Současní majitelé vily hledali přes agenturu příjemný dům v hezkém prostředí a v kontextu se starší okolní zástavbou. V žádném případě si nepřáli bydlet v některém ze satelitů, jakých dnes vyrůstají desítky na okrajích měst. Funkcionalistická vila s terasami, velkými prosklenými plochami a nádherným výhledem do okolí je zaujala. Investice do hodnotného domu jim navíc připadala rozumná.

Kdyby však tušili, jak rozsáhlá přestavba je čeká, zřejmě by se do takového dobrodružství nepouštěli. Určitou odměnou za záchranu významného objektu jim však může být nejen příjemné bydlení, ale také rozsáhlé znalosti o předválečné architektuře, které si při rekonstrukci chtě nechtě museli osvojit…

Neposlušní architekti

Předválečná avantgardní architektura neměla u nás vůbec lehkou pozici, strohé „krabice“ s rovnými střechami zpočátku odmítali nejen stavebníci, ale i většina konzervativních architektů. Tehdejší situace není nepodobná současnému stavu (po osmdesáti letech!), kdy proti sobě znovu stojí zastánci moderních tendencí a obdivovatelé zdobných, nesmyslně historizujících tvarů.

Zacitujme například z knihy Rostislava Šváchy Od moderny k funkcionalismu: „Rozpory mezi profesory české techniky a jejich žáky pramenily ze zastaralého pojetí školní výuky, založeného na pečlivém rýsování projektů v historických stylech. Nad návrhem lázeňského pavilonu od Karla Honzíka asi z roku 1921 prohlásil prý jeho učitel Antonín Engel, že kdyby se pod ním zatopilo, odjel by jako lokomotiva.

Kubistické a puristické projekty  Víta Obrtela vyvěšoval Engel na nástěnku jako odstrašující příklady špatně zvládnutých školních úkolů. Protestoval také, když revue Stavba otiskla v roce 1922 puristické návrhy jeho žáků Obrtela a Evžena Linharta. Poslední z této čtveřice nejmladších průkopníků českého purismu, Jaroslav Fragner, byl poměry na české technice natolik zhnusen, že studia nedokončil a založil kolem roku 1923 v Praze vlastní architektonický ateliér.“

Právě Fragner je spolu s Ladislavem Syrovým autorem vily, kterou chceme představit. Projekt si nechal vypracovat v roce 1937 inženýr Němec, ale ještě před stavbou jej i s pozemkem prodal hudebnímu nakladateli Františku Kovaříkovi. V roce 1961 vilu koupila malířka Alena Ladová, dcera Josefa Lady, a ještě za jejího života byl dům zařazen mezi památkově chráněné objekty.

Nadčasové řešení

Funkcionalistické vily se sice laikům mohou zdát velmi podobné současným moderním domům, ale převážná většina z nich má dispoziční řešení, které současnému způsobu života už zdaleka nevyhovuje. Provoz kuchyně je odtržen od obývacího pokoje (vařila služka), obytný prostor není propojen se zahradou (v přízemí bydlel správce, pro majitele byla určena horní patra) a na terasu na střeše se z obývacího pokoje většinou muselo stoupat po schodišti přes dvě patra.

Jaroslav Fragner i jeho klient zřejmě přemýšleli nad bydlením velmi logicky, pravděpodobně nebyli natolik v zajetí běžných konvencí. Jejich vila má dvě terasy přímo propojené s obytnými místnostmi; jedna je přístupná z obývacího pokoje, druhá z ložnic. K velkému obývacímu pokoji je přičleněna jídelna vyvýšená o několik schůdků a příčka oddělené kuchyně má alespoň podávací okno. Pro současnou rodinu, která netrvá na obytném prostoru s kuchyní přímo začleněnou, je dispozice velmi příjemná. Zvláště když se jako v tomto případě podaří vhodně využít také původního bydlení pro služebnictvo v přízemí: dnes slouží jako pracovna, kde majitel přijímá pracovní návštěvy, a pokoj pro hosty s vlastním hygienickým zázemím a malou kuchyňkou.

Současné využití domu bylo předurčeno tím, že se v památkově chráněném domě muselo zachovat původní dispoziční řešení. Přízemí (napůl zapuštěné v prudce svažitém terénu) má vstupní prostory se šatnou, kromě zmíněné pracovny a hostinského pokoje jsou tu bohatě dimenzované úložné prostory a technické zázemí.

Obývací pokoj a pracovna paní domu v patře jsou orientovány na jižní terasu, velká prosklená stěna poskytuje výhledy do širokého okolí. Jídelna s kuchyní mají severní polohu, jídelnu však dostatečně přisvětluje západní okno. Severní a západní strana patra jsou díky svahu přímo propojeny s terénem, z jídelny se tedy může vycházet na zahradu a přilehlou severní ulicí se případně dům může zásobovat.

V nejvyšším patře jsou umístěny tři ložnice a velká koupelna, okna všech tří místností vedou opět k jihu, na terasu s nejatraktivnějšími výhledy. Majitelé domu by se sami i bez dohledu památkářů snažili při rekonstrukci ponechat domu autentickou podobu, věděli o jeho výjimečné hodnotě. Zachovali a nechali restaurovat také veškeré dochované vybavení, začali se zajímat o funkcionalistickou architekturu a design, aby doplněný nábytek, svítidla i další detaily vhodně navazovaly na stávající zařízení.

Láska až na druhý pohled

„O domě jsme se dozvěděli z inzerátu a nebyla to láska na první pohled,“ přiznává se naše hostitelka. Statečně se už vyrovnala s tím, že jí naše fotografická „četa“ řádí v domě, a teď se probírá zažloutlými plány a vzpomíná na nedávnou minulost. Listuje fotografiemi – doličnými předměty dokazujícími, že při rekonstrukci se šlo opravdu až na kost. Stavební dozor se v rozpočtu zmýlil o pět set procent. V polovině roku 1999 se tedy začalo rekonstruovat, a to tak důkladně, že nakonec zbyla jen nosná konstrukce a v ní se postavil nový dům.

Předposlední obyvatelka Alena Ladová tu bydlela od roku 1961 do své smrti v roce 1994. Poté byl dům asi pět let neobývaný, neboť syn malířky s manželkou tu bydlet nechtěl. Byl pravým důvodem stav domu? Jisté je, že všechno zde bylo původní a po těch letech velmi vetché: kanalizace, voda, elektrika. Dobrá byla jenom statika domu, který stojí na pylonech.

Od roku 1991 je navíc vila památkově chráněná, což pro majitele není žádná výhoda. Co to obnášelo? „Vše se muselo uvést do původního stavu,“ vypočítává paní domu.

„Zrestaurovat nábytek a udělat kopie původních parket, oken a parapetů nebyl problém. Horší bylo dodržet původní technologie, které jsou v současných podmínkách takřka neproveditelné. Například omítka: dům má pouze třicet centimetrů silné zdi, takže se musel zvenčí zateplit. Na polystyrenu však tuhle hlubokou omítku nikdo udělat neumí, běžně se kotví na zeď, na rabicku.

Společnost Knauf Praha nám vyšla vstříc a vyrobila speciální omítku podle našich představ a představ pamatkářů. Přes zimu ji nechala na cvičné stěně, a teprve když se udržela, další rok nám ji prodala.“ Původní zůstalo kování na oknech, některé dveře, část svítidel a kamenné zídky na zahradě, které ovšem byly úplně rozpadlé.

Každá cihla jiná

S původní společností, která rekonstrukci začala, dobrou zkušenost investoři neměli. V kuchyni udělali její řemeslníci špatný vývod na myčku, vzápětí protekly obě terasy a dokončená koupelna se musela rozbourat… „Řekla jsem jim, jak by to mělo vypadat, ale když jsem přišla za dva dny, bylo všechno jinak. A to jsem požadovala jen standardní věci. Po roce jsme se s firmou rozloučili,“ konstatuje paní domu.

„Pak nám spadla z nebe pražská firma RaF, s.r.o. z Prahy 3, díky níž bydlíme. Doporučil nám ji Knauf Praha a firma RaF opravila nekvalitně provedené práce svých předchůdců a kompletně dokončila rekonstrukci.“ Firma vyřešila i problém dolních místností, kde bývaly dvě komory pro služebnictvo a prádelna. Aby se z nich staly obytné místnosti s dostatečnou světlou výškou, bylo potřeba strhnout podhledy a snížit podlahy, dostat se až do základů a dvacet centimetrů jim ubrat. V původním projektu byly základy nakresleny vysoké 60 centimetrů, ale ten se nedodržel… Tvrdí-li se, že za první republiky se stavělo kvalitně, pak v tomto případě to určitě neplatilo. Spousta konstrukcí byla pěkně ošizena, například každá cihla byla jiná.

Vlhkost a plíseň aneb vědět to předem…

Při rekonstrukci byla odstraněna i všudypřítomná vlhkost. Chyběla izolace proti podzemní vodě v suterénu (podle projektu tu být měla), takže zdi byly vlhké a plesnivé zhruba do výše jednoho metru. Pryč musely i příčky, neboť byly prorostlé plísní.

Při pohledu na rozměrný pokoj o ploše 50 m2, jenž prosklenou stěnou nabízí krásný výhled na město, se ale vloudí otázka: jak je to s vytápěním? Paní domu se jen usměje: „Z toho jsem měla největší hrůzu. Rohová výloha, původně s jednoduchým zasklením, se proto udělala v eurooknu s izolačním dvojsklem. Loňskou zimu jsme lehce dosáhli pětadvaceti stupňů. Tepelná kapacita byla o padesát procent navýšena. Nesnesu totiž zimu. K smíchu mi proto přišel požadavek památkáře, abychom v pokoji nechali jeden původní radiátor jako technickou památku. Chápu to u Loosovy vily, ale tohle je dům určený k bydlení.“ Přílišné přehřívání prosklené stěny se vyřešilo žaluziemi a roletami. Zrušeny naopak byly nehezké mříže a nahrazeny bezpečnostními fóliemi.

Trochu technický problém způsobil při úpravách i svod vody, vedený ze střechy středem domu místo povrchovými okapy. Původní svod byl ale někde proražený, a když zapršelo, byl sloup uprostřed místnosti celý mokrý a omítka odfouklá. Po opravě se svod vybavil navíc zvukovou izolací, aby to v pokoji při prudkém dešti příliš nerachotilo.

Další charakteristický rys funkcionalistických staveb – terasy nakloněné směrem k domu, kde voda odtékala do jímky a potom pryč dolů – noví majitelé změnili a nechali je obrátit. Při přívalovém dešti se totiž revizní šachtou vždycky vyvalila spousta vody, proto se musela přemístit.

Když paní domu nalévá v moderně zařízené kuchyni svým dvěma kočkám mléko do misky, tváří se klidně a spokojeně. Starosti jsou zapomenuty, i když ještě před chvílí tvrdila: „Kdybychom na začátku věděli, co nás čeká a v jakém je stavba šíleném stavu, tak jsme do toho určitě nikdy nešli.“

Jaroslav Fragner

(1898–1967) studoval architekturu na ČVUT, studia přerušil (1922) a od roku 1934 pokračoval na AVU u Josefa Gočára. Člen skupiny Devětsil, první projekty v kubisticko-puristickém duchu, ke konci 20. let se přihlásil k mezinárodnímu stylu. Jeden z nejvýraznějších architektů českého funkcionalismu. Po válce se zabýval hlavně rekonstrukcemi historických budov, v letech 1949 až 1967 profesor AVU, jeho jméno nese galerie v Betlémské kapli (výstavní síň architektury).

Nejvýznamnější stavby:

v Praze malobytové domy Pod Kavalírkou, továrna na léčiva, pojišťovna Merkur, planetárium ve Stromovce, rekonstrukce a dostavba Karolina, rekonstrukce Betlémské kaple a Husova domu; elektrárna v Kolíně, gymnázium v Českém Těšíně, kulturní dům v Ostravě, vily a nájemné domy, administrativní budovy.

text: Věra Konečná, Hana Profousová

foto: Iveta Kopicová

zdroj: Můj dům 10/2002