|
A si ví, o čem mluví. Život na statku, který si zvolil, nemusí být každodenní dřina, i když by se dala očekávat. Vesnice poblíž Slaného, kde Petr Horký se svou přítelkyní bydlí, kam se rád vrací ze světa, kde ve střižně kompletuje své dokumentární filmy a na stole, co si přivezl ze Srí Lanky, píše knížky, je především místem, kam stres nemůže. „Pracuji a živím se hlavou, a když třeba sekám trávník, můžu hlavu vypnout anebo myslím na svoje další projekty. Vždycky jsem pobýval v činžácích, dva roky v paneláku, prostě musel jsem nějak opustit přírodu, vylézt do nějaké výšky, úplně se vydělit. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se k té přírodě vrátím.
Dva roky jsem jezdil kolem Prahy, lepil inzeráty, sháněl tipy. Pak se souhrou šťastných náhod naskytl tenhle kout klidu. Zvažoval jsem, jestli bydlet pětatřicet kilometrů od Prahy není příliš daleko, ale vzpomněl jsem si, jak mi jednou slavný horolezec Reinhold Messner řekl: ‚Mým dětským snem byl hrad. Mám právo na své dětské sny, a tak mám hrad v tyrolských Alpách…‘ Tak proč bych nemohl mít aspoň statek v Čechách?“ směje se Petr Horký a zve nás dál.
|
|
Vítá nás štěkot brazilské fily, pes jako hrom, plemeno ostré už podle tesáků. Procházíme původními vraty do dvora, obklopeného čtyřmi stodolami s opravenými střechami a natřenými fasádami. V rohu je umístěn patrový rodinný domek jako součást celého objektu. Ke statku ještě patří přístřešek a pochopitelně zahrada. „Ano, zahrada, to je také důvod, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl. Je vlastně součástí obytné plochy,“ pokračuje. Ten necelý hektar zeleně za stodolami společně s malým ovocným sadem je pro něj tím pádem prostorem volnosti, jakýmsi mikrosvětem, kde odpočívá, když se vrací z makrosvěta.
„Jak jsem zjistil v archivech, první dochovaná písemnost o tomto domě je z roku 1869, když si majitel statkář nechal přistavit světnici. Zřejmě se mu muselo dobře dařit, jelikož statkáři se na prvním místě starali o domácí zvířectvo, to znamená, že především stavěli stáje, chlívky, kurníky a podobně. Celý objekt jsem koupil od uměleckého kováře, co tu žil s manželkou a třemi dětmi. Proč mi ho prodal? Je perfekcionista, chtěl mít všechno dokončené, dodělané, a na to je statek veliký, nemůže být nikdy hotový. Pořád je co dělat, ať jde o rekonstrukce nebo o údržbu, zejména střech. Ale přiznávám, jsem rád, že původní majitel udělal tu nejhorší práci za mě. Postaral se o rozvod vody, elektřiny, a bohužel uvěřil klamavé reklamě, zrušil ústřední topení a nahradil ho přímotopy.“ |
|
|
|
Přes dvorek do kinaPár kroků stačí, aby se od rodinného domku dalo přes dvůr dojít do boční stodoly, kde si cestovatel zhotovil domácí kino. Nejde však o sterilní pojetí módní atrakce, kterou dnes vehementně nabízejí výrobci digitálních videosystémů. Systém je tady pod venkovskou oblohou věru prostý a přímo útulně pohostinný. V klasické stodole o výšce zhruba sedm metrů a v rozměrech 8 x 8 metrů, kde byl zrušen prkenný strop, na němž byla pod střechou z pálených tašek uskladněna sláma, „stavitel“ Horký v potu tváře vytvořil sezení, bar pro hosty, od nějž lze příjemně sledovat filmové cestopisné obrázky na opukové zdi. „Já vím, je to taková zvláštní Laterna magika, kdy struktura vyspárovaného opukového kamene, kterou jsem čistil wapkou, jako by pronikala kamsi, třeba do podmořského světa. No, dejme tomu u Malediv, kde jsme pátrali po vracích, anebo do jiných obrázků, co jsme kde natočili, třeba na Kubě nebo v nepálském Káhtmándú…“
K cestopisům asi kámen patří, uvažuji. A také hlína, písek, prostota, žádná okázalost. „Než jsme si tady ale mohli promítnout první film, třeba ten, co jsme dělali společně se Miroslavem Zikmundem na Srí Lance – Sloni žijí do sta let, pořádně jsem si máknul. Nejenže bylo třeba vše vyklidit, vyvést, hlavně jsem musel vybourat kurník z litého betonu. Pomohl jsem si kangem čili pneumatickým kladivem, a stejně to nestačilo. Pomohli mi až chlapíci s malým rypadlem a stavebními stroji.“ Podlahu z udusané hlíny pokrývají zátěžové koberce. „Možná že někdy podlahu udělám z cihel a dám si tu práci je vyspárovat, ale zatím mi to takhle stačí.“ A Petr Horký otevře vrata do zahrady, která v létě příjemně chladný „kinosál“ pro přátele a známé zvětší o pohodlné přírodní „předsálí“ pod širým nebem.
|
|
|
Na pracovišti nemůže být zmatekJen překročíme práh zděného patrového domku s rovnou střechou, v němž je „srdce“ statku čili kuchyně, jídelna, obývací místnost s krbem (bývalá světnice bývalého statkáře), pracovna a střižna, Petr Horký drží práh v ruce. Tedy spíš to, co prahem bývalo. Proměnil se ve vyřezávanou masku. „Je z Kuby,“ vysvětluje, „lidé si tam přivydělávají výrobou suvenýrů. Akorát tím pádem je na Kubě prahů poněkud poskrovnu…“
V předsíni bylo třeba odstranit stropní luxfery, stropem zatékalo. „Musel jsem celý strop rekonstruovat, tedy netěsnící luxfery vyměnit za sádrokartonový podhled a na strop z vnější strany položit dlažbu. Nevím, co to bylo za nápad, dělat strop ze skleněných dlaždic.“
V přízemí ještě majitele statku čeká práce. Kuchyně, kterou kovář vybavil vlastnoručně zhotovenou kovovou kuchyňskou linkou, což lze pokládat za raritu, změní své relativně úzké dispozice. Protože sousedí s pracovnou, bude odstraněna zděná příčka, a z pracovny, kuchyně a s ní související stávající jídelny vznikne velký obývací prostor, kde bude kuchyně logickým „kulinářským pracovištěm“ téměř na dosah jídelního stolu a obývacího prostoru. „Chtěl bych mít prostě dvě místnosti, kam bych mohl pozvat hosty. Někdy se jich sejde tolik, že se ke krbu všichni nevejdeme.“
Když stoupáme do patra, všimneme si, že na soklu dřevěného schodiště je pověšený bojový kožený štít původem z Guiney.
|
|
„No a tady bojuji sám se sebou,“ usmívá se Horký a otevírá dveře do svého hájemství. Z prosvětlené, relativně malé místnosti vytvořil čistě tvůrčí dílnu, respektive střižnu. Úsporně a přitom vysoce funkčně řešený prostor, v němž jsou na dosah od monitorů umístěny v policích CD-romy, DVD, VHS kazety a další potřebné materiály, je pro profesi režiséra dokumentárních filmů nezbytností. „Kdo dělá tuhle práci, musí mít všechno uspořádané. Nejenom v hlavě. Pracoviště nemůže být zmatek, na to dbám. Akorát ty police chci postupně vyměnit. Vidíte, některá cédéčka mám naležato, tady je zase nevyužité místo, a to není dobře…“
Když se loučíme, Petr Horký, jemuž jeho vlastní schopnosti daly příležitost setkávat se s takovými osobnostmi, jako jsou například spisovatel A. C. Clarke, mořeplavec Thor Heyerdahl, český cestovatel Miroslav Zikmund nebo horolezec Reinhold Messner, se svěří: „Projel jsem padesát zemí světa a loni jsem si uvědomil, jaká je naše republika krásná. Jedinečná. Mohl jsem žít na Srí Lance nebo na Maledivách, mít dům postavený z korálových bloků jako ostatní, vážně jsem o tom uvažoval, jenže táhlo mě to domů. Teď připravuji projekt o nejkrásnějších výletech u nás.“ Ta návštěva na jeho statku byl také výlet. Za poznáním, že doma je tam, kde z krbu stoupá dým. A ten krb už postavili předci.
|
 |
|
 |
