 |
Jméno jako znameníAteliér se nachází ve věži domu, jehož původní jméno „U Ruky“ ještě podtrhuje mystickou atmosféru celého prostoru. Jako by už tehdy bylo předpovězeno, že lidské ruce budou hrát v historii domu velkou roli. Na počátku minulého století tu dokonce došlo k vraždě, když kdosi odsekl nepoctivému karbaníkovi obě ruce.
Ponechme však morbidní historky stranou a zůstaňme u skutečnosti, že po staletí tu ruce kumštýřů vytvářely krásné věci. Předchozím uživatelem ateliéru byl například známý malíř Ota Janeček, před ním ho používali ještě další výtvarníci, z nichž nejvýznamnější byl malíř Otakar Nejedlý. |
„Zahradníkův“ ateliérNa počátku roku 1600 byla na kamenný dům ze 13. století přistavěna podle původních plánů věž sloužící k nejrůznějším účelům. Jako ateliér pro výtvarníky je však využívána již takřka sto let. Než se však do ní mohl Jan Brabenec jakožto nový majitel nastěhovat, musel ateliér projít důkladnou rekonstrukcí. O této době a svém předchůdci dnes vypráví: „Když jsem ateliér převzal, byl v dost neutěšeném stavu. Měl rozbitá okna a každá stěna byla natřena jinou barvou. Ota Janeček tu pracoval stylem připomínajícím spíš zahradníka než malíře. Na podlaze byla prkna, po kterých chodil jako zahradník mezi záhony – místo nich tu však po zemi ležely jeho obrazy. Ota Janeček přecházel po prknech, sedal si k obrazům na bobek, udělal pár tahů, obešel je po dalších prknech na druhou stranu, zase něco přimaloval… Takové malování muselo být strašně náročné na nohy.“
Když si prostor sám diktujePři prvních krocích rekonstrukce se nový majitel nechal vést odbornými radami architekta, konečné řešení přestavby je však realizací jeho vlastních představ. Čtvercový půdorys, klenutý strop ve výšce víc než 5 metrů a okna až ve třetí třetině výšky zdí určovaly poměrně jednoznačně budoucí vzhled ateliéru. Od počátku bylo jasné, že se prostor bude dělit horizontálně, a to vestavěním galerií, jejichž výšku ovlivnila především dostupnost oken.
V dolní části věže se nyní rozkládá centrální prostor, pouze opticky rozčleněný na jednotlivé zóny. Nalevo od vstupu je část pracovní s velkým stolem, na kterém vznikají osobité „kožené“ obrazy a další umělecké předměty z tohoto materiálu. V levé části je jídelna a z rohu za ní stoupají točité schody na menší z obou galerií. Pravé straně centrálního prostoru dominuje velká galerie kopírující zdi kolem obou rohů, z níž je přístupná polovina oken v ateliéru. Kromě dominantní spací části, kterou tvoří postel s nebesy, je na galerii ještě psací kout se starožitným stolkem i místo pro intimní posezení ve dvou u malého kulatého stolu. Pod galerií mají své místo skříně a další úložný nábytek. Nechybí zde ani odpočivné křeslo nebo dokonce harmonium, které však není pouze ozdobou interiéru – o svátcích svým zvukem podbarvuje už tak dokonalou náladu danou samotným historickým prostředím.
Naproti jídelní části je pod galerii vestavěn barový pult. Mezi ním a jídelnou je vstup do minikuchyňky a koupelny, které jsou však umístěny už mimo prostor věže.
Starému vše staréZařídit takovýto interiér a neporušit jeho genius loci není právě lehký úkol – stačí totiž jen málo a kouzlo celého prostoru zmizí. Jan Brabenec proto vsadil na materiály, které vypovídají o tom, že je opracovaly ruce dávných řemeslníků, a tudíž se s historickým prostředím věže dobře snášejí. Trámy, ze kterých jsou postaveny obě galerie, jsou například ze staré stodoly. Jejich dřevo je tak vyzrálé, že zatlouct do nich skobu je skoro nemožné. Zdobná lišta, kterou je ochoz galerie olemován, pochází z archivu vídeňské firmy, kterou vlastnil dědeček výtvarníkova kamaráda. Jedinými ústupky moderní době jsou kuchyň, koupelna a ústřední topení. To sice dokáže věž velmi dobře vyhřát, ale je nutné zapnout ho dva až tři dny před příjezdem majitelů, aby proteplilo tlusté staré zdi.
|
Duchovní importVýběr nábytku se řídil stejnými kritérii jako celá přestavba. Do interiéru zkrátka nesmělo nic, co by narušilo atmosféru plynoucích staletí. Každý kus nábytku má proto svou malou historii a najdete zde i kuriozity, které se v běžném interiéru nenacházejí. Polovina nábytku pochází z Rakouska, často z interiérů veskrze duchovních. Jídelní stůl je z jednoho kláštera, židle jsou sice každá jiná, ale všechny mají jednotný německý historizující styl. Po citlivé restauraci dovršené koženými malovanými sedáky jsou dalšími uměleckými díly svého majitele. Vpravdě královská postel s nebesy je vyrobená ze staršího dřeva, jen sloupky jsou nově vysoustružené. Skříně, které daroval kamarád, jsou nátěrem sjednoceny s galeriemi. |
 |
|
Jako bar slouží bývalý ponk, který si vyrobil jeden rakouský výtvarník a Janu Brabencovi ho daroval. Mezi kuriozity, kterých by se majitel nikdy nevzdal, patří například klekátko pocházející opět z jednoho rakouského kostela. Zajímavé na něm je, že je to vlastně přenosná zpovědnice. Nahoře v opěrátku je totiž zabudovaná mřížka, skrz kterou kněz naslouchá zpovídajícímu. Stačilo tedy donést klekátko na určené místo, vytáhnout mřížku a zpověď mohla začít. Podobnou, až bizarní raritou je maličká decimálka, na které se v kostele kdysi dávno vážily odpustky. |
 |
Osobitý interiér dokreslují také zajímavé obrazy, které Jan Brabenec vytváří přímo z hovězí kůže. Aby mohl s tímto materiálem pracovat s klidným svědomím, stal se vegetariánem a svou tvorbu chápe i jako oživování zaniklého života.
Na svůj pražský ateliér prodchnutý originální atmosférou psanou historií nedá výtvarník Jan Brabenec dopustit. Ve Vídni totiž bydlí v moderním domě, kde vše řídí elektronika. „To je sice velmi pohodlné,“ říká Jan Brabenec, „ale kouzlo a inspiraci zdejšího prostředí ve věži mi takový komfort nikdy nahradit nemůže.“
|
