Sugestivní symbióza

Mnohdy se nelze divit. Požadavky některých památkářů bývají natolik svazující, že ani geniálnímu autorovi by se nepodařilo zanechat na stavbě otisk své osobnosti. Kvalita rekonstrukce pak zůstává jen v rovině pečlivosti. Odvěký spor památkářů a zastánců moderních forem často končí ve prospěch byrokracie využívající svého práva veto. (Nabízí se však otázka: u koho lze předpokládat jemnější estetické cítění a komplexnější chápání smyslu hodnot – u autora, který prokázal své schopnosti na mnoha jiných realizacích, nebo u úředníka se zúženým zaměřením jen na stávající hodnoty?)

Zapojení historického objektu do současného života předpokládá kromě zachování a zrestaurování dochovaných hodnotných částí objektu také začlenění současných prvků. Napodobením dobového tvarosloví sice architekt památkáře nepopudí, ale ve své podstatě jde jen o nenápadnější variantu „plastového košíku s vylisovaným dezénem vyplétaného proutí“, tedy o komedii. Současný prvek by měl mít současný tvar. Jestliže architekt dokáže použít (a především prosadit) v rekonstruovaném domě vlastní výrazové prostředky v souladu a v úctě k danému prostředí, pak jde o počin zasluhující stejného uznání jako kvalitní novostavba.

Renesanční dům ve Slavonicích měl štěstí hned ve třech příznivých okolnostech, jež předurčily jeho výslednou podobu. Především v osobnosti investorky, historičky umění Anny Fárové, která dům zakoupila. Pro realizaci svých představ si cíleně zvolila i stejně vyhraněnou osobnost architekta, Romana Kouckého. A třetím faktorem byl překvapivě shovívavý přístup místních památkářů. Svůj postoj ke stavbě zaujali možná pod dojmem toho, že realizace z kanceláře Romana Kouckého získávají četná ocenění a jsou publikovány v odborných časopisech, nebo na ně zapůsobila jména významných odborníků zúčastněných při stavebně historickém, archeologickém a restaurátorském průzkumu. Žádnými imperativy však nebránili zrodu jednoho z nejpůsobivějších domů, obnoveného v lehce provokující symbióze historické a moderní architektury.

Dům se dvěma štíty v pohledu z náměstí vzbuzuje představu dvou samostatných budov, ovšem vnitřní souvislosti naznačují, že už původně byl postaven jako jeden celek. Jádro nejstaršího domu s obytnou místností do dvora bylo pravděpodobně v západním křídle, ale při pozdně gotické přestavbě se struktura domu zrcadlově převrátila, protože postavením mohutného bloku do dvora byla obytná místnost zastíněna. Není zřejmé, zda k domu v té době patřilo už celé patro s obytnými místnostmi na jižní straně do náměstí, tato část se dochovala jen se znaky mladší renesanční přestavby. V polovině 16. století, jak dokládají letopočty na fasádě, už měl dům raně renesanční podobu s arkýřem a sgrafitovou výzdobou na průčelí. Ze stejné doby pochází i klenba velké síně v přízemí; na sloupku klenby byl nově nalezen letopočet 1546.

Kvalita domu si nevyžádala výraznější úpravy po celá tři století. Prvním větším stavebním zásahem bylo až přebudování kuchyní při rušení černých topení v polovině 19. století. S kamny, do kterých se přikládalo již přímo v místnosti, souvisejí ploché segmentové klenby obou kuchyní v západním křídle.

Na přelomu 19. a 20. století zasáhla do dispozice domu výstavba nového schodiště a záchodů v zadní části západního křídla, která znejasnila starší vývojové fáze. Z této doby pocházejí i úpravy stropů nebo dveřních a okenních otvorů. Dům byl v závěrečné fázi rozčleněn na pět bytových jednotek.

Autoři projektu, Roman Koucký, Šárka Malá a Iveta Chitovová, rekonstrukcí vrátili domu původní strukturu a především stavbu očistili od posledních destruktivních zásahů.

Odstranili příčky, které dělily velké obytné prostory nebo z nich vykusovaly provozní zázemí malých bytů. V přízemí autoři obnovili klenutou vstupní síň se středním sloupkem, odhaleným při průzkumu v pozdějším zdivu. Přistavené zadní schodiště od provozu domu zcela oddělili a v centrální poloze dispozice, kde při průzkumu byly nalezeny zbytky původního schodiště, postavili nové, adekvátní provozním vztahům i svému významu.

V západním křídle v návaznosti na vstupní prostory a halu vznikla v patře kuchyň na místě původní se segmentovou klenbou. (Z dolní černé kuchyně pod ní, nejstarší části domu, se stalo „muzeum“ pro prvky stavby a předměty nalezené při průzkumu.) Kuchyni je nejbližší obytná místnost s arkýřem a dalšími dvěma okny do náměstí. Bude sloužit jako salon, společenský prostor s vystaveným triptychem Libora Fáry „Pocta Duchampovi“. Naproti arkýři stojí vysoký krb, jehož umístění na ose je kompoziční protiváhou, vyjadřuje komunikaci s arkýřem. Do něj i ostatních oken salonu se vrátily vnější kamenné kříže odpovídající členění oken.

Do náměstí je orientovaná také sousední pracovna paní Fárové ve východním křídle. K intimní části domu, ložnici umístěné v klidné zadní zóně východního křídla, vede z pracovny „tunel“, nejvýraznější moderní prvek začleněný do dispozice domu, jehož hmota vystupuje na obou koncích do prostoru místností. Bude nejen spojující chodbou či průhledem z náměstí do dvora, ale také „archivem“ obrazů či fotografií. Na tunel provozně i tvarově navazující koupelna má už parametry čistě soudobé. Překvapivý je sestup po schodišti do přízemí, přechod z moderní koupelny do gotických zdí, kde stříbrnou barvu nerezových stěn bazénu jen lehce přisvětlují okna ze zahrady – skla zasazená bez rámu přímo do kamene.

Dochované hodnotné části stavby, které vypovídají o vývoji domu, byly v rámci rekonstrukce ošetřeny a ponechány viditelné. Ať už se jedná o fresky v raně renesančním arkýři, renesanční omítku v pracovně, segment pozdně gotického zdiva v ložnici nebo obnažený přízemní prostor s bazénem, jejich prezentace je podána velmi sugestivním, téměř analytickým způsobem. Kombinace se soudobými výrazovými prostředky, které mají strohý, někde možná až brutální charakter, však posunuje celou stavbu vysoko nad úroveň běžných rekonstrukcí. Moderní prvky totiž ve své konstrukční nahotě, podtržené šedivou barvou cementové omítky, působí stejně prostě a čistě jako stará architektura.

O jednotlivých stavebních detailech, použitých materiálech nebo designu prvků mnohem účinněji než slova vypovídají fotografie. Snad jen zbývá podotknout, že výsledná realizace byla možná jen díky exkluzivnímu zázemí investorky, je výsledkem výjimečného souladu invencí architekta s představami klientky, která se podílela při projektování i stavbě na řešení každého detailu.

(Zdroj: Stavba 1/2000)