|
|
Když jsem se vás před lety ptala, zda je pro vás doma v Amsterodamu nebo v Praze, odpověděl jste, že záleží na tom, kde zrovna jste. Je z vás dnes už spíše Pražan? Ne. Určitě ne. V tomto směru se toho ani moc nezměnilo. Je to hodně závislé na práci, na možnostech, které v Praze z mnoha důvodů nejsou zrovna nejlepší. Splňuje váš zrenovovaný dům v Praze vaše představy architekta o ideálním bydlení? Jde určitě o dům, který je příjemný na bydlení. Odstěhuji se z něho ale zrovna tak jako ze všech předchozích. Neplánuji dopředu a nevím, jak dlouho v Praze zůstanu. Je dost dobře možné, že zase půjdu někam dál. Lze vůbec nějak charakterizovat ideální dům? Jedna z věcí, kterou rozhodně považuji za velmi důležitou, je fyzika domu. Volba materiálu co se týká železa a betonu, aby nevznikala Faradayova klec. Volba materiálu z hlediska akomodace zdí – jak drží teplo, vlhkost a chlad, v létě i v zimě apod. Zrovna tak je určující poloha domu ke světovým stranám. Ložnice by například měla být na východ, aby ráno člověka vítalo sluníčko a večer, osvětlená západním sluncem, zůstala chladná. Orientace obytných pokojů, kuchyně – celá typologie budovy, která v naší kultuře velmi dobře funguje, to jsou záležitosti, na které je třeba dávat pozor. Všechno je nutné ještě konzultovat s člověkem, pro něhož dům navrhuji, a pak to nějak srovnat. Architekturu a filozofii jste vystudoval v Německu, kde jste už v roce 1983 získal Německou cenu za architekturu za návrh obytného domu ze skla v Hamburku. Měnil byste dnes něco? Dvacet let je v architektuře poměrně krátká doba. V módě nebo designu už jde o dobu trochu delší. Kdybych ten dům měl dělat v současnosti, udělal bych ho asi úplně jinak. Ale když se na něj dívám dnes, tak bych ho neměnil, určitě ne. Byl zajímavý už tím, že měl velice složité položení na úzkém pozemku. Podle německého zákona bylo třeba ještě dodržet třímetrový odstup od další parcely, takže na dům zůstávalo sedm metrů šířky a šestnáct metrů hloubky. A k sousedům nesmí být v Německu žádná okna. Ta mohla být jen na dvou sedmimetrových stěnách, takže jsme měli velký problém, jak stavbu osvětlit do hloubky. Proto vznikl nápad postavit dům ze skla a do něho položit jiným směrem, diagonálně, cihlový dům, který už měl okna tak, jak bylo třeba. Nešla k sousedům, ale byla šikmo k nim. Vzešla z toho nakonec ekologická stavba, protože se využilo i tepelné energie, která se skleníkem dostává do domu. V Holandsku jste realizoval velký projekt osmdesáti bytových jednotek. To už je svým způsobem také velká architektura, nebo ne? To jsou ale řadové domečky pro střední vrstvy. Šlo o bydlení se státní dotací, kde cena nesměla překročit určitou hranici. Museli jsme například počítat cihly a dát jich třeba o pět méně, abychom se vešli do rozpočtu. Vznikly tak poměrně malé a úzké dvojpodlažní řadové domy s byty o rozloze sedmdesát až devadesát metrů čtverečních. Snažili jsme se, aby lidé, už když přijíždějí, mohli z dálky ukázat na svůj dům a aby ten dům vypadal reprezentativně. Takže jsme udělali takové fasády, že se vždy dva domečky slučují v jeden, čímž vypadají jako velké vily. A když člověk přijde dovnitř, chápe ten ve skutečnosti malý domek už trošičku jinak. Každý má před vchodem ještě malou zahrádku, kterou si může udělat podle svého, takže i tím se domy diferencují. Osobitý charakter domkům pak hodně dodává i různé barevné pojetí a odlišné materiály fasád. I když jde o jeden typ domu, který se osmdesátkrát zopakoval, každý působí jinak. Myslíte, že by něco takového bylo možné i u nás? Je to možné, protože zdejší střední vrstva se už začíná po něčem takovém dívat. Já nechci kritizovat českou architekturu – i když se na ni mohu dívat jedině kriticky -, ale již existující sídliště v okolí Prahy jsou opravdu nevyužité šance. Třeba něco takového, jako je Malá Šárka. Dalo by se říct, že tam bydlí nějaká vyšší vrstva, ale je to úplně šílené. Něco mezi kýčem a sociálním ghettem. Ani ten svůj dům tam nakonec nenajdete, všechno se podobá, není tam žádná orientace a všude je ještě takový ten nadnesený kýč ‚a la Las Vegas. Je to strašná škoda. Vloni jste dokončil bytovou rezidenci v pražské Rooseveltově ulici. Jsou už všechny byty obsazené a jste se stavbou spokojený? Reportáž z rezidence jsme uveřejnili v čísle 5/2001. Určitě to není ještě prodané. Je spousta lidí, kteří si mohou dovolit krásné vily, ale nechtějí mít zodpovědnost za vlastní dům, protože jsou hodně na cestách, mají strach, že je někdo vykrade, apod. Tito lidé pak volí velké luxusní byty a k nim to bylo také směrované. Myslím, že se malinko ukazuje, že nejde ještě o český trh. Že byty jsou až moc velké a bylo by lepší je trochu zmenšit nebo přizpůsobit zdejším potřebám. Lidé, kteří tomu trošičku rozumějí, jsou většinou cizinci. V Praze ale hledají něco jako druhý byt čili něco jiného. Takže to je možná určitá vada v konceptu, o které by se dalo přemýšlet. Byty jsou jinak dispozičně dobře udělané a dům je zajímavý tím, že je každý byt úplně jiný. Je tu velká různost, což je pro architekta velice nákladné. Obvykle nakreslí jeden byt a pětkrát ho zopakuje, kdežto tady je to v každém patře jinak. Na čem pracujete nyní? Máme rozestavěný obytný dům v Holandsku na amsterodamském kanálu, v jedné z nejlepších pozic ve středu města. Jsou to tři byty přibližně o sto třiceti metrech čtverečních. Snažíme se pracovat s tím, že například funkce bydlení a spaní odlišujeme dvěma výškami místností. Ložnice bude níž, aby se člověk cítil trošičku víc chráněný, obytná část, kde se může rozmáchnout, je naopak vyšší, což má v celkovém seskupení zajímavý vliv na fasádu. Nevidíte šest pater, ale tři zóny. Dům, který je krátce před dokončením, vypadá úplně jinak než ostatní. V Holandsku pak ještě stále pracujeme na muzeu užitého umění v Den Boschi, jehož stavba byla z různých politických důvodů neustále odkládána. Nyní máme konečně stavební povolení. Také začínáme pracovat na novém náměstí pro Nový Bor, kde jsme vyhráli soutěž. Rezidencí se ale snažím dělat co nejméně, i když například v Bejrútu teď právě zahajujeme jednu stavbu. Více mě zajímají veřejné budovy. Máte ještě hodně plánů v roli hlavního architekta Pražského hradu? Role hradního architekta, jako ji měl třeba Plečnik, nikdy nebyla obnovena a ani nebude, protože se už nehodí do dnešní politické situace. Architekt, který dnes na Hradě pracuje, nemá takovou autoritu, aby rozhodoval, co se stane. Já jsem více méně žádný koncept Hradu, toho, co vše by se na něm mělo dít, nikdy nedělal. Správa Pražského hradu si tyhle posty obsadila vlastními lidmi. A jediné, co jsem tam koncepčně dělal, byl vývoj druhého nádvoří. Změna prezidentského vchodu, obrazárna. Plánujeme ještě vchod do Rudolfovy galerie, který v podstatě tuto část přestavby ukončí. Doslechla jsem se, že v Praze uvažujete o projektu sídliště, které by bylo dílem několika světových architektů. Pozemky v Hostivaři a Suchdole, které vlastní firma MCA, jsou už k dispozici. Jde o konkrétní věc, která se ale určitě bude vyvíjet roky, než dojde k realizaci. Všechno je teprve ve stadiu urbanistické vize, která posléze přejde do dalších kroků. Není ještě vůbec vyřešené, co se bude stavět, jestli paneláky nového stylu, nebo rodinné domečky. V každém případě jde o tak velké území, že by bylo dobré, kdyby se na projektu podíleli různí architekti. V tom by mohla být i moje úloha, protože mám na mnohé z nich dobré kontakty. Myslíte, že pro ně bude Praha dostatečně atraktivní? Atraktivní je skutečnost, že by vzniklo sídliště na obdobném principu, jak ho známe v podstatě z meziválečných dob – jako manifest různých seskupení architektů. V poslední době se v Evropě nic takového neuskutečnilo. Přirozeně vyvstává finanční problém. Když se přepočítají koruny na jinou měnu, budou honoráře tak malé, že bude možná těžké některé architekty zainteresovat. Ale na druhé straně si myslím, že zájem bude, protože Česká republika je nyní v nějakém sociálním rozvoji, a to je pro každého architekta rozhodně zajímavější situace než stavět tam, kde už přesně ví, co bude možné. Experiment je daný a myslím, že na něj kvalitní architekty přilákáme. Co je nedostatkem české architektury? V Čechách se staví poměrně dost. Zároveň zde vzniká tendence, alespoň jak my to sledujeme, že zadavatelé nebo investoři mají strach z ceny architekta. Raději hodně dělají sami, což nakonec může vyjít i dráž. I za námi přišlo pár lidí, kteří se vyděsili, když jsme jim řekli naši cenu. A neplatí, že by Šípek byl nějak dražší. Naše cena je přesně spočítaná podle komory architektů. Je to tak, že třeba osm procent z celkové stavební sumy připadá lidem za architekta moc, přestože se všechno může vrátit v kvalitě. Když budu potřebovat obhajobu u soudu, tak si také vezmu právníka, abych proces vyhrál, protože tomu sám nerozumím. V architektuře tady nějaké takové povědomí – že je její kvalita také něčím daná – ještě bohužel není. Lidé si své domky často raději slepí nějak sami, což je škoda. Radíte tedy, aby se lidé na architekty obraceli. Proto tady to povolání je. V sedmdesátých letech bylo moderní, že architekti chodili mezi lidi třeba s otázkou, co by si přáli, aby měli před domem. Všichni v duchu nějakého romantismu odpověděli, že lavičku a stromeček. Když se to udělalo, ukázalo se, že si nikdo nikdy na žádnou lavičku nesedl. Nikoho z dotazovaných ale tehdy nic jiného nenapadlo. Ale nad jejich představy může být ještě spousta dalších krásných věcí, které si lidé zpravidla ani představit nedovedou a v nichž je teprve kvalita. A to je právě rozdíl mezi dobrou a takovou nějakou architekturou. Určité překvapení, přidaná hodnota, která teprve podtrhne zajímavost architektury. To, co člověku dělá radost, když do určitého domu přijde, že vždy něco objeví, že ho něco vítá. A to si laik neuvědomuje.
text: Eva Šuhájková foto: Iveta Kopicová a archiv |
Domy Bořka Šípka
Bořka Šípka zná laická veřejnost především jako designéra, jehož skleněné plastiky jsou nezaměnitelné. On je však především světově uznávaným architektem. Z jaké filozofie vyrůstají domy Bořka Šípka?
