Vývoj se nedá zastavit

Když se ohlédneme za architekturou posledních dvanácti let, po pádu totalitního režimu bylo postaveno sice několik výjimečných staveb, ale současně i daleko větší množství domů pokleslé úrovně. Zaskočil vás takový vývoj „svobodné“ architektury?

Především bychom měli vysvětlit, že architekt nikdy nemůže projektovat „svobodně“, snad jenom kdyby stavěl domy sám pro sebe. Vždy musí vycházet z požadavků a potřeb investora, a i kdyby z jeho strany neměl žádná omezení, bude ho při řešení ovlivňovat ještě spousta dalších věcí. Výsledný projekt musí klientovi poskytnout optimálně vyřešený prostor. Optimálně z hlediska funkčního, estetického i historického. Skutečná svoboda je pouze a právě ve výběru architekta. Můžeme volně parafrázovat: každý stavitel má takového architekta, jakého si zaslouží.

Stavby, které v naší krajině v posledních letech vyrostly a stále rostou především v rámci individuální výstavby, nás hodně trápí. Je to bohužel reakce na minulé období. Lidé si moderní architekturu ve svém podvědomí spojili jen s tím, co jim bylo předkládáno jako jediná forma bydlení, tedy s paneláky. Zákonitě pak odmítají cokoliv, co má „rovnou střechu“. Společenské změny nás zastihly v okamžiku, kdy ve světě dozníval postmodernismus, který se vracel, mimo jiné, právě k šikmé střeše (i když představitelé tohoto směru ji definovali ve zcela jiných souvislostech). Svou roli sehrál i určitý nádech „disidentu“ – pro totalitu byl totiž postmodernismus ve své podstatě naprosto nepřijatelným směrem, takže v osmdesátých letech jej mnozí naši architekti chápali jako možnost individuálního projevu.

Výstavbu rodinných domů však ovlivnily i další skutečnosti. Na náš trh pronikly zahraniční stavební společnosti, nabízející domy z „levných“ materiálů, postavených podle typových projektů, které byly k dispozici téměř „zadarmo“. Pro člověka, který chce svůj dům, ale není k architektuře ani estetice vychován, je to lákavá nabídka. Samozřejmě ve skutečnosti je takový dům naopak předražený, protože obsahuje spoustu zbytečností, aniž by zahrnoval kvalitu bydlení. A žádné materiály dnes nejsou levné.

Pozemky kolem měst a vesnic vykoupily developerské firmy, které mají legitimní zájem vydělat co nejvíc, vznikla celá nesmyslná sídliště rodinných domů. Největším problémem zůstává neschopnost společnosti tomuto negativnímu jevu zabránit. Obce nemají k dispozici kvalitní územní plány, někde nemají vůbec žádné. Jediným kritériem bývá „šikmá střecha“ a „více zeleně“ – takové regulace už napáchaly mnohé nenapravitelné škody.

Ve vaší kanceláři právě zpracováváte územní plán Teplic. Co pro tuto práci považujete za nejdůležitější?

Zásadním úkolem územního plánování je vypracovat použitelnou metodiku, která dnes ve své podstatě neexistuje. To, co se za socialismu pokládalo za územní plány, nemělo žádné logické souvislosti s přirozeným dlouhodobým vývojem měst. Dnes se zase dává přednost okamžitým komerčním zájmům bez ohledu na širší souvislosti, zastupitelstva obcí nechápou, proč by se vývoj jejich obce měl plánovat třeba na padesát let dopředu. Územní plán je zákon, ale mnozí jej tak nechtějí chápat. Aby byl použitelný, musí být jednoduchý a jasný. Ve svém rámci pak musí poskytovat dostatečnou svobodu.

Největším zlem naší doby je extenze zastavění do volné krajiny. Právě jasná hranice by měla v územním plánu stanovit, kde končí město a začíná volná krajina, obě „zóny“ by se neměly prolínat.

V podstatě jde o to, že rodinné domy a průmyslové zóny nemohou být jedinou formou stavění, takové plýtvání je nezodpovědné. Výstavba by měla směřovat k intenzivnímu vývoji, ne k extenzivnímu; tedy „hustě“ a do výšky, nikoli „řídce“ na úkor okolní krajiny. Ve městech jsou stále rezervy, které prozatím neumíme nebo spíše nechceme dostatečně využít. Například názor památkářů, že vývoj měst byl už ukončen, je v podstatě zločinem, je nesmyslný a škodlivý. Město je a musí zůstat živým organismem, musí se neustále proměňovat. Platnost mnohých současných zbytečných „regulací“ brání vývoji a výstavbě kvalitní architektury, zatímco domy bez jakékoliv hodnoty a na zelené louce prochází stavebními úřady bez problémů.

V čem vidíte příčinu tak urputného konzervatismu v architektuře? Lidé ochotně přijímají moderní design automobilů, počítačů, technických novinek, ale bydlet chtějí v domech, které napodobují historické stavby.

Návraty k historii se v architektuře objevily už v 19. století, byla to reakce na průmyslovou revoluci. Obavy z neznámého a kolektivní paměť nutí lidi k tomu, aby se drželi „hodnot“, které považují za trvalé, známé a bezpečné. To je jistě správné. Naštěstí se vždy objeví jedinci, kteří vývoj posunou ještě o kousek dál. Schopnost lidského mozku hledat nové možnosti se nedá zastavit. Když se například ze života společnosti vytratila potřeba skladovat seno na půdě, musel se najít někdo, kdo zkusil vyřešit rovnou střechu, i když to ostatním připadlo neobvyklé, nebo dokonce ošklivé. Stejně tomu bylo a bude v jiných oborech, zejména v současné mikrobiologii a genetice. Prvky konzervatismu se neobjevují jenom v architektuře.

Moderní design na sebe váže každá nová technologie, takže v oblastech, kde je vývoj rychlejší a objevují se stále dokonalejší řešení, přijímáme přirozeněji i nové tvary. Určitě si nekoupíme auto se zastaralou karoserií, když nový typ jezdí rychleji, bezpečněji a poskytuje daleko vyšší standard. Vývoj bydlení se zdaleka tak rychle nemění a nové technologie ve stavebnictví se dotýkají především prvků, které zůstávají ukryty uvnitř konstrukce, jako například izolačních materiálů, komplikovaných elektrických rozvodů pro ovládání technických prvků v domě a podobně. Výraznější změny zaznamenalo snad jen vaření a hygiena. Mnozí z nás si změnu v charakteru bydlení uvědomují pomalu. Stále se staví byty které jsou svým uspořádáním v devatenáctém století.

Možná kdyby se musel zásadně změnit způsob života, třeba za extrémních klimatických podmínek, asi bychom se „moderním“, čistě funkčním stavbám bez historických ozdob tolik nebránili.

Často se setkávám s názorem, že všeobecný „vkus“ u nás ovlivňují americké seriály. Souhlasím, ale viděla jsem i kvalitní americké filmy, a v nich se objevují překvapivě moderní a zajímavé interiéry. Záleží tedy také na tom, jakou kulturu předkládají svému národu média, dnes především televize.

Některé teorie spojují americký styl bydlení v „koloniích růžových domečků“ s ženským principem, který se v Americe rozšířil v padesátých letech v protikladu k principu mužskému. Muži odcházeli pracovat do moderních prosklených mrakodrapů, kde se natolik vyčerpali bojem o vlastní úspěšnost mezi ostatními, že jim nezbývala energie cokoliv řešit (neřku-li měnit) ještě doma. Ženy si tak vytvořily svůj opoziční svět, nazdobený, podřízený vlastnímu názoru. Také se předháněly. Životní styl, ve kterém se pokleslými ozdobami prezentuje blahobyt, si v každé době najde své obdivovatele, které ani výchova k estetice moc nepoznamená. Není to pouze televizí. I když televize má vůči architektuře nesporný dluh. Situace se však sice pozvolna, ale mění, dokladem jsou kvalitní domy, které už byly postaveny a koneckonců i publikovány. Stálá osvěta je velmi potřebná. Estetická výchova na našich školách stále chybí, tisk nebo televizi zajímá architektura jen v případech, kdy jde o nějakou „senzaci nebo kutilství“. Poslední dobou se zamýšlíme nad tím, že na novinářských fakultách by měly být povinnou součástí všeobecného přehledu zejména přednášky o současné architektuře a stavbě měst. To je totiž to, co ve skutečnosti vytváří naše „životní prostředí“.

O kvalitě architektury nevypovídají náklady, vila za dvacet milionů může být stejně špatná (nebo stejně výjimečná) jako malý domek za dva. Zajímavé je, že stavitelé v obou cenových polohách se snaží ušetřit především na projektu.

Dnes naštěstí již ne všichni! Jak známo, čím úspornější řešení stavby se snažíme najít, tím víc času musíme věnovat projektu. Lidem se však zdá 10-12 % z ceny stavby za prováděcí projekt včetně stavebního dozoru moc – vždyť ke stavebnímu povolení stačí „typový projekt za pár korun“. Pak je ale smutné, když po celý zbytek života objevují, co všechno jim v domě nevyhovuje. Za stejnou celkovou cenu mohli mít dům přesně podle svých nároků, pro potřeby právě své rodiny. Dobrý projekt může značně ušetřit celkové náklady na stavbu, zvolené prostorové a konstrukční řešení totiž cenu ovlivní podstatněji než cenové rozdíly některých použitých materiálů.

Bohužel druhým největším problémem je čas. Pokud už se někdo pro individuální projekt rozhodne, spěchá. Má pocit, že studii nakreslíme za dva týdny. Optimální řešení ale znamená spousty hodin věnovaných přemýšlení, hledání cesty. Desítky rozhovorů s klientem. Vyřešením projektu také ještě práce architekta nekončí, nastává projednávání a musí stavbu dovést k realizaci. Architekt, který nechodí na stavbu, není architektem. Čím více energie projektu a stavbě člověk věnuje, tím pravděpodobnější je dobrý výsledek. Vrátíme se tak k vaší první otázce. Svoboda je v tom, že máme volbu. Vývoj se nedá zastavit – s projektem nebo bez něj…

Roman Koucký a Šárka Malá

„Roman Koucký architektonická kancelář“, nověji „koucky-arch.cz“ je pro naši odbornou veřejnost pojmem spojeným s výraznou, osobitou architekturou, založenou na jasném technickém řešení, čistých geometrických liniích, pevné formě a jednoduchém tvaru. Projekty tohoto týmu jsou výsledkem přesného architektonického myšlení a jeho realizace zůstanou dokladem mimořádných schopností současné generace českých architektů. Kancelář získala mnohé z cen Grand Prix Obce architektů (nejdůležitější jsou hlavní ceny v roce 1994 za Sběrnu surovin s čistírnou odpadních vod v Horním Maršově a v roce 2000 za Rekonstrukci renesančního domu ve Slavonicích – viz rubrika Architektura v č. 6/2001), Mariánský most získal také cenu Evropské asociace ocelových konstrukcí 1999. Kancelář vyhrála mnoho významných architektonických soutěží.

Široký záběr prací od urbanistických plánů až po detaily interiérů předpokládá spolupráci s dalšími kolegy nebo specialisty jiných oborů. V současné době kancelář pracuje ve složení Roman Koucký, Šárka Malá, Sylva Matějková, Libor Kábrt, Martina Portyková, Veronika Sávová, Edita Lisecová, Monika Rezková.

text: Věra Konečná

foto: Ester  Havlová
zdroj: Můj dům 1/2002