|
|
– Jakou roli hraje ve Studiu acht, v němž působíte, projektování rodinných domů? Rodinnému bydlení se věnujeme docela podrobně a se zájmem. Vůbec to nebereme jako okrajovou záležitost. Na druhou stranu se strašně bráníme tomu, aby mnoho projektů na jedno téma nekazilo kvalitu. Chceme dělat zajímavé věci, které mají souvislost se stavem společnosti, a nejen s reálnou, tvrdou poptávkou. A možná i s ohledem na další vývoj, protože ono je vždy dobré koukat ne na to, co se právě děje, ale na to, co se bude dít. Vytváříme si tedy jakýsi katalog projektů, které by se daly i standardizovat. Že se teď zrovna něco dělá, ještě neznamená, že za pět let nebude zapotřebí něco jiného. Třeba dnešní satelitní městečka představují minimální produkci. Kdo tam staví?
– Stavební firmy. No především. Je jasné, že rychlé, bohaté a agresivní firmy zcela vykoupily během devadesátých let pozemky. A teď toho využívají. Ale spravedlivě, protože je prostě koupily. Ptám se spíš na to, kdo tam ty baráky staví? Je to vůbec střední třída?
– Zatím se asi teprve tvoří. Až střední třída skutečně bude, pak můžeme říci: máme pět procent nahoře, pět procent dole, to je všude na světě, ale těch osmdesát, pětaosmdesát, devadesát, nebo sedmdesát procent táhne ekonomicky celou společnost.
– Domy se staví na desítky let dopředu. Hrozí nebezpečí, že tvůrce podlehne nějakým momentálním módním vlivům? V tom je ta krása – vy si můžete vybrat. Buď podlehnete, nebo nepodlehnete.
– Vzniká už u nás vrstva lidí, kteří mají představu o tom, co je a není vkusné, nebo hodnotné? Ale ta vrstva tady přece je, i když o tom ještě třeba ani neví. Je to potenciál těch osmdesáti, nebo nevím přesně kolika procent normálních lidí, kteří ráno vstanou a jdou do práce, večer přijdou, vyzvednou děti ze školy nebo ze školky. Tato ohromná síla lidí svojí postupnou kultivací může nezvratně zvyšovat míru obecného vkusu.
– Právě realizujete rodinný dům, který bude investora stát 2,7 milionu korun. Takové stavby už jsou dostupné. S dnešními hypotékami ano. Chce to sice nějaké uskromnění a střízlivý pohled na svět, na své ekonomické možnosti. Jde o virtuální realitu některých časopisů – Nejlepší dům, Nejkrásnější dům, Nejskvělejší dům. To už by mnohdy bylo lepší, kdyby přišel nějaký vydavatel a řekl: „Vydáme Šeredný dům, Hnusné bydlení, Odstrašující byt, To jste ještě neviděli.“ Prestižní časopisy o taková témata nemají zájem, protože říkají, že se zabývají jenom kvalitou. Ale já se zabývám realitou, protože lidé jsou reální. Nejefektivnější metoda poznání je srovnání. Lidé by měli vědět, co je špatné.
– Klienty asi často válcuje komerce. Víte, co je smutné? Když už konečně trh připustil hypotéky, tak už je vlastně trochu pozdě. Pozemky jsou skoupené, a střední třída je vláčená monopolními vlastníky. Na pozemky navazuje projektant, na něj navazují typové projekty, stavební firmy, na ně navazují materiály. Standardní projekty jsou navrhovány tak, aby těm materiálům vyhovovaly – čili produkci a výrobě. A to je past. Na druhou stranu – střední třída uvažuje takto: „Advokát, psychiatr, architekt… No to jsou služby, na které nemám, to je nesmysl.“ Přitom si myslím, že správný postup by měl být takový, že lidé si architekta vyberou stejně jako svého zubaře. Znají jeho rukopis, budou spolu hovořit. Nejdřív ale společně vyhledají parcelu.
– Už jsem viděl dokonce i domy „nalepené“ ke hřbitovní zdi. Jestli ani hřbitov pro nás nic neznamená… O tématu smrti a stáří se vůbec nemluví, to neexistuje. Všichni jsou krásní, všichni se smějou, a tak dále. Ale abych se vrátil ke střední třídě. Ráno se vstane, jde se do práce, do školy – prostě rodina. Myslím, že návrh domu, návrh místa, kde budu žít a prožiju svůj život, kde vychovám děti, kde umřu, kde se stane v mém životě něco důležitého, je daný právě tím místem a zadáním.
– Když vyberete parcelu, musíte přemýšlet nad tím, co rodina chce, co potřebuje. Dům by měl být v souladu s místem i lidmi. To je samozřejmé. Navíc je zapotřebí spojit do jednoho celku investorovy peníze, požadavky na funkčnost a názory na estetiku. To se musí dělat od začátku. Architekt má názor na různé poměry věcí, o kterých mluvíte – estetiku, peníze a funkci. Jde o sladění. Co bude platné, že máme stejný názor na estetiku, když se neshodneme na funkci, nebo když bude mít zadavatel zkreslený názor o financování? Ale většinou platí, že když se klient shodne s architektem od samého počátku, tak pak nedochází k nějakým výraznějším kolizím. Vytvořit někomu prostředí, kde prožije život, je strašně intimní a důležitá věc. To jsou dvě protínající se přímky – časová a obsahová. Někde se narodíme, jsme sami, pak vznikne nějaký vztah a rodina. Najedenou vidíte, že v průběhu času se naprosto logicky objevují různé nároky na bydlení – prostorové, funkční… No a přijdou děti, pubertální věk, období čtyřicátníků a padesátníků, stáří a konec.
– Snad aby byl architekt trochu i psychologem a sociologem… Je to o harmonii a o balancu, abyste neudělal nějakou blbost třeba v životě. A u architektury to je stejné.
– U domu ale musíte přemýšlet třeba na šedesát let dopředu. Ale společně s investory. A dávat jim třeba i nepříjemné otázky. Probrat vše z rizikových hledisek, a ne se půl dne bavit o tom, kde bude rodina rožnit. Půl dne se proplácá o tom, kde bude krb, a přitom ta rodina rožní dvakrát za rok. Ale že musí na záchod přes čtyři dveře, na to se tak trochu zapomene. Když ale půjdete časovou osou přesně, tak si můžete říct, co je v kterém časovém období pro rodinu důležitější. Kdy je to velký dětský pokoj, kdy pěkná ložnice, kdy bidet a kdy rakev, když to přeženu.
– Dalo by se říct základní priority… Druhá přímka je to místo. Jsme ve střední Evropě, máme čtyři roční období a čtyři světové strany. Proč lidé pořád chtějí byty na jih, když je jim tam v létě strašně teplo? Proč nemají rádi severní strany, když je tam nádherné světlo? Jedno z nejkrásnějších světel. Když zahodíte ty kila časopisů, pardon, i Mého domu, a budete s architektem jezdit a povídat si o tom, jaký jste, co chcete, a co je pro vás v životě důležité – jestli děti, práce, kolo nebo zahrada – bude tenhle, třeba půl roku trvající rozhovor důležitější. Pro rodinu jde o životní rozhodnutí. Nebudete stavět tři domy za život.
– To také předpokládá umět se optimálně vypořádat s danou lokalitou. Jsou samozřejmě názory, které jsem slyšel od různých kolegů, dokonce už i na veřejnosti jsem byl opraven: „Ty jako architekt přece musíš zvládnout každý pozemek. Proto jsi architekt, že na pozemku z těch negativ uděláš pozitiva.“ To jsou ale komerční plácy. Samozřejmě že každý pozemek má své kvality, v něčem je lepší, v něčem je horší. Ale kde je ten člověk, ten zadavatel? A pak dochází k paradoxům. Můžeme se bavit o tom, co to je prostota. Život sám je strašně rozmanitý. Já tomu říkám „široká rozmanitost prostého uvažování“. Být normální. A teď vám budu říkat úplně opačné paradoxy. Člověk je ovlivněný přírodou, vztahy, a bohužel – já to nemyslím zle, ale jako fakt – médii, virtuální realitou. Ráno se dozvíte od perfektní komentátorky z televize, že sluníčko vychází v 6.55. Nekouknete se z okna, jestli vychází. Ten prostý úkon, že nekouknete z okna… Máte to teda přesně, ale přijdete o to.
– Co může virtuální realita „napáchat“ v oblasti bydlení? Někdy to jsou až patologické úkazy. Vezměte si kuchyně. Čím víc máme strojů, čím jsou roboti a mikrovlnky výkonnější, tím by vlastně měla být menší. Ale ona je větší. Dneska, kdo nemá kuchyň za půl milionu, tak není „in“. Ale přitom v ní stráví míň času než naše mámy a babičky.
– Ale to by možná fungovalo i bez médií. Nešlo by to tak rychle. To je prostě byznys. Na hlouposti se vydělává mnohem lépe a rychleji. Ale přitom se lidé ochuzují, třeba z hlediska výtvarného názoru a estetického prožitku.
– Pro vás jako tvůrce je tedy důležité se od mediální reality odtrhávat a moc ji nevnímat? Skoro. Lidem, kteří mají zájem se mnou spolupracovat, říkám: Odložte ty časopisy – ne proto, že by tam byly špatné věci, ale vy znejistíte, vy z toho zešílíte. Rozmyslete si, jak to vlastně chcete. Ze stromu padá listí, to je hotová věc. Chcete ho mít na zahradě? Na jabloni roste jablko. Musí se utrhnout, nebo spadne na zem.
– Začínáte od těch nejprostších věcí. Od těch úplně nejjednodušších. Samozřejmě jsou věci, které je těžké odhadnout. Můžete si tisíckrát přát pět dětí, a budete mít jenom jedno. To tak má asi být, to se dá těžko naplánovat. Těžko si můžeme naplánovat svoje zdraví, svoji úspěšnost v životě, svoji úspěšnost ve vztahu. Prostý a úsporný přístup pak ale paradoxně přináší mnohem větší flexibilitu než postup: nevíme, co bude, tak radši uděláme tři pokoje.
– Je těžké vejít se při stavbě domu podle individuálního projektu řekněme do tří milionů korun? Je to těžké. Snažím se najít typ domu, ale s individuálním přístupem. Tak, abych od studie věděl, kolik co stojí – možná se na mě bude spousta kolegů zlobit. Jinak to ale nemá smysl. U baráku, který se pohybuje kolem tří milionů, to architekt musí vědět.
– Uhlídat cenové relace ale asi není jednoduché. To není, hlavně ve vztahu ke kvalitě. Ale znovu jsme u prostoty. Proč číst dvacet katalogů italské keramiky, když mohu používat tuzemské materiály. Ale pozor, velmi kvalitní! Na Šluknovsku je úžasný, světový syenit, na Mariánskolázeňsku zase trachyt. Máme úžasné škály pískovců, v Železných horách pak senzační škály žul. A také vůbec není ostuda použít normální betonové dlaždice, žádné přiblblé zámkové dlažby. Není ostuda natřený beton, není ostuda běžná taška, není ostuda být normální. Vidím jediný klíč k tomu, jak oslovit, jak pozvednout obecnou míru vkusu. Nemusíme si hrát na nějakou velkou architekturu. Jde o to, aby i základní běžná standardní stavební produkce byla kvalitní. Podívejte se na stovky vil, vilek, řadových zástaveb, bytů a bytových domů z dvacátých třicátých let… Nikdo pod tím není pyšně podepsaný. Autorská díla jsou sice skvělá, my ale potřebujeme kvalitnější většinovou produkci.
– Nečeká architekty ještě mnoho práce, když lidé bydlí ve zmiňovaných satelitních městečkách? To není přece úkol pouze pro architekty, ale pro celou společnost. Nejde jenom o problém satelitních městeček. Všimněte si, jakou lidé poslouchají hudbu, na jaké filmy chodí…
– Promiňte, že se pořád vracím k jednomu a témuž. Možná se satelitním městečkům na začátku 90. let ani nešlo vyhnout… To je strašné poznání. A čemu se šlo vyhnout? Já jsem si taky bláhově myslel, že z některých chyb se někdo poučí. Nepoučí. To je jako s generacemi. Můžete tisíckrát dětem vykládat, že něco nemají dělat, a dokud si ten čumák nenabijou, tak to nepochopí. To je normální. Došlo ke změně z demagogického režimu, který likvidoval úplně všechno. Zbyl děsivě frustrovaný národ bez vkusu. Generace našich dětí je jiná, ale společnost jako celek má bohužel obrovskou setrvačnost. Rychle postavíme vily, budeme zdobit, já se chci ukázat. Náš ateliér je hodně ovlivněn Holandskem, jsme česko-holandská firma. Holandsko je příklad země s vysokou mírou obecného vkusu a názoru na architekturu. Jsou prostí, mají nádherné řadové bydlení, bytové domy. Jsem ale optimista, jinak bychom tady nemohli být. Člověk musí být pozitivní a předávat pozitivní energii i zadavateli. Věřím tomu, že většina lidí bude chodit do práce; říkat dětem, že se nemá lhát a krást, že je normální chodit do práce. Tihle lidé chtějí bydlet, jenom se o nich nemluví, protože to není zajímavé. Čtyři miliardy lidí vědí, kdo je Arnold Schwarzenegger, ale neznají svého souseda. Nazdar, hotovo, tak to je…
Architekt: Ing. Václav Hlaváček (1963) vystudoval v roce 1987 Stavební fakultu ČVUT v Praze – v ateliéru architekta Vladimíra Dleska absolvoval obor rekonstrukce budov. Pracoval ve Státním úřadu pro rekonstrukce památkových měst a objektů pod vedením architekta Pavla Kupky. Poté spolupracoval s architektkou Jindřiškou Crickettovou. Společně s Benem Hoekem, Ronaldem ver Maasem a Villemem Kaujitem založil v roce 1993 v Praze pobočku rotterdamského ateliéru Studio acht. Pod vedením Václava Hlaváčka v něm pracují Michal Mihalčík, Jana Strachotová, Milana Šnajdrová, Pavla Knoblochová a Igor Gál. Členy konstrukční skupiny jsou Petr Kopeček, Vlastimil Osouch, Tomáš Průcha, Tomáš Saifrt a Ludmila Saifrtová.
Kontakt: Studio acht, spol. s r. o., V Zákoutí 4/1029, 170 00 Praha 7, e-mail: studioacht@studioacht.cz, www.studioacht.cz
text: Filip Hubička ilustrace, foto: allphoto images, archiv Studia acht |
Být normální není ostuda
Lidé by si měli architekta vybírat stejně jako svého zubaře. říká Václav Hlaváček. Už při zpracovávání studie by mělo být jasné, na kolik investora rodinný dům přijde, jinak autor dělá zbytečnou práci. Nejdříve je ale nutné najít vhodnou parcelu, což bývá problém.
