|
|
Kdepak Titanik, to spíš loď Bludného Holanďana, i když na první pohled má tato podivuhodná stavba blíže k hollywoodským produkcím než ke klasickému umění. Neodbytný pocit, že jste se ocitli na pozemku nějakého amerického excentrika, navíc umocňuje bílý cadillac, zaparkovaný před garáží. Kdyby zpoza prosklených vchodových dveří, ozdobených pozlacenými grify tvaru houslí, náhle vyjukl sám nesmrtelný Elvis, příliš byste se nedivili.
Velká noční La Musique U vchodu mne však nevítá král rokenrolu. Ve veřejích se zlatě vyvedeným názvem vily – La Musique – mi třese rukou ctitel vážné hudby – houslista, restaurátor a obchodník se smyčcovými nástroji Arion Scheifele. Jeho dům sice svým způsobem evokuje nabubřelý vzhled paláců známých ze seriálů typu Dallas či Dynastie, ale pan Scheifele mezi petrolejové prince rozhodně nepatří. Když se společně se svou bývalou ženou – pianistkou – před lety rozhodovali o podobě svého budoucího domova, chtěli, aby vyjadřoval jejich společnou vášeň k hudbě. Vysnili si dům, který by na jedné straně poskytoval dostatek klidu k rodinnému životu, ale zároveň umožňoval pořádání nočních komorních koncertů pro klavír a housle. Realizaci svých představ svěřili manželé mladému švýcarskému architektovi Rolfu Stalderovi. Toho neobvyklý úkol, předpokládající mimořádně kreativní architektonické řešení, doslova fascinoval. Nezbývá než konstatovat, že se Stalderův tým s náročným zadáním vypořádal vskutku velkoryse. Když byla stavba v roce 1995 dokončena, získali manželé Scheifelovi hudební svatyni veskrze chrámových parametrů.
V chrámové lodi Monumentální špičatá „příď“ domu, podepřená antikizujícími sloupy z carrarského mramoru, se postupně rozestupuje, aby po několika metrech přešla v mohutnou oválnou „záď“ s vysokými úzkými okny. Za nimi se neskrývá domácí kaple, jak by se mohlo zdát, nýbrž „hudební salonek“. Můžeme-li ovšem nazývat salonkem místnost, která pohodlně pojme až sedmdesátičlenné auditorium. Místnost, do níž desetimetrovými okny proudí záplavy světla, slouží ve všední dny soukromým potřebám majitelů. Když však nastane čas domácího matiné, promění se tento netradiční „obývák“ rázem v reprezentativní koncertní sál se všemi příslušnými proprietami včetně dvou lóží pro diváky. Do nich se dostanete po funkcionalisticky elegantním spirálovitém schodišti tvořícím jakýsi pilíř této soukromé hudební „katedrály“. Neskrývaný sakrální charakter sálu podtrhuje i prosklený otvor tvaru čtyřcípé hvězdy v kupoli nad dominantou schodiště.
Ticho se zárukou Ptáte se, jak se v takto dimenzovaném domě bydlí? Vezměme to od podlahy, respektive od sklepa. I La Musique je, stejně jako většina švýcarských staveb, podsklepena. V podzemí najdeme mimo skladovacích prostor a technického zázemí a atomového bunkru, který musí být podle švýcarských zákonů součástí každého rodinného domu, i prostornou garsoniéru pro hosta. Ačkoli je ve sklepě, proniká do ní suterénním oknem dostatek denního světla, což, společně s vlastním vchodem, z této místnosti činí plnohodnotnou součást domu.
Hledáte-li kuchyň, musíte do přízemí. Její červenočerné zařízení osvětlují záplavy slunečních paprsků dopadajících z východní části zahrady oknem, které pokrývá celou jednu zeď místnosti. Sklo lze odsunout, takže při letních garden party můžete servírovat občerstvení přímo z kuchyně. V prvním podlaží, těsně pod špičkou štítu, najdeme koupelnu a ložnici. O patro výš si pán domu zřídil pracovnu, z níž je možno vystoupat na půlkruhovou terasu atria s unikátní vyhlídkou do kraje. Ničím nerušený výhled přes kukuřičné lány do hlubokých lesů, stejně jako téměř hmatatelné ticho a klid, přitom nejsou sezonní záležitostí. Podle místního urbanistického plánu se totiž právě ve směru vyhlídky z terasy La Musique už v budoucnu nesmí stavět.
Nekupte to! Ačkoli Scheifelovi svůj sen o ideálním bydlení zrealizovali, neradovali se ze soužití s múzami příliš dlouho. Po čase se ukázalo, že vášeň pro hudbu není pro manželství dostatečným vkladem, a tak Arion Scheifele zůstal ve svém „chrámu“ sám. Později si založil novu rodinu a s ní se otevřela další kapitola života v La Musique. Je však otázkou, zda není poslední. Když se totiž Scheifelovým narodilo dítě, začaly se projevovat dosud skryté slabiny stavby. Vila s jedním obřím a několika malými pokoji rozptýlenými v různých patrech je pro rodinný život nepraktická a ono monumentální točité schodiště dokonce představuje vážné nebezpečí pro děti, jež mohou mezi širokými příčkami zábradlí snadno propadnout. I proto se Arion Scheifele rozhodl vilu opustit. Kdy a komu se ji podaří prodat, ukáže čas. Odhadní cena domu totiž činí téměř jeden a půl milionu švýcarských franků (cca 29 milionů korun). Ačkoli nejde o nikterak přemrštěnou sumu (jen osvětlení interiérů a zahrady vyšlo v přepočtu na téměř dva miliony korun), zájemce se zatím nepřihlásil. Kdo ví, třeba se nějaký ten milovník hudby s přebytečnými miliony na kontě najde mezi našimi čtenáři. Slyšíš, Elvisi? V Lupsingenu by se ti líbilo!
Kontakty: Architektur Rolf Stalder AG, CH-4142, Münchenstein, +41 061 411 00 88, +41 061 411 26 20, e-mail: info@rolfstalder.ch, www.rolfstalder.ch
text: Bobby W. von Sterndorff foto: Bohuslav Wurm |
Soukromá hudební katedrála
Pokud se někdy ocitnete poblíž švýcarského městečka Liestal, zkuste navštívit nedalekou vesnici Lupsingen. Při procházce příjemně usedlou zástavbou obce se před vámi náhle ze země zvedne ostrá „příď“ objektu, který byste ve vnitrozemí rozhodně nečekali. Že by tu zakotvil Titanik?
