 |
Zdá se až neuvěřitelné, že taková místa ještě lze v této superatraktivní lokalitě vůbec najít. Malá Strana bývala ještě před dvaceti lety čtvrtí spíš starších lidí, kteří přežívali v na první pohled malebných, ale zchátralých domech třetí a nižší kategorie. Dnes je tu ovšem luxusní zóna, z níž mizí původní obyvatelé a nahrazují je hlavně cizinci v pronajímaných, dokonale zrekonstruovaných bytech. Realitní agenti křižují celou čtvrť a šroubují svoje nabídky do astronomických částek. Byt nebo domek na Malé Straně je vzácné zboží a investice s třistaprocentní návratností.
|
|
Naštěstí se tu ale stále ještě najde hrstka patriotů, kteří statečně odolávají hadům z ráje vysokých cifer a svoje nemovitosti odmítají prodat. Pro nic menšího než pro uchování malostranského genia loci – a kdo někdy na Malé Straně žil, ví moc dobře, že to je opravdu pádný důvod. Režisér Marek Bouda, syn malíře Cyrila Boudy, je právě jedním z těch, kdo svůj rodný dům drží jako rodovou tvrz.
|
|
Marek Bouda (1967) – filmový režisér a scenárista, věnuje se rovněž hudební skladbě. V současné době působí jako pedagog na FAMU. Z jeho prací můžeme uvést např. film Vlak z roku 1994 nebo celou řadu dokumentů z cyklu Předčasná úmrtí (např. Herec v zahradě – Eduard Cupák nebo Ten drak jednou spadne – Irena Kačírková). |
 |
|
TIPVyberte si dům svých snů v našem |
Ponořen v zahraděJe to jako projít brankou do Trnkovy kouzelné zahrady. Pokud vás majitel domu nenasměruje, nenajdete sem cestu, protože domek se tak šikovně ukrývá za zdmi s hustou houní břečťanu a přísavníku, že z ulice z něho nezahlédnete ani komín. Jakmile se však před vámi otevře branka do zahrady, vstoupíte do jiného světa. Tady neletí čas, nerachotí tramvaje, nedolehne sem nic rušivého. Jen polední zvony z malostranských kostelů nebo ptačí zpěv z petřínských sadů.
Dvoupatrový barokní domek sloužil celá staletí jako bydlení pro sadaře, kteří pečovali o ovocné stromy v Seminářské zahradě. Jakmile se však dům stal ještě před druhou světovou válkou vlastnictvím státu, začal se rychle měnit v nepoužitelnou ruinu.
Na počátku šedesátých let minulého století to už byla jen troska hrozící zřícením. V té době si však domek koupil Cyril Bouda a okamžitě začal s radikální rekonstrukcí. Do dvou let už byl dům v takovém stavu, že se do něho mohla nastěhovat celá rodina Boudových. |
S citem výtvarníkaMalebnost celé scenerie má až pohádkový nádech. Dům s červenou omítkou a bílými límci ostění kolem oken, zahrada plná keramických nádob, které přetékají zářivě barevnými květinami, modravé koberce levandule, kašna s bronzovou nymfou a v pozadí panorama Pražského hradu. Lovcům realit by se musel zastavit dech. A přitom ještě před půl stoletím byla celá svažitá zahrádka zavezená až do výšky oken přízemí zeminou a hustě porostlá plevelem, kterým se proháněly slepice. Ty zde měly přepychový kurník – přímo v místnosti, která se po rekonstrukci stala pracovnou Cyrila Boudy.
|
|
Na první pohled návštěvníka upoutá vytříbený, a přitom neokázalý vkus i výtvarný cit, s jakými je tento dvoupatrový barokní domek zrestaurován a zařízen. Na každém kroku potkáváte půvabné zákoutí nebo nápaditý detail. Jako například torzo autentického barokního podstavce z dávno zničené sochy, které dnes slouží jako kamenný stůl u lavičky v zahradě. Skutečnou dominantou zahrady je sádrové sousoší nymfy s malým amorkem, které je replikou sochy z dílny francouzského sochaře Adriena de Vriese. Toto sousoší sem doputovalo zajímavým způsobem. Bylo totiž naturálním honorářem za dílo, které si ještě v dobách socialismu kdosi u Cyrila Boudy objednal, ovšem neměl pak hotovost na zaplacení. A tak Cyrilu Boudovi nabídl sochu.
|
 |
 |
Malý velký důmCo je malé, to je hezké, říká jedno staré české úsloví. A v případě tohoto domu to platí dvojnásob, i když milovníci prostoru, záplavy denního světla a desítek krychlových metrů úložných prostor by se asi ošívali. Typický malostranský dům je zkrátka malý, plný stísněných místnůstek a výklenků, s nevelkými okny, do kterých slunce nakukuje jen velmi decentně. Ale má tajemně romantickou atmosféru, jakou by ve vzdušné modernistické vile nevykouzlil ani David Copperfield.
|
| V přízemí se nachází především rozlehlá místnost, bývalá pracovna Cyrila Boudy, kterou dnes obývá jeho syn. Pak je zde už jen komora ve výklenku a vstupní chodbička se zádveřím, ze kterého stoupá schodiště vzhůru do druhého patra. Sem se vešly kuchyň a obývací pokoj s pokojem paní domu. V posledních letech majitelé ještě dokončili velmi šetrně provedenou půdní vestavbu jedné velké místnosti, pro kterou se teprve hledá správné využití. |
| Zařízení domu stejně jako zahrada stále nese silnou pečeť výtvarného citu Cyrila Boudy. I jednoduchý starší nábytek doplněný zajímavým detailem může působit velmi efektně a útulně. Co se zde však rozhodně nedá přehlédnout, je zvláštní příjemná vůně, která nenápadně prostupuje celý dům i zahradu. V lehounkém závanu se tu mísí vůně vápna z omítek, starého, lehce navlhlého papíru, letitého dřeva, deštěm nasáklého mechu a levandule. Vůně starých časů, které z Malé Strany už dávno odešly a nechaly za sebou jen nostalgickou vzpomínku. |  |
 |
Cyril Bouda (1901–1984) – malíř a grafik rozsáhlé šíře působnosti. Graficky upravil a ilustroval 589 knih. Podle jeho návrhů bylo provedeno 49 kostelních i jiných oken. Utkáno 9 gobelínů, natočen jeden kreslený film, vysazena jedna mozaika a vydáno 15 poštovních známek. Realizováno 5 divadelních výprav a 15 plakátů. Dále namaloval 344 olejů a temper, nakreslil jakož i vyryl (případně vyleptal) přes tisíc grafik. Jeho osobitou tvorbu, a to i malířskou, silně ovlivnilo školení a výrazná záliba v kresbě. Uplatnil se zejména jako ilustrátor, který obsáhl všechny grafické techniky a žánry. Výrazných úspěchů dosáhl jak v dřevorytu (ilustrace Wildova Strašidla cantervillského, 1928; Jiráskovy Nevolnice, 1936; Erbenovy Kytice a Máchova Máje, 1939), tak leptu (Andersenovy Pohádky, 1927), mědirytu (Vlastní životopis Celliniho, 1938) a především v barevné litografii (Ve stínu lípy Svatopluka Čecha a Wolkerovy Balady, 1944). |
-4e4ccd75bc05c.jpg){kind=small}
