|
|
Vedle „Mlýnku na křečky“, jak konceptu mobilního bydlení pro dekadentní městské samotáře sami říkají, působí realizace AllesWirdGut (AWG) jako z jiného světa. Hutné betonové zdi rodinných domů i veřejných budov, jejichž hmotu dynamizují pouze nejnutnější proporční křivky, ostře kontrastují s pop-artovým vyzněním projektu TurOn. Přesto mají leccos společného. V obou případech jde o striktně konceptuální design motivovaný sociálními aspekty bydlení.
„Chudá“ architektura Členové AWG se otevřeně hlásí k tradicím architektonické moderny. Vizuální podoba jejich staveb se blíží estetickým a sociálním názorům Waltera Gropiuse, zakladatele proslulé školy architektury, malířství a užitého umění Bauhaus. AWG však ještě více ovlivnil směr „arte povera“ z počátku šedesátých let. Toto takzvané „chudé umění“ je charakteristické odmítáním technologické i vizuální vytříbenosti ve prospěch prosté funkčnosti. Styl programově proklamuje využití nevznešených materiálů vyjadřujících „antiestetické poslání umění“. V současnosti, kdy technologický pokrok dovoluje realizovat objekty libovolných tvarů a struktur, mohou vyznívat kvádry betonových „bunkrů“ anachronicky, mají však několik zásadních předností. Jde především o cenu realizací, která je výrazně nižší než v případě nejmodernějších technologií. Koncepce „betonového města“ umožňuje mladým architektům ze skupiny AWG relativně snadno zasahovat do celkové podoby městské zástavby.
Praktičtí idealisté O tom, že estetika arte povera není pro rakouské vizionáře neporušitelným kánonem, svědčí poměrně luxusní interiéry, jejichž podoba nemá nic společného s univerzálním bydlením, natož s chudobou. Členové AllesWirdGut jako by se poučili z naivity sociálního inženýrství, které živilo avantgardu šedesátých let. Nenabízejí lidem definitivní řešení problémů – jejich cíle jsou nižší, nicméně stále poměrně vysoké. S jistou mírou nadsázky lze říci, že se Rakušané pokoušejí o propojení veřejného prostoru s intimitou soukromých obydlí. O důslednosti jejich záměrů svědčí i škála realizací sahají-cí od designu městského mobiliáře přes výstavbu multifunkčních veřejných budov po soukromé vily.
Skalní město V alpském městě Fliess se týmu AWG podařilo uskutečnit to, co označují jako „konverzi starých městských center do podmínek urbanistiky moderního města“. Základem zdejších „výbojů“ AWG se stala zakázka výstavby multifunkčního občanského centra s minimalisticky stručným názvem Doz. Železebetonová konstrukce administrativní budovy stojí nad malebným údolím s typicky tyrolskou zástavbou. Objekt vystavující na odiv ryzí funkčnost působí v plenéru překvapivě kompaktně, ačkoli jej tvoří přísně účelná konstrukce bez dekorativních detailů typických pro horskou architekturu. Diagonála šikmené střechy souzní s panaromatem okolních velehor a režná struktura betonového kvádru konstrukce jako by vrůstala do reliéfu krajiny.
Na základě realizace tohoto projektu získala vídeňská skupina nabídku postavit na svažité parcele vzdálené 500 metrů od budovy Dozu klasický rodinný dům. Peteru Döllmannovi – autoru projektu nazvaného MBM – se i přes omezený rozpočet a podmínky ztížené pětačtyřicetistupňovým sklonem pozemku podařilo zakázku uskutečnit v pozoruhodně luxusních dimenzích. Horizontální kubus MBM, postavený na pilotech, je tvořen dvěma rovnoběžnými betonovými deskami, podpíranými obvodovou zdí. Šestnáctistupňové schodiště, jež začíná ve volném prostoru mezi piloty a prochází obytným prostorem až na střechu, propojuje vnější prostor s vnitřním přesně v souladu s postuláty koncepce „režné urbanistiky“ skupiny AllesWirdGut. Dům v krajině působí stejně přirozeně jako okolní skály, jež ostatně sám připomíná.
Bunkr v parku Zatím poslední realizací AWG ve stylu arte povera je dům projektovaný Rainerem Pirkerem pro mladou vídeňskou rodinu se dvěma dětmi. Parcela je situovaná v parku o výměře 1 500 m2, ze severu ji odděluje od ulice 2,5 metru vysoká zeď. Protože nebylo možné zasáhnout do vzrostlé zeleně, muselo se stavět právě podél této zdi. Architekt se rozhodl využít přirozeného členění místa a dům, jenž nese označení SI + 05, rozdělil na dvě obytné části. Přízemí s výhledem do ulice je vyhrazeno společenskému životu, jemuž je městský ruch přirozenou kulisou. Zázemí pro rodinný život pak tvoří patro otevřené do zeleně. Z ulice sem vedou jen otvory přivádějící světlo, kterého je v severně orientovaném parku nedostatek. Stavba tvoří vizuálně přirozený přechod mezi prostředím ulice a klidovou „zelenou zónou“. Struktura odhalené betonové fasády jako by sem patřila odjakživa.
Betonová budoucnost Kdo ví, co by nás čekalo, kdyby se urbanistické záměry AWG dočkaly uplatnění v širokém měřítku. V italském San Candidu, kde rakouští konceptualisté svůj záměr konvertovat městské jádro do jednotného designu již realizovali, má sice režný „betonový make-up“ skutečně spíše doplňující než dominantní charakter, přesto se nelze zbavit určitých obav.
Budou města pod betonovým kabátem ještě k bydlení? A jaký asi může být život v komplexu připomínajícím atomové bunkry? Doufejme, že AllesWirdGut zůstanou při zemi.
text: Jakub Bielecki foto: Profimedia |
Betonové bydlení
O skupině mladých rakouských architektů AllesWirdGut jsme v Mém domě psali v souvislosti s jejich futuristickým konceptem obydlí – TurnOn. Extravagantní Rakušané však mají jasný názor rovněž na architekturu současnou. Jejich koncepce smazává rozdíl mezi prostorem veřejným a soukromým – oběma sférám vládne v pojetí AllesWirdGut beton.
