Brummelův dům

Původně jednopatrový dům se sedlovou střechou a historizujícím průčelím z roku 1886 zásadně proměnil Adolf Loos na konci 20. let minulého století. Unikátní dílo světoznámého architekta si navzdory válce i pozdější hrozbě demolice uchovalo svou podobu dodnes.

Stavebník Jan Brummel znal Adolfa Loose z Vídně a jeho práci velmi obdivoval, požádal ho proto o přestavbu svého plzeňského domu včetně rekonstrukce celého interiéru.

Když Loos tehdy ukázal své první návrhy exteriéru plzeňským úředníkům, donutili ho, aby je změnil – vadil jim kontrast s původní architekturou domu. Loos to vyřešil jednoduše tak, že nechal z původní stavby odstranit všechny štukové ozdoby a s přístavbou, kterou navrhl ve spolupráci se svým plzeňským asistentem architektem Karlem Lhotou, ji opticky sjednotil novou hladkou fasádou. Dvouposchoďový hranol přistavěný na západní straně domu spojil s původní stavbou atikou, která zakryla pohled z ulice na sedlovou střechu.

Interiér je charakteristický množstvím dřeva (mořený tmavý dub, třešeň, kanadský topol, jasanové dřevo ad.), které bylo oblíbeným materiálem Adolfa Loose i Jana Brummela. Využil ho na nábytku i obkladech stěn, často v kontrastních kombinacích, např. s bílými lištami, barevnými tapetami nebo detaily z mramoru.

Originální dekoraci zde tvoří mj. freska italské krajiny, kterou vídeňský malíř Robert Aigner namaloval přímo na zeď, a pro vstupní halu nechal Loos namalovat portrét Hedviky Liebsteinové, matky Jany Brummelové (autorem je Kalmán Kemény, obraz je v současnosti majetkem Národní galerie v Praze).

Dům si majitelé příliš dlouho neužívali, v roce 1939 se museli přestěhovat do 2. poschodí a o tři roky později byli deportováni do Terezína, kde Hedvika Liebsteinová zemřela. Manželé Brummelovi přežili a dům se dokonce podařilo zachránit před vyvlastněním. Po roce 1948 však začalo docházet k jeho postupné destrukci. Interiér byl rozčleněn a k Brummelovým přiděleni nájemníci.

Později zde sídlil Klub architektů, který ho sice stavebně zachránil, ale také přestavěl pro své potřeby, přičemž došlo k poměrně necitlivým zásahům do Loosova pojetí. V 70. letech domu hrozila dokonce úplná demolice kvůli výstavbě autobusového nádraží, přestože již byl vyhlášen kulturní památkou.

Díky úsilí Klubu architektů, nájemníků a dalších občanů z Plzně i zahraničí byl nakonec dům zachráněn a v roce 1991 vrácen rodině. V roce 2001 zpracovali prof. Václav Girsa s architektem Miloslavem Hanzlem projekt na jeho zrestaurování, které se podařilo za významné podpory města Plzně i ministerstva kultury v letech 2001 až 2015 realizovat. V současnosti je dům zpřístupněn veřejnosti jako ojedinělá kulturní památka.