Manželé, s. r. o.

S manželi, jimž nechybí smysl pro humor a schopnost sebeironie, jsem se sešel v jejich prostorném podkrovním ateliéru na pražském Klárově. Firma, kterou spolu založili, nese poněkud svérázný název „Kordovská nebo Kordovský, architekti s. r. o.“. Jejich vstup na společnou profesionální dráhu byl bez nadsázky impozantní: 1. ledna 1991 zahájili spolu s Lubošem Patou činnost pronájmem jedné místnosti s výhledem na Emauzský klášter a nákupem přístroje na výrobu espressa.
Na úvod je ovšem dobré vrátit se ke kořenům…

Jak jste se seznámili?
Pavla: V první lavici u přijímacích zkoušek na architekturu – při diskusi o zapůjčení kružítka.

Jestli dobře rozumím, byla to vaše první a poslední architektonická spolupráce… Jak se vám spolupracuje s klienty při projektování rodinného domu?
Pavla: Abych byla upřímná, moc takovou spolupráci nevyhledáváme. Komunikace s klientem je totiž velice složitá a zdlouhavá. Pokud ho projekt okamžitě nezaujme, bývá výsledek téměř předem ztracený – investovaná energie se promění minimálně v pochyby o funkci architekta v tomto světě.
V lepším případě probíhá spolupráce tak, že přijde muž se základní představou, na něčem se shodneme, nakreslíme první skici, které on předá manželce – a v tu chvíli začínáme znovu… Velmi často pak fungujeme jako spojka mezi oběma partnery, jako soudci jejich nevyjasněných představ a vzájemných vztahů.

Petr: Pokud nepanuje od začátku základní shoda, dáváme manželům „za úkol“, aby si sepsali společně na papír, co vlastně chtějí. Málokterý pár to udělá předem – protože při té příležitosti se div nerozvedou…
Práce architekta s klienty probíhá permanentně metodou pokus–omyl. A když se skutečně zadrhne, je lepší ji včas ukončit. Vždyť architektů je dnes jak psů; pokud klienta výsledek naší práce nezaujal, může si okamžitě najít 167 jiných… Navíc rozpočet stavby bývá napjatý a člověk zvažuje, jestli mu těch 12 procent ceny domu – což je cena, která by se měla účtovat za individuální projekt – nakonec nebude chybět. Dovede si tu sumu představit, ví, co by za ni pořídil.
Když někdo chce dům speciálně ode mne, prima, budu rád. Pokud se představy rozcházejí, my nejsme ochotni udělat vyslovený kýč – ale nemůžeme přece po klientovi chtít, aby „vyhodil“ spoustu peněz za projekt domu, ve kterém se mu nebude dobře bydlet.

Individuální projekt je ovšem právě investice pro dobré, plně funkční a pohodlné bydlení do budoucna – nabízí komplexní řešení stavby, zahrady a interiéru. Je možné dohodnout se s klientem na takto uceleném pojetí projektu?
Petr: Možné to je – ale nám se to ještě nepřihodilo!

Pavla: Málokdo má pohromadě tolik peněz, aby si komplexní řešení mohl dovolit. Většinou se soustředí na dům a my jsme rádi, když ho dotlačíme aspoň k tomu, aby celkový dojem „neboural“ zcela nevhodný plot. Do interiéru už sotva nakoukneme, zahrada zbyde až nakonec – a typické je, že ji řeší nějaký strýček nebo známý… Ještě jsme nenarazili na nikoho, kdo by se dříve staral o to, aby byla jabloň na ose obýváku, než o tvar a sklon střechy. Možná to souvisí s otázkou, jaké procento populace tvoří básníci.

Existuje způsob, jak klienty kultivovat?
Pavla: Asi by neškodilo, kdyby se už ve škole věnovalo pár hodin životnímu stylu a designu; historické architektonické slohy by se měly ukázat i na drobnějších stavbách určených k bydlení. Nevím, jestli jsme na potřebné teoretické úrovni, ale třeba Dánové mají tuto tematiku jako samostatný vyučovací předmět.

Petr: Ovšem i v Dánsku můžete vidět parádní kýče, přibližně stejné úrovně jako v „království českém“. Je to vcelku uklidňující. Když si listujete třeba německým Schöner Wohnen, získáte pocit, že jsou o hodně před námi; ale když jedete Německem, zjišťujete, že procento nevkusu a domů s nefunkční dispozicí je zhruba stejné jako u nás. Jen v materiálech máte jistotu: bakelitovou kliku tam neseženete, kdybyste se rozkrájeli!

Historik architektury Rostislav Švácha prohlásil v magazínu Pátek Lidových novin (30. 3. 2001), že „s vnitřním prostorem se dá pracovat mnohem víc, než zatím naši architekti předvádějí“. Co si o tom myslíte?
Petr: Řekl bych, že ten výrok nevychází z reality. Když jsme dělali obytný areál Mrázovka (240 bytů), dvě třetiny lidí chtěly nějaké změny interiéru – od dlaždiček v koupelně až po spojování bytů. Ale vždycky to byly světy, kterým nerozumíme… Vnější a vnitřní podoba domu by měly souviset, ladit spolu. Jenže oni chtěli do moderního bytového komplexu nacpat prvky, jaké byste našli na zámku v Českém Krumlově.

Pavla: Lidé jsou obecně – bez ohledu na vkus – zvyklí vybírat si interiérové prvky do kuchyně a koupelny. Jednak proto, že jsou to velmi frekventované prostory, jednak proto, že tu mají dostatečný výběr hotových výrobků. Tam, kde si musí nechat udělat něco na míru a rozhodovat se podle nákresu, mají strach a tápou…
Petr: Jenže právě na kuchyních je názorně vidět, jak těžké je ovlivnit vkus klientů. Dnes je úžasná nabídka moderních technicistních kuchyní, ale lidé si je nekupují, protože vypadají trochu jako prosektura – nerezové desky, rovné lišty, přísně funkční a sterilní design. Rozpaky z takového designu se vcelku roztomile projevují na amerických filmech, které také spoluvytvářejí obecný vkus: pokud je v soudobém filmu skutečně moderní interiér, pak v 90 procentech případů slouží k zesměšnění majitele či architekta.

Konzervativní vkus tedy není jen český problém?
Petr: Moderní bydlení naráží na předsudky přinejmenším v celé Střední Evropě. Nikdy nezapomenu, jak jsme byli v rakouském Mayrhofenu, městečku pod Alpami, jemuž vládly široké předsunuté balkony plné květin. Mezi nimi se tísnil snad jediný dům soudobé architektury, který si postavil místní lékař. Krásná stavba vyžadující odvahu, protože nabízela volný pohled z ulice až do kuchyně. Dům, jemuž se říká „rakouská otevřená bedna“. Prošel dokonce různými časopisy – ale místní lidé byli rozhořčeni, jak narušuje jejich poklidné městečko. A dávali to náležitě najevo: všechny komposty byly nápadně blízko, sousedé si směrem k němu postavili vysoký neprostupný plot…

Věnujme se otázkám praktičtějším: za kolik peněz lze dnes postavit rodinný dům?
Pavla: Pokud má dům k něčemu vypadat a dobře sloužit řekněme čtyřčlenné rodině, nemůže stát méně než 1,5 až 2 miliony korun. Na druhou stranu není nutné, aby stál více než 4 nebo 5 milionů.

Pavla: Zjevně tu chybí osvěta. Možná by lidé procitli, kdyby nějaký časopis uveřejnil projekt šesti různých architektů na stejný pozemek – s popisem funkčních vazeb a cenou rozepsanou po jednotlivých položkách. Například místo spíže se dá použít velká dvouskříňová lednice, výdaj navíc představují i sklepy, garáže, dílny, sklad brambor…

Ušetřit se tedy dá. Co to znamená v řeči čísel?
Petr: Třeba takovýhle interiér (ukazuje fotografie) pořídíte za cenu 4000 Kč/m3, ale asi málokdo „skousne“ takové detaily, jako je vana v ložnici nebo celá stěna zasklená na pevno do konstrukce. Přitom životnost tohoto zasklení je vyšší než u drahého řešení otevíravých oken na míru.
A dá se pořídit ještě levnější varianta – podívejte, tohle taky stojí v Čechách! Když vám nevadí pravoúhlé „krabice“, holé stěny a průmyslová svítidla, pořídíte byt opravdu za 8 až 10 tisíc na metr čtvereční. Ale tak asketické bydlení by asi většinu lidí odpuzovalo. Nejsme protestantští Holanďané nebo Švédové.
Se dvěma miliony korun můžete zkrátka naložit různě: koupit si za ně BMW řady 5, pořídit malý byt v dobré lokalitě, postavit vcelku slušný velký dům, anebo také malý špatný dům na špatném místě, který ovšem odpovídá stavební tradici Rakouska-Uherska. To znamená, že je to „tátův grunt“, který vydrží na několik generací. Pochopitelně to neříká nic o kvalitě estetické a funkční.
Zatímco v USA vidíte krásný dům, který budí zdání kamenného, poklepete na stěnu a div se neproboříte, protože za tenkou slupkou laserem opracovaného kamene je umělá hmota a dřevotříska… Ale to není náš svět – tam je dům spotřebním zbožím, které využijete, prodáte a přestěhujete se jinam.

Držme se „tátova gruntu“: malého, ale našeho. Co se dá udělat s jeho interiérem, aby nepůsobil stísněně?
Pavla: Už na fakultě nás učili, že pro pocit stísněnosti nebo volnosti v interiéru je rozhodující pohled do nejvzdálenějšího bodu. Čím delší je pohledová úhlopříčka protínající prostor, tím se člověk cítí uvolněněji. Je přitom jedno, jestli je to směrem do dálky, nebo vzhůru. Proto se u každého menšího, komornějšího projektu snažím nechat „díru“ ve stropě – aspoň průhled nad komunikacemi, který dodá potřebnou vzdušnost.

Když prohlížím současné interiéry, mám pocit, že jejich tvůrci občas zapomínají na praktické fungování domácnosti: byt je „živý organismus“, který se musí taky uklízet…
Pavla: To je pravda. Sedačky s růžemi od Bořka Šípka, zprohýbané plochy nábytku, bílé rohože, závěsy – tohle chce hospodyni. S našimi třemi dětmi jsme doma rezignovali na koberce, záclony…, vlastně na všechno. Našemu pojetí minimum nábytku a dekorací nevadí, ale obávám se, že pro většinu národa je to nepřijatelné.

Petr: Dnes můžete mít skoro cokoliv, třeba drahou dlažbu s dokonalou imitací kresby dřeva. Ale já mám raději obyčejné bělninové dlaždice. Jsme puristé – vyznáváme jednoduchost, která dá vyniknout detailu.

Není to jeden z důvodů, proč dáváte v projektování přednost nebytovým komplexům?
Pavla: Bytový interiér musí být především funkční, ale měl by mít i svébytnost a atmosféru, aby architekt neodcházel jak zpráskaný pes. V interiéru ani exteriéru mi nescházejí dekorace: jdou nahradit propracovaným hezkým detailem. Ale uměřeně, jinak odvádí pozornost od celku.
V posledních letech se náš svět hodně zrychlil. To často přineslo degradaci hodnot: byt mi dnes připadá jako šaty – za pět let se všechno vyhodí, dům se přestaví a nezůstane kámen na kameni. Jako by o nic nešlo… Dům se samozřejmě mění, musí mít perspektivu rozvoje – ale ne tak, že všechno zrušíte. Bere to smysl naší práci; místo kreslení interiéru je pak lepší lehnout si na trávu a koukat do nebe…

Foto: Robert Virt, archiv architektů a ateliéru Pata & Frydecký, Text: Vít Straňák
Zdroj: Moderní byt 6/01