Vím, jak se dělá kamenický roh, hravě si poradím s instalací zásuvky i s ručně malovanou linkou pod vybíleným stropem, nezaskočí mě výměna vodovodní baterie ani montáž klozetu se zadním nebo spodním vývodem.
Snad nejvíce jsem pochytil při totální devastaci a opětovném zobytnění vlastní střechy nad hlavou (moje vzácná žena, která to všechno vymyslela, namalovala, s architektem i bytovým designérem vyprojektovala, termínově naplánovala, zorganizovala, po celou dobu přísně řídila a nakonec také dovedla ke „kolaudaci“, tomu i dnes docela obyčejně říká modernizace), kdy jsem mohl několik týdnů přihlížet té zázračné stavební proměně „obyčejného“ v kvalitativně nesporně o tisíc procent hezčí, lepší, účelnější, úspornější, a pohodlnější bydlení.
Podle harmonogramu se tenkrát u nás den co den střídala a prakticky realizovala spousta lidí v montérkách. Díky pozorování, nevyhnutelnému dotazování a mnohdy i kibicování jsem se s některými postupně spřátelil, s jinými názorově, profesně a dokonce lidsky rozešel. A abych si nemusel pamatovat jména či příjmení, postupně jsem si všechny ty více a také o poznání méně manuálně zručné řemeslníky jednoduše pojmenoval po svém. Kostky (zedníci), Světýlko (elektrikář), Kachlík (obkladač), Vodička (instalatér), Prkýnka (podlaháři), Sádrošové (sádrokartonáři) atd. Ti všichni postupně zdili, lepili, vrtali a montovali, až se náš sen stal kýženou realitou.
Je to pár let, ale vypozorované, odposlechnuté a doporučené jsem už bezpočtukrát – tu rozpačitě a jindy o poznání zdařileji – teoreticky a hlavně prakticky vyzkoušel nejen při běžné údržbě domácnosti, ale především při pracích na záchraně nebo sanaci příbytků, chat, chalup i jiných objektů mých nejbližších či přátel.
Moje žena vymyslí a já, tedy její „realizační četa“, si plivnu do dlaní. Ale jestliže jsem se, zvlášť v troufalých počátcích, považoval spíše za kutila Toma, dnes se v upatlaných montérkách cítím jako ten mravenec s puntíkovaným šátkem u krku.
