Blog

Skleník je prý snem každého milovníka zahrady. Společně s naší průvodkyní Janou Novákovou jsme pátrali po tom, zda toto obecně vžité rčení skutečně platí a zda opravdu dáváme přednost funkci před zahradními skvosty ve stylu viktoriánských skleníků. Zjevně máme rádi obojí.

Volba je na vás

Nabídka na trhu je tak široká, že si vybere opravdu každý. Skleníky různých velikostí, materiálů a tvarů. Záleží pouze na financích, požadované velikosti a podnebných podmínkách. Zásadní volbou bude nejspíše to, zda se rozhodnete pro sklo, plast či polykarbonát. Vše má své výhody i nevýhody.

„Skleněné skleníky jsou klasika,“ říká Jana Nováková. „Vydrží bez potíží několik desetiletí. Nejlépe propouštějí sluneční paprsky. Avšak mohou být nejen z čirého, ale i z rozptylového zahrádkářského skla, které omezuje popálení rostlin sluncem v letních měsících,“ dodává. Tyto skleníky mají masivní konstrukci a zděnou podezdívku v hloubce alespoň 80 cm (nezámrzná hloubka). Skleněné plochy by měly být opatřené speciálními nálepkami, které odrazují ptáky.

Dobrou investicí zcela jistě budou i polykarbonátové skleníky, které díky dutinkám v materiálu lépe tepelně izolují, a lze je pořídit třeba i ve tvaru obloukovém. Nosné konstrukce bývají nejčastěji kovové (ocel, hliník, pozinkový plech), tloušťka musí být přizpůsobená hmotnosti výplně. „Nevýhodou je to, že kov hůře tepelně izoluje. Dobrý izolant je plast, který se začíná hojně využívat. Tradiční byly konstrukce dřevěné, výhodou jsou dobré izolační vlastnosti dřeva, nevýhodou je nízká trvanlivost a potřeba opakovaných nátěrů,“ komentuje nabídku Jana Nováková.

Na co je třeba myslet při výběru skleníku

Odpovídá David Benda z oddělení Zahrada Hornbach: „Aby skleník skutečně dobře sloužil, je potřeba vědět, kam ho umístit, čím ho vybavit a jak zvolit tu správnou velikost. Pokud jste limitováni prostorem, volte samozřejmě menší rozměry. Pokud prostor nemusíte řešit, nenechte se velikostí zbytečně omezovat, v nabídce existují skleníky, které lze prodloužit a dodatečně nastavit. Minimální rozměry skleníku by měly být alespoň 2,5 × 2 metry, v menším skleníku je obtížné pracovat, a pak je lepším řešením pařeniště. Tradiční skleník obdélníkového půdorysu se svislými bočními stěnami a sedlovou střechou poskytuje nejlepší využití prostoru. Umožňuje i umístění polic. Skleník se šikmými bočními stěnami zvaný Japan zajistí rostlinám maximální množství světla. Šikmé boční stěny propouštějí světla více než svislé, které ho z části odrážejí. Ideální výška skleníku je zhruba dva metry, abyste se během pohybu nemuseli krčit nebo lézt po čtyřech. Pro skleník vyberte slunné místo, pokud bude na hranici pozemku se sousedem, pro stavbu potřebujete získat souhlas souseda. Každý skleník se musí větrat a zavlažovat, proto je potřeba mít do něj zavedenou vodu a elektřinu. Větrat a zalévat dokážou automatické systémy, a ty se bez přívodu těchto služeb neobejdou. Popřípadě počítejte alespoň se sudem na dešťovou vodu u skleníku.“

Vytápěné nebo nevytápěné

Asi nejběžnějšími skleníky jsou ty nevytápěné. Spolehlivě prodlouží pěstební sezonu, jsou levné a spolehlivé. Přes léto v nich můžete pěstovat plodovou zeleninu (rajčata, okurky, papriky, lilky), v okrajových částech sezony třeba ozimý salát nebo špenát. Mohou zde přezimovat mrazuvzdorné rostliny a některé dřeviny v kontejnerech. Přitápěné (temperované) skleníky ocení nejvíce milovníci sukulentů, orchidejí a jiných na chlad citlivých, zpravidla exotických rostlin, vytápěné skleníky jsou vhodné spíše pro sběratele či přímo botanické zahrady.

Levnější nebo dočasnou alternativou skleníků mohou být pro běžné zahrádkáře fóliovníky nebo pařeniště. Konstrukce lze vytvořit z „domácích zdrojů“, nebo je zakoupit jako stavebnici. Pokrytí tvoří buď sklo (lze využít i vyřazená okna), nebo nejrůznější fólie. Naše průvodkyně zahradami zakládá pařeniště s hloubkou asi 40 cm, na dno dává čerstvý hnůj (asi 20cm vrstvu je třeba utužit!), který uvolňuje teplo a podporuje růst rostlin, dále vrství kompost a dobrou zahradní zeminu.

Jako další možnost volí vyvýšený záhon s pevnými stěnami, který překryje sklem, fólií nebo netkanou textilií. „Pro budování takovýchto prvků v zahradě je ale třeba splnit určité podmínky,“ upozorňuje. „Je to hlavně rovný podklad, slunné stanoviště chráněné proti větru a zdroj vody pro zálivku. Optimálně by to měla být dešťová voda…“

Pěstování v průběhu roku

Jana Nováková pěstuje od časného jara zeleninu s krátkou vegetační dobou – vybírá skleníkové odrůdy salátu, špenátu, polníčku, ředkviček, kopru, karotky, rukoly, kedluben, květáku, brokolice a dalších. Výhodou je možnost vypěstovat si vlastní sadbu pro venkovní záhony – brukvovité, kromě výše jmenovaných i zelí, kadeřávek, růžičkovou kapustu, dále saláty, celer a plodovou zeleninu (rajčata, papriky, okurky, dýně, cukety, patisony) a také bylinky a květiny, například afrikány, které odpuzují nežádoucí hmyz. Skleníky lze využít i pro množení rostlin řízky.

Během vegetační sezony Jana Nováková radí ponechat ve skleníku či pařeništi plodovou zeleninu, hlídat teplotu, oslunění, dbát na větrání a stínění. Na podzim pak vyseje vhodné plodiny tak, aby byly „hotové“ přes zimu nebo časně na jaře (špenát, ozimý salát, polníček); pařeniště a skleníky se hodí též k zimnímu uchování pórku, růžičkové kapusty, zimní cibule a pažitky na rychlení. „Důležitá je doba výsevu, protože rostliny jsou citlivé nejen na venkovní teplotu, ale také na délku dne. Proto je potřeba pořídit si vhodné odrůdy,“ podotýká. Substrát je třeba obměňovat nebo alespoň dodávat odleželý chlévský hnůj nebo kompost.

„Uzavřený prostor poskytuje rostlinám ochranu před deštěm a jím podporovanými houbovými chorobami. Současně ale přitahuje některé škůdce (svilušky, třásněnky), může vzniknout i problém s jinými chorobami (padlí) a také s opylením některých rostlin z důvodu časté nepřítomnost včel a čmeláků,“ dodává na závěr naše průvodkyně zahradami.

Odborná poradkyně: Doc. Ing. Jana Nováková, CSc., více na webu Janiny zahrady

Jehličnany představují velice působivou skupinu dřevin, která je zajímavá z mnoha důvodů. Mnozí lidé vidí stromy hlavně jako zdroj dřeva. Tvoří hlavní složku lesů mírného pásu severní polokoule, bez jehličnatého lesa si naši zemi snad nedovedeme ani představit – borovici máme dokonce i v hymně. Vysazujeme je do svých zahrádek, aby se v nich v zimě něco zelenalo a pomáhalo nám lépe překonat městskou šeď.

Ačkoliv obliba jehličnatých dřevin v zahradách stále roste, ne tak znalosti o nich. Kolik rodů jehličnatých stromů dokážete vyjmenovat? Smrk, borovice, jedle, modřín, patrně si vzpomenete na túji, tis, možná cedr a jalovec, sem tam někdo uvede cypřiš, sekvoj nebo exotickou araukárii. Ale celkem je známo 70 rodů jehličnatých dřevin.

Nadčasový cedr

O skvělém a kvalitním dřevě některých jehličnanů se píšou celé knihy, stačí zmínit červené dřevo sekvojí nebo neobyčejně trvanlivé cedrové dřevo, které ve vodě tvrdne – jsou známy nálezy ztroskotaných lodí z cedru, které ležely pod vodou déle než 2000 let.

Co jsou vlastně jehličnany

Jehličnaté dřeviny jsou vývojově velice staré rostliny, které mají určité zvláštnosti. Jejich vajíčka nejsou krytá v pestíku, ale jsou volně uložená na semenných šupinách – tedy nahá. Proto patří mezi rostliny nahosemenné. Listy jsou jehlicovitého nebo šupinovitého tvaru. Průduchy v listech jehličnanů nefungují tak dokonale jako u listnáčů a neumí příliš dobře hospodařit s vodou. Proto mají listy jehlicovitý tvar, aby nevystavovaly slunci příliš velkou plochu, a jsou pokryté velmi tvrdou a silnou pokožkou, která brání nadměrnému odparu.

Dělení jehličnanů na opadavé a neopadavé, jak se to učí ve škole, není třeba brát tak zcela vážně. Opadávají všechny druhy, ale většina jich mění jehlice postupně, v několikaletém cyklu – strom si je vymění třeba v průběhu pěti let. Jehlice však nemusejí vypadat tak, jak je známe z našich lesů a parků. Například tropický rod Agathis má ploché jehlice široké až 3 centimetry. Nádherné jehlice mají některé druhy amerických borovic – u mexické Pinus montezumae dosahují délky až 30 centimetrů.

Jehličnany rostou na všech kontinentech kromě Antarktidy, rozsáhlé porosty jsou však hlavně v mírném pásu severní polokoule. Na jih od rovníku sice nevytvářejí hluboké lesy, ale počet rodů a druhů je také úctyhodný.

Nejznámější jedlá semena mají evropské borovice – pinie a limba. Olejnatým semenům borovice limby ze Sibiře, Kavkazu, Tater i Alp se chybně říká cedrové oříšky a u nás příliš známé nejsou, piniová semena se naopak prodávají v každém supermarketu. Jedlá jsou semena i dalších borovic, například mexické Pinus edulis nebo P. lambertiana.

Vynikající olejnatá semena mají araukárie, především oba americké druhy. Na úrodě chilského druhu Araucaria araucana závisela kultura indiánského kmene Mapučů, brazilská Araucaria angustifolia má semena výborné chuti o velikosti až 5 centimetrů. Aromatické plody jalovců se používají jako koření i v české kuchyni, jalovcová pálenka patří k oblíbeným nápojům na Slovensku. Jedlé jsou i červené míšky plodů tisu, ovšem pozor – uvnitř ukrytá semena jsou naopak prudce jedovatá.

Které jehličnany si pořídit do zahrady

Dnes není výběr vhodných druhů tak jednoduchý jako dříve. Klima se otepluje a země vysychá, proto si do běžné městské zahrady nepořizujte příliš vlhkomilné druhy, které potřebují vlhčí vzduch a svěží půdu.

Zapomeňte na naše smrky (Picea abies), ty to teď mají těžké. Jsou to horské stromy, které se do určité míry zvládaly přizpůsobit i nižším nadmořským výškám, pokud měly dostatečné vlhko. Letní přání starší generace: „Ať nám zase neproprší dovolená!“ už neplatí.

Hojně se vysazovaly i různé kultivary „stříbrného“ smrku pichlavého (Picea pungens) ze Severní Ameriky. Ty jsou mnohem odolnější, jsou však pěkné prvních několik let a ze své stříbřité krásy brzy vyrostou. Oblíbené borovice napadá nepříjemná houbová choroba sypavka, která k nám připutovala ze Střední Ameriky. Zatím se s ní bojuje velmi těžce, napadá starší jehlice a postupně strom zbaví jehličí, u některých druhů kompletně.

Poměrně vlhkomilné jsou i modříny (Larix). Modřín opadavý pochází z Alp a Karpat, ale každoroční obměna jehličí jim napomáhá vyrovnat se lépe s nepříliš vyhovujícím městským klimatem. Dorůstají však do poměrně velké výšky, pokud si nepořídíte zakrslejší odrůdu.

Velmi robustní a odolné jsou i douglasky (Pseudotsuga), ale dorůstají obřích rozměrů. Sucho zvládají dobře i jedlovce (Tsuga), které bývají i pěkně husté a nerostou příliš rychle. Suchomilnými nezmary, které vydrží i hodně nepříznivé a skromné podmínky, jsou jalovce (Juniperus).

K nejvhodnějším rodům do malých zahrad patří tis (Taxus) a cypřišek (Chamaecyparis), v některých případech i zerav (Thuja). Zerav patří k nejčastěji vysazovaným jehličnanům, nedorůstá příliš velkých rozměrů a dá se tvarovat. Roste neobyčejně rychle, stejně rychle však i stárne, řídne a „pelichá“ odspodu. Je také dost citlivý na zimní solení cest a na některé škůdce. Vzhledem podobný cypřišek roste a stárne o něco pomaleji.

Do zahrad jsou velmi vděčné tisy (Taxus), rostou velmi pomalu a ze všech jehličnanů nejlépe snášejí řez. Jsou spíše stínomilné, v přírodě rostou jako podrostová dřevina listnatých lesů. Pokud se chystáte kupovat sazenice, zeptejte se zahradníka na způsob množení (zda prodávané rostliny nejsou jen řízkované z jedné matečné rostliny). Pokud si přejete, aby rostliny měly plody, je potřeba mít samčí i samičí rostliny, jinak pochopitelně krásné rudé bobulky nebudou. Nevýhodou tisu je jeho jedovatost.

Jehličnany v nádobách

Jehličnany můžete pěstovat i v nádobách, na Dálném východě již po staletí tvarují nádherné bonsaje. Jsou však mnohem náročnější na péči, především na zálivku. I jehličnany v hodně velkých nádobách je třeba zalévat celoročně, v zimě častěji uhynou na uschnutí než na poškození mrazem. Do nádob na trvalé pěstování pečlivě vyberte druh i kultivar vhodný do konkrétních podmínek. Vánoční stromeček v květináči Samostatnou kapitolou je péče o jehličnan v nádobě, který zároveň slouží jako vánoční stromeček. V tomto případě je velmi důležité nejen rovnoměrné pravidelné zalévání, ale i opatrné přemisťování rostliny ze zahrady do interiéru (a zase zpět), protože náhlá prudká změna stromku může způsobit příliš velký teplotní šok, který nezvládne. Nikdy nepřesunujte rostlinu z mrazivé zahrady přímo do vytopeného pokoje a po Vánocích naopak. Změna musí být postupná, nejprve do verandy nebo chladné světlé chodby bez mrazu a teprve po několika dnech dále. Zvlášť směrem z tepla do chladu postupujte trpělivě, ideálně ponechte stromek v teplotách kolem nuly až do jara.