A bylo světlo…

Přístup denního světla do objektu prostřednictvím oken a vybavení stavby umělým osvětlením bude u každého domu individuální. Kde okna u novostavby umístit nebo která okna případně zvětšit záleží hlavně na poloze domu.

Obyvatelé se v domě zdržují nejčastěji ráno a vpodvečer, kdy bývá třeba prostor přisvítit, a v noci, kdy umělé osvětlení musí doslova nahradit zářící oblohu. Kde, jak a kterými svítidly vybavit místnosti by mělo respektovat nejen životní styl členů domácnosti, ale i jejich věk, zdraví a zájmy.

Okna bývala vždy kompromisem mezi izolací uvnitř příbytku a potřebou slunečního svitu. V moderní architektuře, zvláště od nástupu funkcionalismu, se začala zvětšovat v duchu ideje, že jednou z určujících charakteristik prostoru je světlo. Stále rozměrnější okenní plochy nakonec získaly podobu prosklených stěn, což mělo v zimě za následek vysoké energetické ztráty a v létě přehřívání prostoru. Ve funkcionalismu takto po desítky let vítězila nad funkcí estetická kvalita a architektonická koncepce.

Teprve moderní zasklívací systémy z přelomu 20. a 21. století daly těmto částem pláště stavby takové izolační vlastnosti, které se už příliš neliší od parametrů stěn. Interiér je tedy možné opticky spojit s okolím, obohatit ho výhledem do zahrady a hlavně nechat dovnitř proudit dostatek denního světla a slunečního svitu. To má velký význam pro zdravý život v budovách, v nichž současný člověk, zvlášť pak obyvatel města, tráví až 90 % svého času. Bohužel má celá problematika jedno velké minus – rozsáhlé okenní plochy nezanedbatelně zvyšují náklady na stavbu.

Servisní místnosti domu bývají většinou soustředěny do severní části domu, případně na tu stranu, z níž je méně atraktivní výhled (frekventovaná silnice, svah, sousední zástavba). V nich se s velkými okny nepočítá, protože většinou se tu nezdržujete kvůli vyhlídce. Také je vhodné v této části stavby snížit její celkové tepelné ztráty. Zajímavý případ nastává v dnešních koupelnách, kde je kladen stále větší důraz na relaxační funkci – v oblibě je lázeň s výhledem, nebo alespoň s dostatkem denního světla.

Součástí osvětlení a oslunění interiéru je také regulace světelného toku a slunečního svitu. K tomu slouží rozmanité prostředky zastínění – závěsy, markýzy, žaluzie a rolety. Lze je ovládat ručně, elektronicky, a to i dálkově nebo automaticky.

Velký přelom v osvětlení interiéru denním světlem ovšem představují moderní střešní okna. Jejich technická úroveň daná současnými technologickými možnostmi dovolila prosvětlit prostory pod šikmými střechami. Odzvonilo tak tmavým podkrovním pokojíkům – pod střechami dnes vznikají štědře prosvětlené místnosti a obytné jednotky. Střešní okna přivádějí do místnosti při stejně velké okenní ploše nejméně dvakrát více světla než okna svislá a až třikrát více než vikýře. Hodně přitom záleží i na materiálu ostění střešních oken.

Prostory pod plochými střechami se prosvětlují obvykle prostřednictvím různých světlíků. Přímé denní světlo přicházející stropem bývá velmi příjemné.

Použití několika menších oken v určitém
rozptýlení prosvětlí místnost rovnoměrněji
než jedno větší okno. Více světla dávají okna umístěná výš ve střešní ploše.
Jedním z kritérií správného prosvětlení
místnosti přirozeným světlem je poměr
okenní plochy k podlahové ploše.
U obytných místností by měl činit 1 : 5 až
1 : 8, u servisních místností 1 : 8 až 1 : 12.

Do místností, v nichž nelze umístit okno, nebo do temnějších zákoutí domu můžete denní světlo přivést pomocí trubicového střešního okna. Jedná se vlastně o světlovod. Tvoří ho široké potrubí s vysoce reflexním vnitřním povrchem. Nadstřešní vyústění tubusu je opatřeno čirou kopulí a do interiéru je světlo rozptylováno difuzérem. Ten lze opatřit i elektrickým světelným zdrojem (žárovkou či výbojkou), který ho po setmění promění ve stropní lampu.

Elektrická energie se rozvádí po domě od hlavního přívodu pomocí kabelů. V ČR se uplatňuje zásada, že každá obytná místnost má k dispozici nejméně dva různé a samostatně jištěné obvody – jeden světelný a jeden zásuvkový. Důvod k tomuto minimu je prostý: pokud se porouchá třeba světelný obvod, můžete používat svítidla připojená k zásuvkovému obvodu. V každé obytné místnosti, případně i v kuchyni, musí mít světelný obvod alespoň jeden vývod.

Světelný obvod tedy slouží hlavně k pevnému připojení svítidel, která se zavěšují na strop nebo montují na stěnu, ale také pro svítidla, která se připojují do zásuvky ovládané spínačem. Ve velkých domech s vyšším počtem světelných zdrojů se světelné obvody člení na více skupin, které se ovládají samostatně. Tím se dosahuje optimální regulace osvětlení.

Vypínač nebo stmívač

Vypínač osvětlení je možné nahradit reostatem (stmívačem), jímž můžete plynule regulovat intenzitu osvětlení.  
Vypínač a stmívač lze instalovat v jednom sdruženém přístroji, který dokáže ovládat i více svítidel najednou.                                

Spínače a další ovladače světelných obvodů (třeba reostat nebo spínač nastavené „světelné scény“) se umisťují u vchodových dveří místnosti na straně kliky dveří. Je třeba, aby v každé místnosti byl spínačem u dveří ovládán alespoň jeden světelný vývod. Ve větších místnostech s více vchody, jako jsou obytné haly a obývací pokoje, by měl být vypínač u každého z nich. Tam, kde jsou sdruženy obývací pokoj s jídelnou a kuchyní apod., je dobré umístit ovládání světel na více místech, aby z každého funkčního prostoru mohla být obsluhována všechna hlavní svítidla. Ve velkých luxusních domech řeší tyto problémy systémy inteligentní elektroinstalace, které dovolují dálkově ovládat svítidla i stínicí techniku oken. Svítidla na chodbách a venkovní osvětlení mohou být ovládány také senzory reagujícími na pohyb a intenzitu světla v prostředí.

Při navrhování umělého osvětlení se berou v úvahu tři základní hlediska. Především je nutné stanovit, kde bude potřeba kolik světla, čili jaká má být jeho požadovaná intenzita. V potaz je třeba vzít i směr osvětlení – vytváření stínů na správných místech či kontrasty jasů jako třpyt a lesk na povrchu předmětů. Neméně důležitým hlediskem jsou vlastnosti světelného spektra u světelných zdrojů a svítidel a jejich vliv na vzhled a vnímání barev. 

Se stoupajícím množstvím světla se zlepšuje viditelnost. Vyšší hladiny osvětlení proto u člověka vyvolávají fyzickou aktivitu a ovlivňují vnímání prostoru. Plně a rovnoměrně osvětlená místnost působí jako rozměrnější.

Pro celkové osvětlení společenských a obytných prostorů se doporučuje rozmezí 20 až 200 lx. Pro pracovní prostory a pro dlouhodobou zrakovou činnost by se intenzita osvětlení měla pohybovat od 200 do 2 000 lx, přičemž horní hranice je optimální.

Intenzita osvětlení má i psychické účinky, které bývají velmi individuální. Někteří lidé se cítí bezpečně a příjemně v plně osvětlené místnosti a pobyt v prostředí s nízkými hodnotami u nich obyčejně vyvolává stísňující pocity. Jiní naopak preferují právě menší intenzitu světla, která navozuje pocit intimity a útulnosti.

Zdravé oko začíná rozlišovat barvy už při hodnotách vyšších než 1 lux (lx) – tato hodnota zhruba odpovídá množství světla, které vydává hořící svíce. Většina lidí však k dostatečnému rozlišení základní barevnosti povrchů potřebuje hodnoty nad 10 lx. Při nich dosahuje zrakový výkon už více než 80 % a při hodnotách nad 100 lx až 90 %. Od toho se odvozuje minimum potřebné intenzity světelného zdroje. Pro jednoduché činnosti stačí tedy zdravému oku už desítky luxů. Minimální hodnota pro čtení v křesle je 50 lx, kdy už lze dobře rozlišovat barevné odstíny.

Významným faktorem pro volbu intenzit osvětlení jsou také fyziologické schopnosti člověka. Ty se podobně jako psychické odezvy mění s věkem, a to zhruba po dvaceti letech.

Děti před dospíváním vidí dobře i při nižších hladinách osvětlení, větší kontrasty jim naopak zrakové vnímání ztěžují. Jsou také citlivější na oslnění – při umístění svítidel a jejich clonění proto myslete na to, že vzhledem k menší postavě mají jiný horizont pohledu než dospělá osoba. Tak časté věty typu: „Rozsviť si, vždyť si zkazíš oči,“ nemusejí být vždy na místě – větší oslnění může vyvíjejícímu se zraku způsobit větší škodu než čtení v šeru.

Zdravé dítě vystačí asi s třetinou normami doporučené intenzity osvětlení než člověk okolo čtyřiceti let, podle jehož zrakových potřeb se tyto normy vytvářejí. Po tomto věku se schopnosti zrakového vnímání obvykle zhoršují. V tom případě je třeba zvýšit intenzitu osvětlení o 50, ale raději o 100 %. Někdy je třeba změnit jen způsob osvětlení než si hned pořizovat silnější brýle. Téměř dvojnásobné světelné hladiny pak vyžadují oči mezi 50 a 60 lety. Pak se obvykle pokles zrakových schopností zastavuje. Při plánování osvětlení pamatujte na to, že vidění starších lidí se špatně adaptuje při náhlých a velkých změnách světelných intenzit, především pak při přechodu ze světla do tmy.

U venkovního osvětlení domu a pozemku
(nebo i na chodbách) se uplatní
automatické spínání svítidla čidlem pohybu.

Způsob celkového osvětlení by měl vyhovovat všem členům domácnosti, měl by být univerzální. Často mívá podobu ústředního svítidla, které zdůrazňuje střed místnosti. To je nejobvyklejší v obývacím pokoji, hale nebo v jídelně nad stolem. Místnost však můžete osvětlit také nepřímo – svítidla přitom mohou být skryta v liště, rampě nebo usazena na stojanu či stěně. Vhodné bývá jejich nasměrování ke stropu.

Místní osvětlení doplňuje to celkové a jeho úkolem je zajistit dostatek světla pro pracovní místo (psací stůl, přebalovací stůl, šicí stroj) nebo sedací nábytek. Používá se také osvětlení, jehož účelem je navodit odpočinkovou atmosféru. Může k tomu posloužit speciální svítidlo, jehož mechanismus vytváří rozmanité (také pohybové) světelné efekty – často i pomocí barev.

Místní směrové osvětlení se používá třeba ke zdůraznění zajímavého kusu nábytku nebo uměleckého díla, ale také k nasvícení květin nebo určitého zákoutí.

Rozdíl mezi celkovým osvětlením prostoru a mezi nasvícením pracovního místa by neměl být příliš velký – ulehčíte tak očím, které vzhlédnou od práce. Pro místní osvětlení se často používá svítidel, která tok světla směrují. Přitom je třeba dát pozor na správnou modelaci předmětů stíny a na případné, mnohdy nepříjemné, lesky povrchů. Příliš silné osvětlení může negativně ovlivnit pracovní výsledek, protože dochází ke zvýšení kontrastů. Tehdy je vhodnější zajistit pracovišti méně intenzivní nebo rozptýlené světlo. Pro kancelářské práce (nebo jiné činnosti „na ploše“) je obecně vhodnější měkčí osvětlení s jemnými stíny nebo bez nich. Pro práci s prostorovými předměty (např. v dílně) je významná směrová složka osvětlení, která „modeluje“ objekt a umožňuje lepší trojrozměrné vidění. 

Předsíň a šatna

V předsíni a šatně je potřeba dostatečné osvětlení pro snadnou orientaci v úložných prostorách i pro kontrolu zevnějšku při odchodu z domu.

Jednoduchá rada zní: osviťte tyto místnosti tak, abyste pohodlně a zřetelně viděli i uzel na černé tkaničce černých bot.

Umístit slabší svítidlo za televizi – tak zní vžité doporučení. Datuje se však do dob, kdy byly obrazovky malé, a jeho smyslem bylo ulehčit očím od kontrastu zářící plochy televize a temné místnosti. S rostoucí velikostí obrazovky se však při jejím pozorování zvýšil i jas v pokoji. Větší televizor je schopen přiměřeně osvětlit středně velkou místnost. Pokud je ovšem rám obrazovky tmavý, stále s ní značně kontrastuje. Proto se dnes doporučuje mírné celkové osvětlení místnosti, které se nezrcadlí v obrazovce. Z toho důvodu není vhodné umisťovat televizor proti oknu, případně před ně, ale k boční stěně místnosti.

Tyto zásady se vztahují i na monitory a displeje počítačů. Při osvětlení klávesnice se můžete řídit pravidly pro čtení a psaní.