Byt bez vázy určitě neexistuje. Lze to tvrdit s naprostou jistotou, protože není-li po ruce váza, vždycky je tu velká sklenice od kompotu nebo láhev od vína, které tuto funkci často převezmou. Ale teď vážně.

Nevstoupila, ale vtančila. Celá v černém, s přísným výrazem Marlene Dietrich požádala o kávu. Nebývá zvykem v designových studiích nalévat kávu. Dostala ji s ujištěním, že každý z vystavených kousků nábytku může být její. Testovala s hnidopišským výrazem v očích. Když viděla mramorový stůl, dotkla se, poťukala prstem a řekla: Možná. Neposadila se na židli, ale přímo na stolovou desku. Dobrý jídelní stůl by měl přece přežít všechno… i nároky Světlany Nálepkové.

Stůl. Něco tak známého a přesto stále nového. Po staletí nejužívanější předmět ve všech domácnostech nabýval různých rozměrů podle toho, kdo, kde a při jaké příležitosti jej používal. Odkládací, pracovní, jídelní, společenský. Možná proto, že je stále tak „na očích“, si leckdy neuvědomujeme jeho významné postavení. On si ji ale zaslouží.

Nejnavštěvovanější expozicí milánského Salonu nábytku byl pavilon číslo 9, věnovaný materiálům pro budoucnost. Ne že by tu bylo všechno nové a neznámé, ale nové a zajímavé byly souvislosti, ve kterých se většina prezentovaných materiálů představila. Názorné a efektně aranžované ukázky užití tak nejlépe odpověděly na otázku, proč právě z těchto materiálů bude třetí tisíciletí.

Nikdo nemůže umět všechno. Stejně jako se nemocný architekt obrací na lékaře, lékař si nechá od architekta postavit dům nebo zařídit byt. Jestliže se však řešení interiérů nechá až na okamžik, kdy je dům postaven, může být někdy pozdě.

„Já bejvávala lavice… a třpytila se pozlátky… a věřila, že nevyblednou…, a těšila se na zadky, které si na mne jednou sednou,“ zaznělo mi v uších, když vcházela do dveří. Místnost se zaplnila šansonem – syrovostí, patosem i špetkou nezbytného smutku. Vstoupila pravá dáma. Obvykle nemilosrdní hudební kritici ji už dávno uvedli do „síně slávy“. Levou rukou zlehka posunula brýle a vzdychla: „Že já se pokaždé nechám umluvit…“ Pak v drobné tváři vykouzlila úsměv. Vše bylo odpuštěno. I pátek strávený v několika prodejnách s designovým nábytkem.

Příroda nás dokáže v každé době potěšit krásou tvarů, vůní a barevností rostlin, pohledem na proměnlivou scenerii i dojmy z pozorování živočichů. A přece nás možná nejvíce oslovuje nádhera květů. Člověk je už takový, že mu nestačí, aby se z nich radoval jen tehdy, když je může vnímat v jejich přirozeném prostředí. Chce je mít ve své blízkosti stále a chce je mít jakoby živé… Sušené květiny a rozmanité byliny či plody, vkusně aranžované do váz, košíčků či jiných nádob, upravené do závěsů, věnců nebo jen tak volně nasypané na vhodné míse, tuto touhu ideálně naplňují. Aranžmá ze sušených rostlin se může stát dokonalým doplňkem vybraného zákoutí v bytě a oproti živým rostlinám má několik předností:

Nestůjte za dveřmi, sedněte si! Jak a na čem chcete sedět, rozhodnete sami. Máme pro vás dobrou zprávu: proto, abyste v budoucnu mohli pohodlně sedět, již nemusíte stát dlouhé fronty. Kvalita totiž přichází za vámi.

Ať již žijeme v jakkoli přetechnizovaném světě s novými a úžasnými materiály, stejně se tu a tam navracíme ke starým osvědčeným technikám. Jednou z nich je i umění vitráže. Až do 17. století nebyli skláři běžně schopni vytvořit tak rozměrné tabulové sklo, aby se dal zasklít větší otvor. Vznikl proto fenomén zvaný vitráž, vitraj, vitrage či anglické okno.

Ach, ty počítače! Vstoupily do našich domovů nenápadně a snad jen jako hračka. Během pár let nás ale začaly uzurpovat pokud jde o místo, brát nám životní prostor – a navíc doslova každým dnem přibývá věcí, které potřebují k svému „životu“. Kam to máme všechno uložit?!

Proč se domluví žlutá s modrou nebo červená se zelenou? Položí se vedle sebe na pohovku, vrní blahem a mají oči jen pro sebe. Jak to, že třeba zelená s fialovou spolu nekomunikují vůbec? Jen nenávistně syčí a říkají jakoby stranou: „S touhle ,dámou’ na jednom sofa? Nikdy!“ A z jakého důvodu se nám každá z nich někdy líbí a jindy připomíná tchyni, co přijela na víkend?

Šatny v určité době z bytů téměř vymizely. Ne, že bychom je nechtěli nebo dokonce nepostrádali, ale v panelové výstavbě, která po několik desetiletí převládala, na takovou místnůstku nebylo vůbec pamatováno a o vestavbách do stísněných pokojíčků, nemohla být řeč.

Vyslovíte-li slovo sekretář, vybaví se vám jistě významný vládní úředník, který spravuje kabinet ministra, premiéra, prezidenta či politické strany. Ti, kdo se zajímají o bytovou kulturu a nábytek, si možná vzpomenou i na nábytkový kus takto označovaný. Kde a proč se vzal? A proč se k němu dnes, po tolika letech odmlky, světové firmy vracejí?

Psychologové radí: po návratu domů ze zaměstnání si nejdříve alespoň na půl hodiny sedněte a odpočiňte si, nejlépe s nohama na podnožce. Ztotožňují se tak s tím, co v posledních letech prosazují designéři u čalouněného nábytku. Na pohovkách se totiž spíše povaluje než sedí.

Dříve býval toaletní stolek součástí skoro každé ložnice. Postupem času vymizel. Objevoval se pak spíše ve starších filmech, kde před ním ženy v luxusním negližé řešily svůj život. V běžném životě se toaletní stolek začal považovat za zbytečnost, pro kterou stejně není v malé ložnici místo. Často se používal i argument, že se žena raději líčí v koupelně, protože tam má více světla. Jenže to je nejlepší způsob, jak koupelnu zablokovat na delší dobu celé rodině. Co tedy zvolit?

Kdyby měli lidé odpovědět na otázku, na co se domů těší nejvíc, určitě by vyhrála postel. Kdo by se také domů těšil na sporák, na pracovní židli u počítače, nebo dokonce na tchyni. Jenomže zatímco lustr, sporák či nábytek do obývacího pokoje vybírá člověk velmi pečlivě, postel zůstává stále trochu stranou. Přitom fakt, že člověk tráví na lůžku třetinu života, nezmění žádný politický systém ani módní trendy při zařizování bytu.

Člověk záhy pochopil, že právě kolo je tím, co ho dostane kupředu rychleji a snáz. A dokonce ani nábytku se tento „urychlovač pohybu“ nevyhnul. K prvním svědectvím patří kolečka na bronzovém sofa v hrobě člena vládnoucího keltského rodu. Nález z jihozápadního Německa spadá do 6. století před Kristem… Možná na něm sedával muž, který měl problémy s pohybem. Mnohem pravděpodobnější je, že šlo o praktickou výbavu jinak těžkého kusu nábytku…

Do nového století vstupují ložnice sice jako klidová zóna bytu, v níž ovšem pobýváme častěji než jen v noci. Proto se i tady začíná klást důraz na vzdušné řešení, optimistické ladění barev, dostatek světla a samozřejmě na praktické materiály a povrchy, aby se v ní dal snadno udržovat pořádek.