Japonský pavilon na moravském Slovácku

Citlivě přetvářet půdu je denním chlebem architektky Zuzany Mojdlové, která na základě dlouholetých zkušeností v oboru zahradní a krajinářské tvorby, díky lásce k umění, architektuře, přírodě, lidem a životu vůbec založila a vede společnost Green Mole. Zahrady vnímá jako přirozený životní prostor odrážející charakter svých obyvatel, daného místa a rukopis tvůrce. Cit pro architekturu, sledování světových trendů a cestování jí umožňuje vnášet do projektů a realizací jedinečná řešení. To je okamžitě zřejmé i na prostředí, v němž se usadila.

Jak jste objevila tento kout?

Vesnici znám od dětství. Přibližně od 50. let tu bývala skládka místního odpadu. Žleb s krásnou konfigurací terénu postupně zmizel pod haldami sutí, výpalků z pálenice a kuriózních předmětů. Po letech mne oslovil starosta obce s tím, že by potřeboval území rekultivovat. Místo jsem navštěvovala, přemýšlela nad ním. Vzhledem k fantastickým výhledům a klidné poloze ve vztahu k obci jsem se rozhodla parcelu odkoupit a postavit zde rodinný dům. Skládku jsem zlikvidovala a území se podařilo začlenit do intravilánu obce. V horní části pozemku pak vznikla stavba, která zatím není dokončená. V té době jsem hodně pracovala a pobývala v zahraničí. Změnil se mi osobní život a na celý pozemek i rozestavěný dům jsem zůstala sama.

Stále jste cestovala. Co vás nakonec přimělo zakotvit v této vsi?

Po jednom návratu z USA jsem v jiskrném únorovém ránu čekala na pana starostu a pozorovala svůj ojíněný pozemek, kde se pásly srnky. Do dálky jim zářila bílá srdíčka na zadečcích a já jsem najednou pocítila velmi silné sepětí s místem a rozhodla se. Pocházím odtud, jsem holka z vesnice. Stále se mi sice zapalují lýtka a moc ráda cestuji, ale začala jsem plánovat něco menšího, lehčího a mobilního, co bych instalovala ve spodní části pozemku. Rozhodla jsem se pro jednoduchý typový domek – mobilní dřevostavbu z modřínového dřeva. Musela jsem vybudovat vlastní studnu a elektro přípojku. Odpadní vody řeším jímkou, používám biologické preparáty a recykluji, cesta trvale udržitelného rozvoje je mi blízká. Časem bych byla ráda zcela soběstačná, plánuji solární kolektory a tepelné čerpadlo, které jsem bohužel nezrealizovala před instalací domku a úpravami zahrady.

Jaký domov jste si přála vytvořit?

Přála jsem si domov, který by odpovídal mému způsobu života, vyhovoval mi velikostí – forma japonského pavilonu, a respektoval okolní krajinu. Snažila jsem se vytvořit prostředí, které bude inspirativní pro práci i místem pro setkávání se s blízkými lidmi a klienty. Domek o rozloze 60 m2 je modifikovaný a uzpůsobený mým potřebám. Přála jsem si maximálně otevřený prostor uvnitř i propojení s okolní přírodou. Výsledná podoba je prací architekta Martina Franka, s kterým už dlouho spolupracuji. Domek je z východní strany orientován na věž kostela, ze strany západní pak do ovocného sadu a z obou stran je možné využívat prostorné terasy. Západním směrem je sousední žleb s jemnou modelací horizontu – lehkým náznakem toskánské krajiny s výhledem na letité akáty, které tu kdysi vysadil hrabě Logothetti. Už tenkrát řešil problematiku splavování ornice s ohledem na přívalové deště.

Plánujete ještě nějaké další úpravy?

Určitě budu potřebovat ještě stínicí plachty na terasy. Zatím prostor uzavírám bílými interiérovými roletami, které po spuštění vytvářejí efekt posuvných japonských stěn. Pozvolna dotvářím také zahradu. Má výrazné převýšení, realizovala jsem zde terénní modelace vycházející z jemného vlnění krajiny moravského Slovácka. Zachovala jsem původní stromy a keře, které vzhledem k jejich stáří potřebovaly zdravotní řezy a ošetření. Cílenými výsadbami nových přírodních keřů jsem z okolí odclonila některé objekty, takže nyní zahrada volně navazuje na okolní krajinu a splývá s ní, čímž její prostor získal dojem nekonečna. Na plochách je založena květnatá louka, v níž prosekávám cestičky, a v centrální pobytové části je rozsáhlá plocha anglického trávníku pro společenská setkávání a hry.

Tato lokalita vyžaduje citlivý přístup respektující přírodu a okolní venkovské sady, proto je v zahradě velké množství krásných jedlých dřevin – dříny, mišpule, plané trnky a jabloně, ořešáky, maliník, ostružiník, divoké růže, černý bez, byliny. Jsem obklopena divokou přírodní zahradou, v níž žijí zvířata po celý rok. Nejraději tu mám autentičnost místa, naprostý klid. Cítím se tu bezpečně a vím, že sem patřím. 

Slovo architekta Martina Franka

"Se Zuzkou to byl zcela jiný typ spolupráce, protože se dobře známe. Spolupracujeme, jezdíme společně po světě, po veletrzích a někdy spolu trávíme i volný čas. Vzájemně se ovlivňujeme a motivujeme. Takto vznikl i tento interiér. Je to takový konglomerát. Domek jsme víc prosklili a otevřeli do zahrady. Vznikl multifunkční otevřený ateliér. Díky zrcadlu za kuchyňskou linkou a protějšímu prosklení obvodového pláště domu je z kteréhokoliv místa od stolu vidět krásné okolní panoráma.

Koncepcí byl bílý klenot obklopený obrazy živé přírody. Bonusem je vzdušnost prostoru, která místu propůjčuje další dimenzi. Plechovým nábytkem napříč celou šířkou interiéru jsem umocnil i horizontálu prostředí. K příběhu skládky se hodí i směsice užitých materiálů, které jsou zcela různorodé. Na vnější straně domu patinuje modřínové dřevo, které se časem zbarví do antracitového odstínu. Vše se rodilo za pochodu, předem nevznikl žádný finální a přesný koncept."