Bílý dům Ivo Pešáka

Ivo Pešák a jeho paní, profesí stavařka, řešili mnohem prozaičtější problém. V bytě, kde žili, prostě nebyly v podlaze dostatečné zvukové izolace. Na první pohled malichernost, ale dokázala ztrpčovat život i těm nejodolnějším. Stačilo totiž, aby po půlnoci někdo přešel předsíň v domácích dřevácích, a celý dům měl budíček.

 

 Jednoho dne však kamarád manželů Pešákových, majitel firmy na výstavbu rodinných domů na klíč, navrhl, aby svůj nevyhovující byt prodali. Celou částkou by pak mohli bez problémů pokrýt výstavbu vlastního pohodlného domu. A manželé Pešákovi se dlouho nerozmýšleli.

Zkušení stavitelé vědí, že stavební parcela je základ. Manželům Pešákovým přála šťastná náhoda, protože už několik let měli v nájmu chatu s velkým pozemkem utopeným v lesích poblíž Prahy. Její vlastník ji vůbec nevyužíval a nakonec byl ochoten celý pozemek i s chatou odprodat.

Větším problémem se však ukázalo vyřizování stavebního povolení, které se protáhlo na pětiletý zápas s úředním šimlem. Finální tečku za nekonečným bojem se stavebním úřadem udělal Ivo Pešák dopisem adresovaným přímo řediteli. Upozornil ho na fakt, že si chce s manželkou postavit rodinný dům, a že by proto rád získal povolení dřív, než začne potřebovat spíš rodinnou hrobku. Po pětiletém martyriu tedy Pešákovi konečně získali povolení a dům jim začal růst pod rukama.

Prostorný pozemek paradoxně nabízel k umístění stavby jen limitovanou plochu. Ve středu parcely totiž stával dokonale narostlý rozložitý dub, kterému majitelé nechtěli za žádnou cenu upřít právo na život. Jeho větve se velkoryse rozprostíraly do všech stran, a tak bylo těžké najít místo, kam by se vešel dům. Celou stavbu proto projektant posunul co nejblíže k vjezdu na pozemek. Strom však musel být nakonec stejně pokácen, protože i tak jeho větve zasahovaly do prostoru střechy.

Manželé Pešákovi se rozhodli pro typizovaný projekt klasického venkovského rodinného domu se sedlovou střechou přímo z nabídky oslovené stavební firmy. Dům má jednoduchou standardní dispozici – v přízemí je umístěn velký obytný prostor lomený do tvaru písmene L. Půdorys tak jednoznačně vymezuje místo k posezení a prostor pro jídelní kout navazující plynule na kuchyň. V horním podlaží jsou pak umístěny tři pokoje a větší koupelna.

Manželé Pešákovi do projektu před stavbou příliš nezasahovali, protože se jim celé rozvržení vnitřní dispozice domu zdálo optimální. Dnes však, po téměř pětileté zkušenosti s bydlením, paní Pešáková přiznává, že by určité úpravy přece jen zvolila. V domě jí chybí víc úložných prostor, za příliš malou považuje předsíň a zvětšila by i schodiště, třeba na úkor místností v horním podlaží. Rozhodně by domu dopřála i více oken a hlavně vzadu jinak řešený vstup do zahrady.   

     

Zářivě bílý dům je stejně bílý i uvnitř, napadne návštěvníka hned po vstupu. V celém domě totiž nenajdete na vnitřních omítkách jiný než sněhobílý podklad. Pocit úspornosti a čistoty ještě umocňuje neokázale účelné a střídmé vybavení všech prostorů v domě. Žádné zbytečnosti nebo samoúčelné dekorace. Celkově střízlivou atmosféru domu dokreslují i okna, která nelemují žádné dekorativní textilie. Koneckonců by zde byly zcela zbytečné – na tomto místě opravdu není třeba bránit zvědavým očím v nahlížení do soukromí majitelů. Druhým důvodem je, že okna bez záclon, vedoucí do zeleně lesa a zahrady, působí jako celoročně proměnlivé obrazy.

     

Obývacímu pokoji jednoznačně vévodí důstojně rozložitý psací stůl s bohatým řezbářským zdobením. Jemu se přizpůsobuje ostatní zařízení – starožitná jídelna, koberce, kožené sedačky v tlumené kávové barvě i stylová stropní svítidla pořízená v bazaru. Jako záměrný kontrast působí střízlivá kuchyňská sestava s dvířky v barvě bukového dřeva. 

V horním podlaží rozhodně nejvíce zaujmou obrazy Ivo Pešáka. Visí v každé místnosti – na chodbě, v ložnici, v pracovně paní domu, ale prim samozřejmě hrají v prostorném ateliéru, orientovaném kvůli světlu na sever. Ateliér je prodloužen ještě o původní prostor balkonu, takže poskytuje dostatek místa na malířský stojan, na odkládací a úložný nábytek, ale především na obrazy, kterých tu podél stěn stojí několik desítek.   

 

Velký dům si žádá velkého psa. Pešákovi však mají rovnou menší zoologickou zahradu s vlastními demokratickými pravidly chování. Domem se jako duch protahuje distingovaný mourovatý kocour přerostlý do formátu menší pumy. Zahradu pak neúnavně zpracovávají dva psi – mohutný vlčák a pubertální fenka křížence loveckého psa a vesnického voříška. Náporu jejich hrabání a dovádění jen silou vůle odolává tráva a květiny v oplocených záhonech. Skutečnou raritou je psí bouda, kterou by nepohrdl ani Maxipes Fík. Paní Pešáková totiž kdysi chtěla vlčákovi, tehdy ještě jedináčkovi, pořídit dostatečně pohodlnou boudu s prostorem pro spaní i hraní. Výsledkem je nevyužívaný dvoupokojový srub pod robustní střechou, kterou z korby nákladního auta snášelo šest stěhováků. Ovšem čtyřnozí mazlíčci jednoznačně dávají přednost suchu a teplu domu svých pánů.

PŮDORYSY RODINNÉHO DOMU