Útočiště místo šlamastyky

Se svou rodinou žije Luděk Sobota kousek od centra Prahy v rodinném domku z 30. let. Tady nachází útočiště a zázemí, které mu vytváří jeho žena – herečka Adriena Vlasáková-Sobotová. Tato dáma řídí celou domácnost. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní kůži, když nám herec připravoval kávu. Chvíli hledal lžičky a pak se divil, že jsou v myčce. „Vždyť my přece, Adino, žádnou myčku nemáme?“ podivil se. Jeho paní nám pak s úsměvem na tváři vysvětlila, že touto vymožeností je jejich domácnost vybavena několik let a že to rozhodně není legrace: „Luděk se totiž nejlépe orientuje ve své pracovně v podkroví.“

Citový vztah k pracovně

Než se do rodinného domu manželé Sobotovi nastěhovali, rozhodli se ho vrátit do podoby, v jaké v první polovině minulého století vznikl. V chodbě odkryli zazděné schodiště a zrekonstruovali do původního stavu. V prvním patře vybourali kuchyň a znovu postavili koupelnu. Na půdě se herec rozhodl vybudovat si pracovnu. „Vlastníma rukama jsem tady zlikvidoval tuny harampádí, pomáhali mi dva ukrajinští dělníci a po schodech až do přízemí jsme to šli nesčetněkrát. Vyklidil jsem celý půdní prostor a předal ho do rukou odborníků. Vznikla tak rozlehlá bílá místnost, kterou dělí původní trámy natřené hnědou barvou,“ říká Luděk Sobota. Dodává, že ke své pracovně chová citový vztah. I tady přes střešní okno zavadíte pohledem o koruny stromů. Prostě ideální místo pro práci a relaxaci.

Útěky paní Adrieny

Dnes je to už přes dvacet let, kdy se do rodinné vily nastěhovali manželé Sobotovi. Během let k budově přistavěli malý domek s garáží, ve kterém bydlí babička. Vilu obestírá udržovaná zahrada s bazénem, z něhož se lze kochat výhledem do listnatého lesa. O porost se starají Sobotovi sami, jenom dvakrát do roka přichází zahradník zastřihnout keře a „srovnat“ záhony, ale jinak je vzrostlá zeleň a posekaný trávník dílem paní a pána domu. Ze zahrady lze projít do přízemí, kde si paní Sobotová, taktéž vlastníma rukama, vybudovala ateliér. Tato místnost sloužila předchozím majitelům jako skladiště nářadí, dnes tady má herečka své útočiště. A tak jako její manžel chová citový vztah ke svému podkroví, oblíbila si své hájemství i paní Adriena. Tady ve volných chvílích maluje keramické vázy a mísy. A protože má ráda zelenou a bílou barvu, zařídila si v této kombinaci i ateliér. Vešel se tam pohodlný rohový gauč s malým stolečkem, ratanový nábytek, díky němuž získáte dojem, že jste stále na zahradě, a starožitná skříňka, která zároveň slouží jako výstavní plocha. Trojkombinace zelené, bílé a zlaté barvy, která se nejčastěji objevuje na keramice, vypovídá o hereččině vkusu. Má ráda přírodu, živé květy a teplé barvy, a podle toho si také vybavila svou dílnu. Do ateliéru se také dostanete po schodišti, které vede celým domem až do podkroví Luďka Soboty. „Jako Luděk potřebuje klid k práci na scénářích, potřebuji ho i já. Celá rodina včetně syna Ládi respektuje, když se tady schovám za keramiku a do noci maluji. Sem při každé příležitosti ráda utíkám. Ateliér pro mě znamená relaxaci, čas, který mám jenom pro sebe,“ vysvětluje herečka. Na otázku, zda ručně malovanou keramiku prodává, odpovídá, že minulý rok v zimě uspořádala malou výstavu, na níž se prodalo všechno zboží. Adriena ale svými výtvory raději obdarovává známé a přátele. Anebo si vázy vystaví u sebe doma, naaranžuje do nich květiny a do malovaných mís naskládá ovoce.

Mezi starožitnostmi

Centrem rodinného života je u Sobotových kuchyň a na ni navazující rozlehlá hala s výhledem do zeleně. Obytnou místnost dělí francouzské dveře, takže pokud přijde návštěva, sedí se na starožitných křeslech v salonku. Další část haly tvoří rovněž antikvární nábytek jídelny. Jiný než starý mobiliář v domě ostatně nenajdete. Manželé ho nakupují a sbírají přes dvacet let. Navíc paní domu v podobném prostředí vyrůstala. „Dědeček měl realitní kancelář, druhý dědeček továrnu na keramiku. A všichni si libovali ve starém a starožitném nábytku. Ten nejstarší dokonce renovovali, a to je možná důvod, proč já dělám z obyčejných květináčů hezčí kousky. Luděk nakupoval a sháněl starožitnosti už v Liberci, kde hrál se starou Ypsilonkou. To ještě nebyly tak drahé,“ vzpomíná paní Adriena a dodává: „Dnes už nic nepotřebujeme, snad ještě nějaký malý stolek.“ O ženách se říká, že si dlouho nelibují ve stejných věcech nebo v neměnném prostředí. Jak své nálady směřující ke změně interiéru řeší paní Sobotová? „Čekám, až Luděk odjede, a pak přestavuji nábytek. Nedávno jsem vyměnila všechny židle, čemuž se on posléze strašně divil. Dokonce i zdi maluji bez jeho přítomnosti. Je to lepší, protože muži se nám někdy dost pletou pod nohy, nemyslíte?“

Kde se daří květinám?

V první patře sdílí manželé Sobotovi ložnici, čtrnáctiletý syn Ladislav obývá dětský pokoj. Majitelka domu si velmi oblíbila zrekonstruovanou koupelnu. Museli kvůli ní vybourat kuchyň, spojit ji s částí chodby a znovu zazdít. Teprve potom získala koupelna svůj původní ráz – opět vznikla rozlehlá místnost s denním světlem. „Současná podoba mi splnila dávný sen, vždycky jsem v koupelně chtěla pěstovat kytky. Kdysi mi totiž jedna přítelkyně říkala, že jí kytičky nejlépe rostou právě v koupelně s denním osvětlením, protože je tam vlhký vzduch. Dnes už vím, že měla pravdu. Vysadila jsem si tam palmu a pod oknem se jí daří velmi dobře.“ Koupelna je řešená prakticky, každý člen rodiny zde má svůj kout a hlavně – už se nikdo s nikým nemusí prát o umyvadlo. Vchod do koupelny vede z chodby a stejně tak ze stylově zařízené ložnice.

Stále dobrá atmosféra

Zdá se, že se manželé Sobotovi ve všem shodují a doplňují. Možná to bude také tím, že praktickou část života vzala do svých rukou manželka Adriena. Musela jste se do této role nutit? „Myslím, že to přišlo samo a nenuceně v průběhu manželství. Vdávala jsem se dost mladá a neuměla jsem skoro nic. Minutky jsem připravovala tři hodiny, košile žehlila od rukávů a tak dál. Navíc Luděk je pesimisticky založený člověk, a tak vedle sebe potřebuje pravý opak. Vyřizuji zájezdy, televizi, objednávám divadla, ale pak přijde na jeviště a je z něho úplně jiný člověk. Usměvavý, zábavný, veselý. Mně to takhle vyhovuje. Potřebujeme se navzájem. Věci kolem sebe se snažím vidět v tom lepším světle, což po mně zdědil i náš syn, a tak Luďkovi vytváříme stále dobrou atmosféru k jeho tvůrčí práci.“

text: Kateřina Bidlová

foto: Robert Virt
zdroj: Můj dům 7/2003