Pane architekte, v posledních letech jste pracoval zejména na projektu nového Metropolitního plánu hlavního města Prahy, který vzbudil celou řadu emocí. Ty se týkají i stavby nových bytových domů. Čím to je, že v oblasti Prahy pořád roste poptávka po bytech?
Zvyšují se naše požadavky. Roste počet domácností, jedna rodina vlastní dva tři byty. Stoupají naše nároky na obytnou plochu a s nadsázkou bychom mohli říci, že jsme „zpovykaní“. Ale bez ironie. Snažíme se dohnat plošný standard světa, a hlavně, bytový fond je kriticky zanedbaný a poddimenzovaný a vlastně jen doháníme ztráty z druhé poloviny 20. století. To, že chybí byty, není věc poslední doby, jen se dramaticky prodlužuje doba výstavby a povolovacích procesů, a to situaci výrazně zhoršuje.
Do jaké velikosti by měla Praha podle vás dorůst?
Rozloha je daná administrativním územím, tedy 500 kilometrů čtverečních, větší by být neměla. Jsem naopak přesvědčen, že Praha, jako město, se má zmenšit a některé v současnosti připojené obce se mají naopak propojit do samostatné metropolitní oblasti nebo metropolitního regionu. To je území, ze kterého obyvatelé denně dojíždějí do Prahy. Měli bychom mít sílu vymezit metropolitní region, protože to není ani Středočeský kraj, a není to ani „Velká Praha“. Je to prstenec okolo Prahy, který by s ní měl mít jednu správu.
A pro kolik lidí by měla být Praha dimenzovaná?
V současnosti má Praha zhruba 1,3 mil. obyvatel, přibývá cca 5 000 lidí za rok. Ve skutečnosti je to podle lokalizovaných telefonů spíš 1,7 až 1,8 mil. lidí, mnozí obyvatelé nejsou nikde přihlášení a zaregistrovaní. S metropolitním regionem se počet obyvatel šplhá možná až ke 2,2 milionu. Jsem ale přesvědčen, že Praha nemá na to být třímilionové město.
Otázka je, jestli má Praha vůbec chtít dále růst. Proč by měla, když už teď se zdá být přeplněná lidmi a auty?
Přeplněná je relativní pojem. Hustota lidí odpovídající ekonomické prosperitě regionu je 100 lidí na hektar, my máme v průměru do 50 obyvatel na hektar, když počítáme jenom zastavěná území, a kdybych počítal celou Prahu, tak je to 16. Z toho je evidentní, že prostor pro vnitřní růst města tu je obrovský.
Z mého pohledu ten růst bezpochyby smysl má, protože význam regionu se dá změřit především ekonomickou výkonností. Praha vytváří 25 % českého hrubého domácího produktu s 10 % obyvatel. To znamená, že není pravda, že Praha vykořisťuje zbytek země, naopak ji ekonomicky a tím pádem i sociálně táhne. Význam hlavního města nelze podceňovat.
Nemůže to skončit tak, že časem do sebe „vtáhne“ všechny obyvatele republiky?
To by bylo skvělé, a ono to při pohledu zvenčí už tak dokonce vypadá. Česko je jakási „desetimilionová metropole, která má hodně parků“. Koneckonců, deset milionů je základní rozměr současného světového města. Je strašně málo měst, která mají míň obyvatel a jsou skutečně významná.
Tak jinak – co je podle vás lepší: byt v Praze, nebo dům za Prahou?
Asi už by nám měl někdo vysvětlit, že každý nemůže chtít vlastní dům. Ne proto, že na to není naše republika dimenzovaná, není na to dimenzované naše bohatství a není to v souladu s naší kulturní tradicí.
Všichni lidé nevydělávají tolik, aby mohli mít vlastní dům. I když je pravda, že teď už nemají ani na byt v Praze, takže se zase dostaneme do situace, že drahý dům venku bude levnější než byt v Praze. Když se konečně podařilo, že se v prvním desetiletí tohoto století (cca do roku 2010) začali lidé vracet do měst, že začali chápat, že dojíždění za prací a trávení většiny času v autě je nesmysl, tak se za posledních deset let ukázalo, že nemají kam se vrátit, že cena bydlení v Praze vystoupala do takových částek, že člověk na to nevydělá ani se slušným platem.
Dobře, jak v tom tedy má pomoci nový Metropolitní plán?
Metropolitní plán se snaží, aby nebyl brzdou výstavbě dalších bytů v Praze, ale sám nic nezmůže. Já osobně bych byl rád, kdyby se podle nového plánu dalo stavět všude, kde to jde. Bez dalších „ale“, bez dalších podmínek. Průběh územního a stavebního řízení ovšem územní plán nemůže změnit. Problém je proto ve stávajícím špatném a především zastaralém plánu a ve způsobu povolování staveb. Zrovna dneska nám konečně prošlo „odslunění“, tedy zrušení předpisu o minimální době oslunění bytů, takže by se konečně zase mohly začít stavět normální městské domy. Byli jsme výjimkou v celém světě, takhle svazující předpis už nikdo nepoužívá.
Čili nesouhlasíte s tvrzením, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař?
Slunce je ve městech pořád dost a definovat předpisem, kolik hodin má na jakou část podlahy svítit slunce, je skutečně zastaralé. Záleží přece na tom, jak je byt uspořádaný. Byt na sever může být v mnoha případech krásnější a mít lepší výhled na osluněné město než přehřátý byt na jih, kde proti slunci nic nevidím. Oblíbené rezidenční čtvrti jako Vinohrady, Dejvice nebo Smíchov by nikdy nevznikly, pokud by v 19. století platil požadavek na oslunění. Kompozice města a jeho kvalita je řízena zcela jinými principy.
Počítá Metropolitní plán Prahy i s místem pro výstavbu rodinných domů? Třeba aby mohla vzniknout tak zajímavá lokalita, jako je Baba?
Lokalita, jako je dnes Baba, rozhodně vzniknout nemůže.
Proč?
Protože je to otázka zadání. Na Babě stavěli velmi inteligentní lidé se špičkovými a především pokrokovými architekty. Byla to klíčová střední třída, která si to tehdy mohla dovolit, zatímco dneska střední třída živoří, protože oligarchický socialismus nemá střední třídu rád. Tehdy tam stavěl pan ředitel muzea, ředitel orchestru, učitel, a mohli si to dovolit. Také věděli, že si s tím domem kupují i jméno architekta. Dneska je lidí, kteří by byli ochotni vložit peníze do kvalitního architektonického návrhu, podstatně méně, než by mohlo a mělo být. Byla to doba nových očekávání a to dnes opravdu není – bohužel.
Co říkáte na koncept řadových rodinných domů? V Londýně tvoří základ bytové výstavby a přitom je to světové velkoměsto. I u nás byly svého času oblíbenou formou bydlení, v posledních desetiletích se ale moc nestaví. Proč podle vás k této změně došlo? Měli by architekti, urbanisti či obce developery nějak motivovat k řadové zástavbě?
Celá klasická Praha je založená na řadové zástavbě, jen jsou to domy bytové a ne rodinné. Na rozdíl od Londýna je v Praze měřítko už od doby Karla IV. jiné. U nás městské „řadovky“ nemají tak hlubokou tradici a je třeba si uvědomit dva aspekty. Za prvé, nevím proč, ale lidé u nás upřednostňují solitérní domy na čtvercových pozemcích, nechtějí mít sousedy moc blízko u sebe a asi chtějí svůj dům pořád obíhat. A za druhé je těžké podle našich předpisů řadový dům postavit. Osobně je určitě považuji za velmi dobrý a zajímavý způsob bydlení, který je u nás momentálně těžké až nemožné navrhnout. V Metropolitním plánu by pro ně bylo dost příležitostí zejména v rozvojových plochách na okrajích. Bylo by skvělé, kdyby se našel někdo, kdo by postavil klasické bloky řadové zástavby, jaké jsou například na Petřinách. O žádném ale zatím nevím.
A která další území by v Praze byla vhodná pro rodinné domy, ať už solitérní, nebo řadové?
Je zde spousta menších území, která navazují už na ta stávající zahradní města, pak je tu také pár rozvojových ploch u vesnic okolo hranice Prahy. Obecně se dá říci, že navrhujeme jenom tři struktury pro novou výstavbu. Zahradní město (a zahradní město může mít mnoho podob), nebo smíchaná heterogenní struktura s různými způsoby zastavění...
...nebo, zejména v centru, hybridní struktury, kde jsou v přízemí obchody, následuje několik pater kanceláří a nahoře se bydlí.
V prstenci okolo centra Prahy ovšem většinou navrhuje Metropolitní plán vysokopodlažní zástavbu, a to se s konceptem rodinných domů úplně neslučuje.
Prstenec okolo centra je rozšířením centra a v tak vzácném území by nízkopodlažní zástavba byla nepřiměřená. Metropolitní plán stanovuje maximální počet pater, to ale neznamená, že tam nemůžete postavit nižší dům. Nemůžete stanovit minimální podlažnost. Předepsat majiteli pozemku, který má peníze jen na dvě patra, že musí postavit čtyři, to nejde, na to nenajdete žádný předpis.
Proč se v centrální Praze ještě skoro třicet let po revoluci najdou prázdné, opuštěné domy, proluky, celá zchátralá území?
Ve městě vždycky budou domy a enklávy, které budou prázdné. To je dané principem života, že něco někde vzniká, někde zaniká, pak se to zase znovu obnovuje. Není na tom nic divného, naopak je to přirozené chování živého organismu. Jsme vychováni v bludu, že když je něco pod direktivní správou, tak je vše krásné a nemůže zůstat prázdný dům. Ve skutečnosti naopak kolem většiny domů bylo v době centrálně řízené společnosti lešení, aby nám nepadaly cihly na hlavu.
A pak jsme si zase mysleli, že neviditelná ruka trhu se o všechna tahle místa sama postará…
No, rozhodně se postará lépe, pokud do toho ovšem nebudeme nepřirozeně zasahovat. Když přijedete do Londýna do Paříže, řeknete si, že v téhle luxusní ulici přece nemůže být prázdný krám. Ale může. Jsou to ony přirozené principy spravování a užívání města, přirozené principy fungování, na tom není nic špatného, až přijedete příště, bude to zase jinak. My máme za sebou dlouhou přestávku, neumíme normálně žít. Řádově od konce první republiky do 90. let minulého století, což jsou více než čtyři generace. Obnovit normální fungování města je složité. Jak se ukázalo, třicet let na to rozhodně nestačí, zejména když si ponecháme direktivní způsob plánování města.
Máte pocit, že tento proces dokážete urychlit?
Ne! Na každé město se dívám jako na živý organismus – je to něco jako mraveniště, kolektivní vědomí. Město se do jisté míry plánuje samo, a i když nějací lidé mají pocit, že plánují budoucnost města, tak jsou jenom součástí toho vyššího vědomí, toho systému. Když si město řekne, že tady musí opravdu něco vyrůst, tak to tam postupně naroste, ať se to někomu líbí, nebo ne. Když je přetlak a společnost to potřebuje, tak se to stane. A když přetlak není tak velký a mají navrch aktivisté, tak se to stane někde jinde. Je to jen naše další promarněná příležitost, další oddálení normálního života města.
Jak se dívat na městov v čase aneb Pražské veduty |
|
První kapitola knihy připomíná, že vrstvená a rozmanitá kompozice města „od středověku až dodnes“ je důvodem zapsání Prahy na Seznam kulturního dědictví UNESCO. Druhá kapitola popisuje, jak je možné a nutné dnešní metropoli číst a na co dát důraz při doplňování kompozice. Třetí kapitola je zkrácenou historií utváření pražské historické městské krajiny, zejména v bouřlivém 20. století, a nástinem možného řešení jejího rozvíjení na základě Metropolitního plánu. Popisuje, jak je možné historicky vrstvené město doplnit současnou kulturní vrstvou. Knihu doprovázejí dobová vyobrazení siluet města, krásné současné panoramatické fotografie Prahy od fotografky Ester Havlové a uzavírají ji digitální veduty, které ukazují, jak se silueta Prahy může vyvíjet v souladu s navrženým Metropolitním plánem.
|
Byla Praha vždycky stověžatá? A jak by jí slušely nové věže? I na tyto otázky pomáhá najít odpověď kniha Pražské veduty, mapující pohledy na Prahu z různých míst v průběhu více než pěti století s výhledem do budoucna, kterou vydal Institut plánování a rozvoje Praha. „Pomocí vedut je možné číst kompozici města. V závěru kniha naznačuje, jak by tato kompozice mohla být doplněna v 21. století,“ říká editor knihy Pražské veduty a zároveň šéf zpracovatelského týmu Metropolitního plánu, architekt Roman Koucký.
Poslat Messengerem
