat se přitom z bytu, zkuste to třeba s naší růžovoplodou novinkou!

Zdeněk Ježek, Foto autor
Zdroj: Můj dům 7/01

Na venkovské adrese

To, co nestačili zkazit původní obyvatelé vsi a jejich potomci, se teď rychle snaží dohnat přistěhovalci. Hledají klid a pohodu bydlení na venkově, blízkost k přírodě i k člověku. Nový život však často začínají stavbami podivných sídel, která v původní zástavbě působí stejně cizorodě jako oni sami v místní samoobsluze. Touha ukázat, co všechno si mohou dovolit, je však od místních spolehlivě vzdaluje. Rozčarováni se pak sami straní společenství, od něhož původně očekávali skutečné lidsky vřelé soužití.

V tomto charakteristickém koloritu osidlování příměstských vsí a městeček jsme se tentokrát setkali s opačným přístupem, který potěší i překvapí zároveň. Také naši dnešní hostitelé svou současnou venkovskou adresu vyměnili za byt na pražském sídlišti. Jim se však zalíbil dům, který z ulice působí naprosto neutrálně, dokonce se zdá mnohem menší, než by vás napadlo.

Toto nenápadné začlenění do zástavby jim vyhovuje a tak vnější tvář domu nebylo třeba měnit. Okny obytných místností je natočený jihozápadně do vlastní zahrady, která zaručuje skutečné soukromí obyvatel. Člověk procházející kolem domu po chodníku míjí pouze nízkou zeď s úzkými okny od technického zázemí. Teprve když se otevřou vrata nebo vrátka a vy jste vítanými hosty, postupně si můžete utvářet představu o životním stylu hostitelů.

Manželé společně přiznávají, že je vždycky, i když bydleli v paneláku, bavilo často měnit zařízení. Čas od času to prostě chtělo změnu. Doplňování interiéru novými současnými prvky se stalo jejich koníčkem. Hlavní slovo při vybírání mívá většinou muž, i když rozhodnutí prochází schvalovacím řízením u ženy a odrůstajících dcer. Protože však mužovy pracovní povinnosti vyžadují stále více času, rozhodl se současnou rekonstrukci interiéru svěřit profesionálním firmám.

Architektonické úpravy navrhl ing. arch. Sergi Vasiljev, majitel sám dal pouze podobu točitému schodišti v obytné hale. Podařilo se mu dokázat, že přestože je z těžkých materiálů (kov a leštěná žula), může působit velmi lehce. Vzhledem ke své zálibě v moderním výtvarném umění a designu se v tomto oboru velmi dobře orientuje, a tak nemusel dlouho hledat firmu, která by také interiér zařídila podle jeho představ.

Oslovil Sirius design, který nabízí kompletní vybavení i zařízení bytu značkovým sortimentem s mezinárodně uznávanou kvalitou a nadčasovým designem. Majitel firmy Karel Calta a architektka Ewa Nemoudry začali doslova od podlahy a skončili nápaditým výběrem a aranžováním bytových textilií. Vlastně ještě úplně neskončili. Na proměnu dosud čeká jedna koupelna a ložnice.

Ve většině obytných místností leží plovoucí bambusové podlahy, které jsou velmi pružné, mají přírodní barvu a přitom vynikají tvrdostí. Přestože jejich pořizovací cena není právě nízká, v rodině, kde je skutečnou paní domu čtyřicetikilová fenka rotvajlera, dokážou tento téměř nezničitelný materiál na podlaze ocenit.
Protože v domě je prostorná vestavěná šatní skříň, nebylo třeba dodávat do obytného prostoru mnoho dalších úložných prvků.

Nábytkové solitéry se vyznačují jednoduchostí, moderním designem a vysokou kvalitou i v takových detailech, jako je nábytkové kování. Každý kus působí zároveň jako objekt, který má kolem sebe dostatečný prostor pro vnímání. Nejvýraznějším výtvarným prvkem je bezesporu pojednání proskleného výklenku v hale, který slouží jako jídelní kout. Květinový vzor závěsu působí na této velké ploše až neočekávaně efektně. Barevně ladící potahy židlí ještě umocňují přívětivou a stále jarně naladěnou atmosféru tohoto místa.

Samostatnou kapitolou je nevelká kuchyň, zařízená precizně uspořádanou sestavou Bulthaup. Přestože je kombinovaná v tmavě modré barvě a kovu, nepůsobí vůbec chladně ani smutně. Že by ti motýlci na záclonách a římských roletách…? Žena, která tady tráví poměrně dost času, oceňuje, že Bulthaup splnil všechna její přání ještě dřív, než ji vůbec napadly, a tak nemusí v nových zásuvkách a skříňkách nic hledat, má dojem, že to tak bylo odjakživa.

Život v domě, který bývá často tichý, jí kromě věrného psa zpříjemňují televizní a hifi přijímače Bang & Olufsen. V kuchyni je to vestavěný malý televizor, větší sestava v obytné hale má ještě sestru v předpokoji u bazénu. Bydlení v nově vybaveném domě je tak příjemné, že si ani ona, ani její manžel zatím nedovedou představit, kdy je zase napadne myšlenka, že by to chtělo nějakou změnu…

Text: Pavlína Blahotová, Foto: Petr Zhoř
Zdroj: Modení byt 4/01

Velké a nerezové

Ladné štíhlé tvary top modelek uz také vyšly z módy.

Na výstavišti se před japonskými fotoaparáty pyšně nadouvaly baculky Candy a Ariston, tlouštíci Whirlpool a Rex do objektivu hrdě vystrkovaly svá oblá bříška. Těch málo, které zůstaly ukryty v útrobách kuchyňských sestav, nebylo nijak ochuzených, neboť si mohly jen vzájemně závidět, který má krásnější dvířka či pěknější úchytku.

Vnitřky mrazniček potěšily i nejednoho labužníka – přehledně a objemně uložné prostory těchto domácích miláčků totiž dávaly tušit, jaké lahůdky by se v nich mohly nalézat. Pozadu v ladnosti tvarů nezůstala ani žádná trouba. A máte-li pocit, že tu všechno už jednou bylo, tak jste na to kápli.

Pro Dům a byt z Milána exkluzivně

Pod tlakem se vaří rychleji

Bajonetový uzávěr

Třebaže v samotných začátcích občas končilo jídlo spíše na zdech a stropu kuchyně, vývoj vedl k tomu, že dnes patří „papiňáky“ ke spolehlivým a bezpečným pomocníkům. Potraviny se v nich uvaří zhruba o polovinu rychleji než při běžných metodách vaření. Díky tomu člověk ušetří nejen čas a peníze, ale v jídle zůstane zachováno více důležitých látek a vitaminů.

Ocel s bajonetem
Zatímco první tlakové hrnce se vyráběly z litiny a před dvaceti lety na trhu převládaly hrnce hliníkové, nyní už se na jejich výrobu používají ty nejmodernější materiály – nerezová ocel. Třívrstvé dno může za to, že se teplo mnohem lépe rozvádí po celém hrnci a voda začne rychleji vařit. Navíc udržuje potraviny dostatečně teplé po delší dobu, i když máte sporák vypnutý. „Nejmodernější hrnce mají dno přizpůsobené novým typům indukčních sporáků – díky elektromagnetickému kanálku na dně hrnce se plotýnka zahřeje pouze tam, kde zrovna stojí hrnec, a teplo neuniká kolem,“ říká Michal Hejna z prodejny POTTEN & PANNEN.

Mění se i způsob uzavírání – zatímco před třemi stovkami let uvést tlakový hrnec do chodu znamenalo zápasení se šrouby, dnes stačí poklici nasadit a jedním pohybem utěsnit. „Většina tlakových hrnců má takzvané bajonetové zavírání. Poklice se pootočí ve směru nakreslených šipek a zacvakne tak, aby se rukojeť poklice dostala do polohy souběžné s rukojetí tlakového hrnce,“ vysvětluje Alena Meleová z prodejny LA VECCHIA BOTTEGA. Druhým, ale už ustupujícím způsobem zavírání je ono klasické, známé z hliníkových hrnců. Křížem vsunete poklici do hrnce, pak přesně umístíte, aby dobře těsnila, a zaháknete.

Pára uniká, anebo ne?
Pára nad hrncem vždy patřila nejen ke klasickému vaření, ale i k „papiňákům“. I když se v nich vaří v páře, přesto přes takzvaný pracovní ventil stále unikalo malé množství páry. Tyto výrobky najdete – pod označením jako bio nebo klasické – na trhu i dnes. V těchto nádobách se vaří při teplotě zhruba 110 °C a tlak tady dosahuje asi půl atmosféry. V těchto hrncích je vaření sice pomalejší, ale šetrnější.
Druhou možností jsou tak-zvané expresní tlakové hrnce, kde vaříte při 120 °C a naměřili byste tady hodnotu tlaku zhruba jednu atmosféru. Tyto hrnce pak vaří o jednu třetinu až polovinu rychleji než ty klasické. Někteří výrobci a prodejci jim říkají expresní, jiní – díky rychlosti, při které zůstanou zachovány vitaminy a další látky – používají právě pro tyto typy výraz bio.

Dražší tlakové hrnce mají i možnost volby mezi těmito dvěma různými způsoby vaření. Kolečkem si můžete určit, zda zvolíte nižší tlak vhodný na vaření zeleniny, příloh, nebo vyšší, který se doporučuje při přípravě hovězího či vepřového masa.

Výbuch nežádoucí
Dnešní „papiňáky“ jsou opatřeny alespoň dvěma, některé i pěti pojistkami. Takzvaný pracovní ventil neustále při vaření „odfukuje“, upouští páru. Díky tomu nevznikne v nádobě přetlak.

Bezpečnostní ventily mají svůj význam, pokud nemůže pára odcházet pracovním ventilem. Pak se aktivují a odpustí páru z nádoby. Některé lepší hrnce jsou pak vybaveny ještě takzvaným havarijním ventilem. „Jestliže všechny předchozí pojistné ventily nebudou z nějakého důvodu fungovat, upustí páru tento,“ říká Jiří Ambrož, manažer firmy TESCOMA. „Na jedné straně poklice se nachází otvor, který je za normálních okolností utěsněn gumou. Při vysokém havarijním tlaku pára gumu vytlačí a odejde ven z hrnce tímto otvorem.“

Digitální znamená chytrý
Mezi nejdokonalejší výrobky na trhu patří tlakový hrnec od firmy FISSLER. Za hrnec o objemu 4,5 litru zaplatíte bez několika stokorun 14 000 Kč. I když i tento hrnec je vyroben z nerez oceli, liší se hlavně svou poklicí, která má pět pojistných ventilů a navíc je opatřena digitálním displejem. „Po jeho zapnutí si můžete vybrat, zda chcete vařit vepřové maso, zeleninu či třeba rýži. A o zbytek už se postará hrnec sám – nastaví si tlak i teplotu,“ dodává Michal Hejna. Poklice má také bajonetový uzávěr. A můžete ji samozřejmě použít pro vaření pod tlakem. Stačí ale přepnout jedno tlačítko, těsnost zmizí a poklice funguje jako obyčejná. Tento hrnec se prodává i ve variantě bez chytrého digitálního displeje. Má stejné ovládání i vlastnosti a zaplatíte za něj o 7 000 Kč méně.

Novinkou na trhu je hrnec Duromatic švýcarské firmy KUHN-RIKON, který odborníci přirovnávají k Mercedesu mezi tlakovými hrnci. Duromatic uvaří potraviny za třetinu doby a ušetří 60 % plynu nebo elektrické energie oproti klasickému hrnci. Je opatřen pěti pojistkami. Stojí podle velikosti od 6 500 do 11 000 Kč.

Šetřete peníze i místo
Tlakové hrnce se vyrábějí v různých velikostech – o objemu od 2,5 až do 12 litrů. Není však nutné kupovat si tři hrnce a za každý platit po 2 000 Kč, což jsou přibližné ceny těch nejlevnějších. Výrobci si jsou toho vědomi, proto všechny nádoby mají stejný průměr a poklice, která je na tlakovém hrnci asi nejdůležitější – padne na hrnce o různém objemu. Někdy se prodávají i sady skládající se ze dvou různě velkých hrnců a jedné poklice (například tlakové hrnce TESCOMA Bio Exclusive Duo 3 a 6 litrů). Přitom kastroly můžete použít i samostatně ke klasickému vaření, a ty nejmenší o objemu 2,5 nebo 3 litry mohou posloužit i jako pánev.

Jak vypadaly papinovské hrnce?
(Podle Nové encyklopedie z roku 1863)
„Poklice je vytvořena tak, že dosedne přesně na okraje stěn, a zde se může upevnit připravenými šrouby. Je bočně provrtána, otvor má průměr jeden nebo dva centimetry a je osazen ventilem tvaru obráceného kužele… Tím, díky váze ventilu, nádoba zůstává uzavřena i ve chvíli, kdy se voda vaří nad 100 °C. Pro domácí použití stačí zahřát vodu jen málo nad 100 °C a v tom případě není ani zapotřebí systém šroubů, postačí jen zatížení poklice k dosažení výsledku…“

TIP: Staroměstské kuře se zázvorovou omáčkou
1 velké kuře (1 600 g), 1 větší cibule, 1 středně velká mrkev, 1 malá petržel, 3 lžíce másla, olej, 2,5 dl sladké smetany ke šlehání, citronová šťáva, špetka cukru, 1 lžička mletého zázvoru, na špičku nože karí koření, sůl, zelená petrželka na posypání

Kuře naporcujeme, osolíme, potřeme olejem, posypeme zá-zvorem a dáme na několik hodin do chladu rozležet. V tlakovém hrnci rozehřejeme 1 1/2 lžíce másla a 1 1/2 lžíce oleje, vložíme připravené porce kuřete a po všech stranách opečeme dorůžova. Maso vyjmeme, uložíme do tepla, do šťávy nasypeme nahrubo nastrouhanou mrkev a petržel, promícháme a na mírném ohni za stálého míchání osmažíme dozlatova. Ochutíme špetkou mletého zázvoru, přidáme na špičku nože karí koření, porce kuřete vložíme zpět, zalijeme 5 dl vody, uzavřeme a dusíme pod tlakem 20 minut. Po ochlazení hrnec otevřeme a porce kuřete vyjmeme.
Zelenina by měla být rozměklá. Šťávu zahustíme smetanou, v níž jsme rozkvedlali mouku, a za stálého míchání povaříme. Zjemníme máslem, dochutíme několika kapkami citronové šťávy, trochou cukru a podle potřeby i solí. Podáváme s vařenými brambory nebo máslovými noky, vhodné jsou rovněž vařené široké nudle. Porce sypeme nasekanou zelenou petrželkou.

Zdroj: Svět kuchyní 3/01

Kontakty:
ARCADA, Zlatý Anděl, Plzeňská 344, Praha 5, tel.: 02/57 31 00 22;
BOTTEGA (dříve LA CASA LAGOSTINA),
Na Perštýně 10, Praha 1, tel.: 02/24 23 46 29, Hypernova, Praha-Průhonice (pasáž),
tel./fax: 02/72 68 02 30,
Tesco Letňany (pasáž), Praha 9,
tel./fax: 02/84 01 43 29, www.bottega.cz ;
IŽ, s. r. o., Václavské nám. 36, Praha 1, tel./fax: 02/24 21 40 52, 0203/63 01 50
(objednávky na dobírku);
POTTEN & PANNEN, Václavské nám. 57, Praha 1, tel.: 02/24 21 49 36,
www.pottenpannen.cz ;
SFINX, U Smaltovny 2, České Budějovice,
tel.: 038/770 29 11, www.sfinxcb.cz ,
prodejna: Zlatnická 10, Praha 1,
tel.: 02/22 31 69 01
TESCOMA, Dlouhá 4311, Zlín,
tel.: 067/757 51 11, fax 067/757 52 22, http://www.tescoma.com

Je otevřeno, vstupte!

Chvála na současné dveře vychází ovšem z předpokladu, že nás mají čím oslovit. Nabídka na našem trhu je značná, a to jak z dovozové, tak tuzemské produkce. Záleží pouze na nás, co od dveří očekáváme. Jedna věc je však stále patrná – dveře jsou v očích mnoha z nás ještě popelkou a jejich výběru zdaleka nevěnujeme takovou pozornost, jak by si tento velice důležitý prvek interiéru zasluhoval.

Často se rozhodujeme především podle ceny, aniž bychom si uvědomili, jak zásadní část vybavení domu nebo bytu pořizujeme. V úvahu bychom měli vzít především životnost, kterou od dveří automaticky očekáváme. Těžko předpokládat, že některý z nejlevnějších typů nám bez větších vad na vzhledu bude sloužit řadu let. A položili jste si již někdy otázku, jak často předpokládáte, že budete dveře od jednotlivých místností měnit za nové?

Představa ušetřených peněz na výhodném nákupu se v této souvislosti stává pouhou iluzí. U každých dveří, které provází vyšší cena, bychom místo konstatování, že jsou drahé, měli chtít znát, co nám v tomto provedení nabízejí. Nezbytná otázka při každém takzvaně výhodném nákupu by pak měla znít: Proč jsou tak levné?

Výběr v provedení i materiálech
Co se týče materiálu, z osmdesáti procent se prodávají dveře dýhované. Jsou cenově relativně dostupné a při pečlivém výběru výrobce i kvalitní. Na trhu jsou nejvíce žádané přírodní dýhy světlý dub, olše, ořech, třešeň a buk. Časté jsou i dveře z plastu. Používají se vícekomorové plastové profily, zaručující dveřím tvarovou pestrost, různost prvků, výplní a barevnou škálu. Použitý materiál a způsob další úpravy plastových dveřních profilů určuje stupeň stability, odolnost proti klimatickým změnám, tepelněizolační vlastnosti a životnost. V moderních interiérech dnes nacházejí uplatnění rovněž dveře z hliníkových profilů, známých především z komerčních objektů.

Masiv sladí celý interiér
Vysoké nároky na estetickou stránku splňují dveře z masivního dřeva. Nejvíce se používá dub, borovice, smrk a modřín. Stále častěji jsou žádány i netradiční, především exotické dřeviny. Kromě samotné podstaty dřeva, jako stoprocentně přírodního a všeobecně oblíbeného materiálu, jsou dveře z masivu vyhledávány také pro dobré tepelně izolační a akustické vlastnosti a příjemný vzhled, umocněný možností dokonalého řemeslného opracování. Pouze dřevo nabízí také výjimečnou možnost do detailů sladěného interiéru, kde typ dřeviny, barva a způsob provedení dveří koresponduje například se schodištěm, obklady stěn a dalšími prvky.
K výslednému efektu přispívají také dnešní velice kvalitní barvy a laky.

Dveře na prvním místě
Volba vhodného typu dveří by měla vycházet ze znalosti celkového interiéru. Zákazníci bývají až překvapeni množstvím otázek, které jim v souvislosti s hledáním vhodného typu dveří pracovník prodejny pokládá. V této souvislosti by bylo dokonce vhodnější ho nazývat poradcem. Správně zvolené dveře totiž musí vyhovovat řadě požadavků, mezi nimiž je jejich funkce uzavírání jednotlivých místností brána za takovou samozřejmost, o které ani není třeba hovořit.

Několikahodinové hovory se zabývají výhradně volbou dřeviny, barvy, typem dveří, výběrem skel a kování. V této souvislosti vstupují do hry především typ a barva podlahy – mimochodem, věděli jste, že volbou typů dveří a především jejich barevnosti byste se měli zabývat ze všeho nejdříve? V podstatě již v době projektové dokumentace je nutné zvažovat, zda zvolit dveře otočné, či zcela ideální dveře posuvné, řešit jejich velikost i umístění.

Konkrétní typ je nutné zvolit ještě před výběrem podlahy a vybavení interiéru, protože právě dveře by měly být určující. Ve srovnání s možnostmi desítek typů a barev dřevěných podlah i nábytku jsou dveře v mírné nevýhodě a není nic nepříjemnějšího, než se pak každoden-ně dívat na kombinaci odstínů, které mohly – při troše větší pozornosti – vytvářet lahodný celek. Svou roli při rozhodování hraje i velikost místností a umístění dveří. Tento problém nabývá na významu zejména v halách, chodbách a předsíních bez přímého osvětlení, kde bývá na relativně malém prostoru největší počet dveří.

V tomto případě je nutné postupovat dvojnásobně opatrně a o to pečlivěji typ dveří volit. Pamatujte, že již sama dřevěná podlaha prostor opticky zmenšuje – a pokud byste vybrali i dveře ve stejném tónu, budete se cítit ještě stísněněji. Univerzálním řešením pro tyto případy je volba maximálního prosklení, které prostor nejen prosvětlí, ale i pocitově odlehčí. Důležité také je přicházet již do prodejny s určitým názorem. Tvrzení, že ještě nevíte, jakým nábytkem budoucí interiér zařídíte, vypovídá spíše o nechuti se se svými přáními svěřovat.

Není třeba mít v těchto okamžicích
jasno o detailech, ale každý ví, v jakém prostředí se cítí dobře. Už i pouhá informace typu „kov a sklo“ zkušenému pracovníkovi stačí, aby vás mohl správným směrem orientovat v další nabídce. Zásadní rozhodnutí však záleží vždy na vás, zákaznících.

Není třeba hledat v zahraničí
Během posledních let se dveře staly středem zájmu řady zkušených designérů a architektů. Mimořádně příjemné bylo sledovat pokrok, který zaznamenaly zejména pod vedením tuzemských návrhářů. Dnes stačí navštívit některou z předních českých společností a doslova můžete oči nechat na jedinečných a osobitých návrzích.

Vycházejí z posledních světových trendů a – doplněny o dokonalé a nápadité zpracování – nenechávají nikoho na pochybách, zda můžeme být i v této oblasti rovnocennými konkurenty. Protože i u dveří můžeme vysledovat určité módní prvky a trendy, stávají se zejména veletrhy vítanou příležitostí, jak představit další novinky.

Nebojte se prosklení
Éra běžně používaných rustikálních typů dveří končí a v souladu s nejnovějšími trendy bychom se s nimi měli nadále setkávat již jen v prostředí, které jim skutečně náleží – to znamená především na venkovských chalupách a obdobně laděných interiérech. Stejně jako v dalších oborech, také u interiérových dveří je jasně patrný návrat k funkcionalismu 30. let a nové modely jsou představovány v pozici jednoduchosti a maximálního prosklení.

Nové typy dveří definitivně opouštějí zdobné lišty a pouštějí se cestou jednoduchých, čistých tvarů, z nichž vynikají detaily v perfektně zvládnutém řemeslném provedení. V duchu nového designu přichází forma skládaných dveří, kdy je jeden typ nabízen v mnoha variacích a lze tak kombinovat jak dveře plné, tak i s různým stupněm prosklení. V novém pojetí již neplatí úzus, že do koupelny a na WC musí být dveře výhradně plné: i v těchto velice soukromých místech si můžete dovolit luxus dveří decentně prosklených. Výsledný efekt, při zachování veškeré potřebné intimity prostředí, přesto zůstává zachován.

Záleží pouze na volbě typu skla a dveří a na koncepci interiéru. Atypické modely často vycházejí opět z principu skladebných prvků a umožňují tak vytvářet působivé kombinace. Možnosti jsou násobeny dříve netušeným výběrem barev a typů skel, které dokáží podtrhnout výjimečnost každého prostředí. Sklo, často uplatňované ve zcela netradičních formách a sestavách, se u současných interiérových dveří stává výrazným, leckdy až dominantním prvkem.

Zakázková výroba specializovaných firem dokáže připravit dveře a pochopitelně i dřevěné zárubně, které jsou schopny stát se solitérem, reprezentativním prvkem interiéru. K vrcholům současných možností, představujících velice náročnou a složitou výrobu, patří např. masivní dveře v oblouku a řada dalších výjimečných řešení. I když ale sáhnete o stupínek níže, k dobrému průměru, budete spokojeni. Od dveří je přece škoda nechtít víc než jenom – zavřít a otevřít.

Zdroj: Můj dům 3/01

Udržte vlhkost na uzdě

Zimní zahrada nám poskytuje výjimečnou možnost být po celý rok přírodě nadosah a přitom chráněni před nepřízní počasí. Nabízí vítané rozšíření obytného prostoru a v řadě případů bývá – právě pro možnost příjemné relaxace – využívána nejvíce ze všech společných částí obydlí. Abychom byli skutečně maximálně spokojeni, musí být celá stavba provedena důkladně a zcela bez kompromisů.

Nejsou výjimečné případy, kdy se na první pohled zcela bezchybně vyhlížející a funkční stavba během relativně krátké doby stane místem, které je v podstatě neschopné obývání. Případné nedostatky se totiž zpravidla neobjevují okamžitě po dokončení zastřešení, ale teprve v průběhu dalších měsíců, často i let. Rozhodující je v první řadě volba systému. Na celé stavbě zimní zahrady se kromě typu profilů promítá také zručnost a zkušenosti montážních týmů.

Vlhkost v domě se projeví především v zimní zahradě
Pro manžele Ryskovy z předměstí Brna se postavení rodinného domu stalo splněným snem. Přímo nadšeni byli návrhem projektanta doplnit dům o zimní zahradu. Přátelé, kteří ji už roky měli, si ji nemohli vynachválit a paní domu se už nemohla dočkat, až ji i ona bude moci zabydlit spoustou květin a oblíbeným ratanovým nábytkem.

První dojem byl skutečně fantastický. Během krátké doby se ale objevily problémy. „Vlhkost vzduchu byla tak vysoká, že jsme postupně byli donuceni zimní zahradu přestat vůbec využívat,“ vzpomíná dnes Jitka Rysková. Ratanový nábytek jsme museli přikrýt igelity, ale než jsme jej ze zimní zahrady měli možnost přemístit, byl již trvale poškozený.“

Stala se někde chyba?
Vlhkost je hlavním nepřítelem každé zimní zahrady. Pokud je zimní zahrada stavěna současně s novostavbou, stane se vlhkost vaším spolubydlícím na poměrně dlouho. Většina stavebních technologií a postupů, které nový dům provázejí, se bez vody neobejde. Vám pak nezbyde, než trpělivě větrat a větrat. Je to i případ brněnské rodiny, která nemohla právě z důvodů až neuvěřitelně vysoké vzdušné vlhkosti v tomto období zimní zahradu téměř používat.

Zimní zahrada absorbuje vlhkost okolního prostředí novostavby a tento fakt nemůže být důvodem reklamace. Jak jsou Ryskovi se svou zimní zahradou spokojeni dnes? Stejně jako jejich přátelé, ani oni si ji nemohou vynachválit. Novostavba vysychá až dva roky a teprve pak se klima v zimní zahradě stabilizuje na běžné úrovni, která se pohybuje kolem 55–65 % vzdušné vlhkosti. Konkrétní údaj o vzdušné vlhkosti závisí na způsobu, jakým je zimní zahrada používána. Jak už samotný název vypovídá, právě zde bývá umístěno větší množství rostlin, což vzdušnou vlhkost dále zvyšuje.

Pokud máte v zimní zahradě vlhkoměr, sami se snadno přesvědčíte, že jen pouhá zálivka květin dokáže zvýšit vlhkost ve vzduchu až o 10 %. „Kromě sedacího nábytku, stolků a květin jsou v zimních zahradách stále častěji umísťovány vířivé vany, které prostředí relaxace vhodně doplňují. Jakákoliv vodní plocha vzdušnou vlhkost pochopitelně dále zvyšuje, a v těchto případech je nezbytné ji regulovat klimatizací, případně odvlhčovacím zařízením,“ upozorňují v odborných firmách. Právě zde jsou však schopni všechny tyto náležitosti na základě vašich informací posoudit a navrhnout optimální řešení. Ideální teplota by v zimní zahradě měla být o 5–7 °C nižší než v obytné místnosti.

Nezapomínáte větrat?
Zcela zásadní podmínkou pro zimní zahradu je správné větrání, a to i v zimních měsících. Právě větrání je často opomíjenou záležitostí a nejsou výjimkou realizace, často koncipované jako součást větších nebo komerčních celků, kde není na větrání pamatováno vůbec. Taková zimní zahrada nejenže není schopna nabídnout lidem příjemné prostředí, ale hromadící se vzdušná vlhkost ji postupně znehodnotí.

Trvale vlhké prostředí je doslova živnou půdou pro nejrůznější plísně, které se postupně objevují na stěnách i vlastní konstrukci. Silikonové těsnění může být plísní zasaženo natolik, že do konstrukce začne i zatékat. Na možnosti větrání musí být pamatováno již v projektové dokumentaci. Optimální výměnu vzduchu zaručuje tzv. křížové větrání. Mohou k němu sloužit v podstatě všechny otevíratelné prvky daného systému: posuvné dveře i výklopná nebo posuvná okna, pokud jsou umístěna na vhodně zvolených místech. Velmi efektivním způsobem větrání jsou výklopná střešní okna, která by v případě pevné střechy měla být alespoň dvě.

Tento způsob navíc omezuje nepříjemný pocit průvanu v bezprostřední blízkosti sedícího člověka. Velmi vhodný způsob větrání umožňuje elektronicky ovládaná posuvná střecha, která je schopná na základě údajů svých senzorů svou polohu i sama vyhodnocovat a regulovat včetně úplného uzavření při poklesu vnitřní teploty pod stanovenou hranici, nebo při dešti a sílícím větru. Vhodným řešením, které bude do jisté míry pamatovat na výměnu vzduchu za vás, jsou větrací žaluzie. Umísťují se pod rám okna nebo dveří, kde zajišťují přivětrávání. Odvětrání je vhodné umístit opět křížově nad horní rám. Větrací žaluzie lze přepínat na polohu zapnuto – vypnuto.

Péče se vyplatí
Vyšší vlhkost vzduchu v zimní zahradě vyžaduje pravidelnou údržbu. Nemusíte mít obavu z náročných úkonů, docela stačí průběžná péče s běžnými čisticími prostředky určenými pro domácnost, přestože existují i speciální přípravky pro zimní zahrady.

Kromě skel je nutné věnovat péči konstrukci a v čistotě udržovat i tmelené spáry. Informace není zdaleka tak nadbytečná, jak by se mohlo některým majitelům zimních zahrad zdát. Heslo čistota půl zdraví platí i pro vaši zimní zahradu. Spojení vyšší vzdušné vlhkosti, nedostatečného větrání a nepříliš pečlivé údržby je pro plísně báječnou pozvánkou. Zimní zahrada by nám měla přinášet jen a jen chvíle příjemné pohody. Jak se nepříjemností vyvarovat?

V první řadě vybírejte specializovanou firmu, která se zimním zahradám a zastřešování bazénů nevěnuje pouze okrajově. Dobré je znát počet realizací, vítaná je možnost některé zhlédnout na vlastní oči, případně se zeptat na zkušenosti. Neřiďte se pouze cenou, ale chtějte vědět, co všechno v jejím rámci dostáváte. Zajímejte se o záruční podmínky. To ale přece neplatí jen pro zimní zahrady.

Zdroj: Můj dům 3/01

PARTNEŘI WEBU