Mlýn: Splněný sen

Ještě před pár lety přitom nebylo co obdivovat. Z mlýna zůstaly jen obvodové stěny, střechou teklo tak, až se propadly stropy. V zahradě se dařilo jen náletové zeleni.

Dezolátní stav odpovídal opuštěné stavbě, která se po pokusu o záchranu v 90. letech minulého století propadla do stavu ruina. Výrazně tomu napomohli zloději. Přilákal je stavební materiál i zbytky vybavení po zahraničních majitelích, kteří se mlýnu pokoušeli vrátit bývalou slávu, ale svou snahu rychle vzdali.

Další majitel pouze mlýn koupil, ale nechal jej 17 let dál chátrat. Prodej a záchrana tak přišly na poslední chvíli.

Mlýn zachránily romantické vzpomínky

Manželé Paulišinovi na Okoř jezdili na výlety už od svých devatenácti let. Chátrající mlýn v podhradí jim učaroval už tehdy. V roce 2011 objekt koupili a během čtrnácti měsíců (!) jej i s okolím proměnili k nepoznání.

Začínali se společníkem, který zde rok bydlel, a později jeho podíl odkoupili. „Díky tomu rekonstrukce proběhla rychle a brzy budeme moci objekt otevřít veřejnosti. Postavíme zde luxusní hotel s devíti pokoji a malým spa, který bude zaměřeny hlavně na pořádání svateb a společenských akcí,“ vysvětluje majitelka.

Shoda s památkáři

Historie mlýna sahá až do 15. století. Vždy byla silně provázaná i s osudem hradu, postaveného kolem roku 1359 pro bohatého měšťana ze Starého Města pražského, Františka Rokycanského, a to na místě hradu z 2. poloviny 13. století.

Zásadní přestavbou prošla stavba mlýna v období kolem roku 1873. Tehdy získal typické výrazné štítové stěny, jaké jsou třeba i na Sovových mlýnech v Praze, ale především se přizpůsobil moderní výrobě: zmizelo typické mlýnské kolo, přišla turbína, objekt se výrazně zvětšil a zmodernizoval. Sloužil také jako pekárna a pivovar.

A právě pro podobu z 19. století se investoři rozhodli, alespoň pokud jde o vnější vzhled. Také vstupní brána po rekonstrukci vypadá stejně jako původní z druhé poloviny 19. století. I proto našli rychle společnou řeč i s památkáři, získali podporu také místního starosty a úřadů.

Při rekonstrukci bylo nutné odstranit zbytky nekvalitních materiálů, které se předchozím majitelům „odměnily“ rychlou destrukcí, ale také nahradit poničené trámy a celou střechu, metrové obvodové zdivo vydrželo. Vlhkost zespodu ani záplavy naštěstí dům nikdy neponičily. Pod stavbou totiž fungovalo široké potrubí určené pro vodu pohánějící turbínu.

Ke konverzi industriální stavby na individuální bydlení přistoupili investoři velmi citlivě, zachovali všechny cenné prvky, které pouze doplnili materiály odpovídajícími současným technologiím. Ponechali přiznané kamenné zdivo v interiéru, zvenčí je však budova zateplena (fasádním systémem Baumit open). Ten však působí zcela přirozeně, i díky použití vyhlazovacích omítek či replik ozdobných říms a plných cihel pro šambrány špaletových oken. Stavba tak získala dokonce ocenění v soutěži Fasáda roku. Celý dům má plynové vytápění.

Interiér plný světla

Majitelé obývají druhé nadzemní podlaží, kam lze vyjet z přízemí výtahem (přízemí a první patro se po odstěhování druhého společníka postupně upravuje). Dominantu celého bytu s plochou přibližně 400 m2 představuje hlavní obývací část v místech bývalé mlýnice.

Velký prostor otevřený až do krovu dává vyniknout originálním sochám i obrazům. „Mlýn má stejně jako celé údolí bohatou historii, v 19. století tu pobývala a tvořila řada slavných malířů, včetně Slavíčka, který se tu, jak se traduje, dokonce i oženil. Mařákovci na Okoř jezdili velmi rádi, vznikla tady celá řada vynikajících obrazů,“ prozrazuje Simona Paulišinová.

Právě odkaz zdejší historie ji přivedl k pořádání „salonů 19. století“, jak jim sama s úsměvem říká. Přijíždějí sem zájemci o výtvarné umění, literaturu (své autorské čtení tu měla například Kateřina Tučková, autorka proslavených Žítkovských bohyní) i hudbu. Velký prostor mlýnice tak žije bohatým společenským životem.

Soukromá zóna (ložnice rodičů, pokoj šestnáctiletého syna, koupelna a šatna) byla umístěna na galerii. Hojné použití skleněných příček v lehce industriálním stylu odlehčuje hmotu vloženou na galerii, jejich kvalitní zpracování však zaručuje dostatečnou zvukovou izolaci, možnost použití textilních závěsů zase soukromí.

Kuchyň je samostatná, lze z ní vyjít přímo na velkou terasu před domem, kde se skvěle snídá i odpočívá, jen je třeba se smířit se zvědavými pohledy návštěvníků hradu, ti mají z jeho vyhlídky terasu „jako na talíři“.

Zahrada na valech

„Náletová zeleň a stromy poškodily kamenné zídky zahradních kaskád, které tu zřídili už v 19. století. Val, na němž jsou, patrně sloužil jako hráz vodního příkopu. Vše se muselo opravit,“ popisuje Simona Paulišinová, která se sama s chutí stará o zeleninovou zahrádku v horní části, kde nechybí ani bylinky či záhony jahod.

Na opačném konci valu se našel i prostor pro grilování, zatímco velký zahradní altán slouží pro příjemné venkovní posezení. Je však možné, že se jednou promění v místo, kde si dvojice řeknou své „ano“. Romantická cesta pod loubím obrostlým růžemi by určitě byla hezkým začátkem společného života. Majitelé by totiž chtěli dokončit i rekonstrukci starých stájí, kde by mohl vzniknout malý hotel se sedmi pokoji, další zázemí pro hotel by mohlo poskytnout přízemí v bývalém mlýně.