Skip to content

Setkání generací

Přestavět starší domek po babičce, zvětšit jej pro potřeby velké rodiny a „obalit“ novou fasádou, to může být pro majitele obrovská starost. Zvláště když mají představu, že dům by měl odpovídat současnému stylu a stydět by se za něj neměli ani vnukové.

Obsah článku

 Z fasády dlouhého domu vystupuje uprostřed hmota hranolu, natočená k uliční čáře

 Situace (vyšrafovaný je původní dům)

 Obývací pokoj  je určen pro klidné relaxování u televizoru nebo při hudbě

 Kruhovým oknem a prosklenými rohy místnosti se otevírá výhled do okolí.

 K bohatému prosvětlení domu přispívá i střešní světlík

 Nejvyužívanějsí  místností domu je hala s jídelnou a kuchyní

 Jednoduché a účelné zařízení kuchyně navazuje na jídelnu

 Půdorys přízemí: 1-vstup, 2-šatna, 3-hala, 4-jídelna, 5-kuchyň, 6-obývací pokoj, 7-pracovna, 8-sklad, 9-WC

 Půdorys patra: 10-garsoniéra, 11-ložnice, 12-koupelna

Rozsáhlá rekonstrukce s dostavbou bývá většinou komplikovanější a nákladnější než stavba nového domu na zelené louce.  Ale pro pocit opravdového domova není důležitý jen samotný dokonalý dům, svou roli hraje také místo stavby. Kořeny některých lidí jsou hodně hluboké a možná ještě silněji prorůstají rodnou hroudou v dnešním trochu hektickém způsobu života, který s námi může kdykoliv pořádně zamávat. Lidé svázaní s pozemkem svých rodičů a prarodičů se tedy raději pouštějí do složité a zdlouhavé přestavby, než by přesídlili na nové místo, ke kterému nemají žádný vztah.

 

Hledání možností

Paní domu vyrůstala v rodinném domku svých rodičů na sousední parcele. Na pozemku jejich dnešního velkého domu tehdy stával menší domek babičky a dědečka. Bylo pro ni samozřejmé, že rodina zůstává stále pohromadě, dokonce i v době, kdy se obě se sestrou vdaly – jen přibylo pár mužských a dětí. Ale dům rodičů nebyl nafukovací, brzy se do něj všichni nevešli. První etapou stavitelské éry nové rodiny byla garsonka, o kterou prodloužili domek babičky. Jak dětí přibývalo, ani tento stav nemohl dlouho vyhovovat. Rozhodli se pro zásadní přestavbu.

 

Přestože oba manželé jsou profesí stavaři a stavby s vlastní stavební firmou se nebáli, potřebovali odborníka, který by dokázal skloubit dispozičně provozní řešení s exteriérem. Obrátili se na nedaleko bydlícího kamaráda, akad. arch. Tomáše Turka.

 

Přízemní domek měl půdorysný tvar protáhlého obdélníku orientovaného delší stranou k ulici. Jeho šířka se nemohla zvětšovat, domek stál při zadní hranici pozemku a plocha před ním stěží poskytovala dostatek prostoru pro příjemnou zahrádku. V podélném směru se domek prodloužil už garsonkou, zbývala malá rezerva na opačné straně a možnost dalšího patra. Vzhledem k okolní zástavbě však druhé podlaží mohlo působit příliš hmotně.

 

Architekt Turek vyzkoušel několik variant řešení a tu poslední jim předložil se slovy: „Tady to máte, víc už ze mě nedostanete.“ Majitelé byli návrhem trochu zaskočení, několik dní se jen dívali a přemýšleli, přece jen si představovali dům trochu jinak než jako „tunel“ s válcovou střechou (pán domu byl původní specializací tunelář, v návrhu tedy viděl i lehce poťouchlou symboliku). Ale po nějaké době zjistili, že se jim dům začíná líbit. A navíc představoval přesně to, co opravdu potřebovali.

 

Žádný spěch

Stavba trvala téměř tři roky, před vlastním rodinným domem měly vždycky přednost firemní zakázky. Ale o to víc času bylo na promýšlení všech detailů a řešení interiérů. Postupné zařizování zůstávalo spíše na ženské polovině rodiny, i tady jí občasnou radou – například při volbě barevnosti – vypomohl architekt Turek. Stavbu sledoval pečlivě po celou dobu výstavby, někdy i v jejím průběhu navrhoval drobné změny. Realita je přece jen někdy trošku jiná než kresba na papíře a nejcitlivější vůči okolí se zdála výška objektu. Ze svého okna, z určitého odstupu, poměřoval rostoucí dům se sousedními. Zedníci z něj museli mít „radost“, když jim povolil ještě dvě vrstvy cihel dozdít, ale v příštím okamžiku museli jednu vrstvu ubourat, protože dům už byl moc vysoký. Ze stejného důvodu se zkracovaly i obloukové vazníky střešní konstrukce poté, co byly už pracně osazeny jeřábem.

 

Majitelé jsou však přesvědčeni, že architekt Turek přesně věděl, co dělá. Dali mu plnou důvěru a čím déle v domě bydlí, tím  jsou spokojenější. Jak se rozrůstá i zahrádka před domem, jejich „tunel“ splývá se svým okolím a vzbuzuje dojem, že tam stojí odjakživa.

 

Bydlí se i na zahradě

Úzká a dlouhá dispozice je pro vyřešení provozních vztahů poněkud složitější, ne-umožňuje natolik provázání jednotlivých prostorů jako kompaktnější hmoty. Přesto se podařilo dospět k přehlednému a pro rodinu dobře fungujícímu dispozičnímu řešení.

 

Z původního domku zůstalo jen velmi málo, byla však téměř bez vnitřních změn zachována dostavba garsonky se samostatným vstupem (jedno z dětí tu brzy bude mít samostatný byt). Do vlastního domu se nastupuje ve střední části pod šikmo osazeným hranolem na sloupech (jeho čelní stěna koresponduje s linií ulice). Kromě uzavřené předsíně a protilehlé šatny jsou všechny další prostory v přízemí už volně otevřené, navazuje hala se schodištěm do patra, jídelna a kuchyň. Hala s jídelnou představuje hlavní obytný prostor, rodinou nejvíce využívaný. Je propojen balkonovými dveřmi také se zahradou, která na něj navazuje venkovní terasou umožňující letní stolování. Pobyt venku od rána do večera zpříjemnil ještě bazén, který byl postaven o kousek dál na zahradě.

 

Obývací pokoj se dá uzavřít dveřmi, je stranou obytné haly a využívá se jako klidná místnost pro relaxaci, sledování televize nebo poslech hudby.

 

V horním podlaží jsou umístěny pokoje všech tří dětí a ložnice rodičů, velká koupelna a samostatné WC. Prostorově největší pokoj ve vystupujícím hranolu má vestavěnou galerii, na rozdíl od ostatních místností není zastřešen válcovou střechou.

 

S vnoučaty se počítá

Přestože byl dům řešen pro rodinu v konkrétní situaci, jeho dispozice počítá s neustálým vývojem. Nezměnil se jen pokoj nejstarší dcery  v klidné koncové části patra, zato ložnice rodičů a pokoj synů už si vyměnily místo. Pro staršího syna se právě upravuje garsonka a opět se místnosti mohou zaměňovat. Dům poskytuje spoustu možností, jak reagovat na měnící se nároky podle věku dětí, dovolil ubytovat také zahraničního studenta nebo svého času i řemeslníky rodinné stavební firmy. Jeho řešení počítalo od začátku s životním stylem velké rodiny, která zůstává pohromadě. Určitě dokáže vhodně reagovat i na další změny, až si některé z dětí založí vlastní rodinu. Je to dům, který umožní soužití několika generací i pravidelná setkání dalších příbuzných.

 

Způsob výstavby: vlastní stavební firma

Konstrukce: cihelné zdivo, sendvičový obvodový plášť s keramickým obkladem

Zastavěná plocha: 168 m2

Střecha: dřevěné obloukové střešní vazníky, bonnský šindel

Okna: dřevěná s izolačním zasklením

Vnitřní vybavení: keramické dlažby, dřevěné podlahy

Vytápění: centrální, plynový kotel

 

text: Věra Konečná

foto: Jaroslav Hejzlar
zdroj: Můj dům 9/2002