|
|
Architektu Davidu Vávrovi se podařilo na české poměry unikum. Zatímco většina jeho kolegů se skrývá před laickou veřejností v anonymitě, David Vávra je všeobecně známý. Na rozdíl od celé řady celebrit plnících stránky bulvárních časopisů si svou popularitu nevysloužil pilným vířením skandálů, ale svojí prací v nejrůznějších uměleckých oborech. Rozpětí profesních i soukromých zájmů a činností Davida Vávry dosahuje úctyhodné šíře – věnuje se architektuře, divadlu, filmu i poezii. Patrně nejznámější jsou jeho role ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Cesta z města, Pasti, pasti, pastičky. V poslední době na sebe nejvíce upozornil seriálem Šumná města, jemuž vtiskl nezaměnitelnou podobu v roli průvodce a spoluautora scénářů (jeho knižní podobu mohli naši čtenáři vyhrát v soutěži z minulého čísla). Stejně výraznou a osobitou „brázdu“ za sebou David Vávra nechává i v oboru architektury. Pohled na tatínka zahloubaného do práce nad rýsovacím prknem ho už jako čtyřleté dítě natolik okouzlil, že od té doby už vůbec nezaváhal, jakým směrem se chce dál ubírat. Otec Zdeněk, známý architekt, později svého syna seznamoval s abstraktním uměním a snažil se při společném kreslení v synovi rozvíjet představivost a vnímání trojrozměrnosti prostoru. Důležitý přínos pro duchovní rozvoj mladého muže pak představovala matčina výchova k náboženské víře.
Objevování tajemné zahrady Sladká uvolněná šedesátá léta, hravá poetika písniček Suchého a Šlitra, usměvavý Gagarin kroužící kolem Země, objevování tajemné rozlehlé zahrady kolem rodného domu – takové jsou vzpomínky Davida Vávry na jeho harmonické dětství. Ještě předtím ho okouzlila „pastelková“ estetika bruselské výstavy EXPO 58. Ta na něj zapůsobila veselými barevnými plochami a protínajícími se čarami, umakartovými oválnými stoly a typickými drátovými konstrukcemi. „Tehdejší doba v sobě měla víru v lepší ,příští‘. Víru, že se člověk harmonickým uspořádáním společnosti vyrovná přírodě. Byla to trochu materialistická, ale skutečná víra, tenkrát ještě bez příměsi cynismu,“ shrnuje své vzpomínky na dětství David Vávra.
Jak se nezbláznit ze svobody Po maturitě na gymnáziu začal David Vávra studovat obor pozemní stavitelství na ČVUT. Tovární velkovýroba pozemních stavitelů pro něj byla deprimující – v ročníku bylo dvě stě studentů. Navíc ani netoužil vykonávat na staveništi autorské vize někoho jiného. Po čtyřech letech studia přešel na Akademii výtvarných umění a v úzkém tvůrčím kroužku čtyř spolužáků se začal věnovat architektuře. Ze svých profesorů David Vávra nejraději jmenuje architekta Karla Filsaka, barokně vášnivého odpůrce postmodernismu. Zapomenout nemůže ani na pragmatického stranického bonvivána, architekta Vratislava Růžičku. Vávra s oblibou dodnes cituje jeho výrok: „Davide, vlez do partaje, jinak se neprosadíš. Znám stovky lepších architektů, než jsem já. A co postavili? Nic. Za mnou jsou miliardy proinvestovaných korun, tisíce realizací…“ Během studia na akademii se Davidu Vávrovi podařilo odjet na půlroční stipendium do Francie. První pobyt na Západě byl však pro něj šokem. Nevyvolal ho přitom ani tak pohled na napěchované obchody, ale individualistický způsob života lidí, který působil na mladého muže zvyklého žít neustále v partách až děsivě. Pocity izolace, smutku a nepřetržitého nicnedělání, čeřené sedánky v kavárnách a cestováním nakonec v kombinaci s jazykovou bariérou vyústily v učebnicovou ukázkou psychotického záchvatu. „Katarze z tohoto stavu ale přinesla tvůrčí výron, ve kterém se promísily všechny moje dojmy a zážitky,“ říká David Vávra. Během několika dní potom vytvořil se spolužačkou Jiřinou Nebesářovou projekt, v němž se zaměřil na absurditu západního světa. Jednalo se o „šílenou“ studii pařížské čtvrti Saint-Denis. Muslimskou mešitou například projížděla čtyřproudá dálnice, kopule budovy se velkoryse otevírala teroristům, aby mohli pohodlně házet bomby směrem k věřícím schouleným na modlitebních koberečcích… Sídliště československo-francouzského přátelství zase zaplnily fádní paneláky, jejichž hluboké výtahové šachty byly zaházené nejznámějšími sochami francouzských sochařů. Podobně netradiční studii vytvořil David Vávra ještě v osmdesátých letech se svými kolegy ze spolku DNA (Dílna nejmodernější architektury). „Byla to čirá legrace, ale dnes si myslím, že to bylo přesné, protože jinak se sídliště asi ani řešit nedá,“ dodává architekt.
Zašumět, ale nevyšumět Smysl pro humor, hravost, vyrovnaný nadhled a tolerance – to jsou snad nejvýraznější rysy projektů Davida Vávry. A také respekt k již vytvořeným hodnotám a chuť hledat zajímavé a hezké prvky i tam, kde ostatní šmahem ohrnují nos. Sám umělec říká, že jeho míra tolerance je značná. Možná i k jeho vlastní škodě, protože se mu líbí všechno. V ateliéru Davida Vávry vznikají podle slov samotného tvůrce návrhy na domy „hranaté i kulaté“. Podle něj se jedná o věci tradiční, ale v novém pojetí, nejlépe pokud v sobě ještě nesou postmoderní odkaz na již klasickou architekturu. Projektem velmi oceňovaným odbornou veřejností byla například kubisticky hravá rekonstrukce Švandova divadla, původně určeného k metamorfóze v garáže.
Menší mediální pozornost už byla věnována přestavbě původně rekreačního objektu vězeňských dozorců v Horním Bezděkově v letohrádek Vendula, který funguje jako chráněná dílna s bydlením pro handicapované. Na projektu spolupracoval Vávra s architektem a sochařem Jiřím Vorlem. Za minimum peněz se autorům podařilo v průběhu deseti let vytvořit z formaldehydové barabizny originální vnitřní prostory – byly publikovány v knize Český interiér a nábytkový design 1989–1999 (nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design). „Byla to srdeční práce,“ říká David Vávra o projektu letohrádku. „Srdeční“ je ale pro Vávru skutečně každá realizace. Jednoduše: každá příjemně zašumí, v běhu času však jen tak nevyšumí.
Architekt: Akad. arch. David Vávra (1957) Spoluzakládal divadlo Sklep, hraje i ve filmu, píše básně, v populárním televizním cyklu prováděl diváky Šumnými městy po celé republice. V roce 1976 zahájil studia na ČVUT, obor pozemní stavitelství. Po čtyřech letech přešel na AVU, kde vystudoval architekturu. Z jeho posledních realizací můžeme uvést zdařilou rekonstrukci Švandova divadla na Smíchově, rekonstrukci rodinné vily v Dobřichovicích nebo chráněné dílny a bydlení v Letohrádku Vendula v Horním Bezděkově.
Kontakty: Atelier Davida Vávry, Kostnické náměstí 3, 130 00 Praha 3, tel.: 222 541 332
text: Lucie Konášová foto: Martin Polák, Iveta Kopicová |
Hravá tolerance
David Vávra se s novináři schází pouze ve vinohradské kavárně Kaaba, která má nádech sladkých šedesátých let. Její interiér je totiž zařízen ve výrazném hravém stylu Brusel, nazývaném podle místa konání slavné výstavy EXPO 58. Všestranný umělec jej považuje za zdroj své celoživotní inspirace.
