Napětí Svatopluka Sládečka

Co myslíte, že je pro vaši tvorbu typické?

Chtěl bych, aby architektura, interiér i design byly to, co není vidět. Stěny, barva, materiály, nábytek i stavba samotná mě vlastně nezajímají. Zajímá mě napětí, které mezi těmi věcmi vzniká. Snažím se, aby pro moji práci bylo charakteristické napětí a prostor, který se vytváří.

Napětí by mělo být takového druhu a vztahy tak organizovány, aby při poskytnutí silného zážitku nabízely uživateli či návštěvníkovi co nejvíce svobody.

Co vás nejvíce oslovuje, z čeho vycházíte?

Nejinspirativnější pro mě v teoretické rovině zůstává pořád kubismus. Konkrétně tvůrčí osobnost Adolf Loos, japonský architekt Mayumi Miyawaki a jeho práce z osmdesátých let a nejnověji japonský architekt Toyo Ito.

Máte oblíbené prvky, barvy a materiály?

Oblíbené prvky, barvy a materiály zásadně nemám.

Kde čerpáte inspiraci pro svoji tvorbu?

Inspiraci nacházím v ostatních uměleckých oborech a v mezilidských vztazích zprostředkovaných uměním. Hlavně v hudbě, literatuře a výtvarném umění. Konkrétně mě zajímá minimalistická hudba (mnohem více než minimalistická architektura), například český skladatel Josef Adamík, v literatuře třeba tvorba Jiřího Dynka a ve výtvarném umění jsem se zastavil u neoplasticismu.

Můžete se vyjádřit podrobněji?

Jejich díla ukazují nezbytnost svobody pro smysluplnou existenci a já se snažím svobodu v tom, co dělám, poskytovat. Respektive se snažím pro svobodu poskytovat prostor.

A vy máte dostatek tvůrčí svobody?

Myslím, že ano. Po deseti letech praxe se podařilo dosáhnout toho, že většina klientely přichází kvůli návrhu architektury či designu. Dnes už máme dostatek klientely, ale dříve jsme si museli brát navrhování jako vedlejší produkt. Zákazníci po nás více chtěli technické řešení a administrativní službu a při těchto příležitostech jsme se tam snažili vpašovat nějaké řešení.

Jak si to vysvětlujete? Jsou už i u nás poučení klienti?

Situace v Čechách se zlepšila, druhá věc je, že jsme se to naučili dělat. Naše začátky určitě nebyly valné, nemohly být.

Kdo je pro vás ideální klient?

Je to někdo, kdo nemá představy o výsledku. Ideálním klientem je ten, kdo k nám přichází s požadavky. S představami se chodí k psychiatrovi.

A máte hodně takových klientů?

Ano.

Musíte své zákazníky přesvědčovat?

Dopředu si představy nedělám. Hledám spíše řešení a klient může mít jakýkoliv požadavek, pokud při něm nechá prostor k nalezení řešení, které bude smysluplnou součástí celku. Rád si do toho nechám povídat, protože tím je ta věc nepředvídatelná. Cílem je, dostat se za hranice nepředstavitelného.

Cítíte se víc architektem anebo designérem?

Podle práce, kterou dělám, jsem určitě více architektem. Hledám řešení, která nemají příliš vztah k minulosti nebo k oficiálním hierarchiím či strukturám, proto postup je potom principiálně zase víc designérský než architektonický.

V nedávné době jste obdržel cenu Grand Prix za interiér vily v Kroměříži. To je tuším vaše druhá, jak si takové ocenění považujete?

Roku 1998 jsme dostali čestné uznání za novostavbu obecního úřadu v Šarovech. Cenu si považuji především proto, že ji uděluje mezinárodní porota. Posuzuje věci z širšího pohledu než některé jiné, bezpochyby prestižní aktivity na české scéně.

Interiér ve vile v Kroměříži je dán stavbou. Je zařízen nábytkem, který je designován námi, ale jeho smysl je dán námi navrhovanou stavbou. V klasickém slova smyslu se tam interiér špatně vnímá, je nutné jej chápat společně s celou stavbou.

Koho myslíte tím „jsme”?

Vždycky mluvím za celý ateliér New Work. Sice obsazení bylo pokaždé jiné, ale vždy jsem měl spolupracovníky a spoluautory.