Není to vlastně až tak neobvyklý scénář. Chcete se emancipovat od rodiny, ale zároveň nechcete opustit místo, kde jste se narodili a prožili dětství. Když jste relativně zdraví, máte perspektivní zaměstnání a předpoklad, že vám obojí nějakou dobou vydrží, a nemáte strach z nejistoty, můžete se posouvat dál. Z těchto důvodů jsem se už někdy v roce 2007 začal dívat na rodnou vesnici a její okolí jinak než obvykle. Dlouhé procházky se psem jsem nově doplňoval o romantické úvahy o tom, kde bych vlastně jednou mohl bydlet. V té době jsem byl, jak se říká, bez závazků, a tak jsem podobné přemýšlení pocitově prožíval jako proces naprosto svobodného rozhodování.
Chtěl jsem jít do svého. Jediné, co jsem nevěděl, bylo, kde se to budoucí „moje“ vlastně nachází. Snil jsem o nevelkém domě s velkou zahradou. Staré věci mě fascinují, je v nich bez přehánění duch doby, kdy vznikaly a existovaly. Je tam cítit působení původních majitelů a jejich předků.
Užší výběr
Postupem času jsem své hledání omezil na dva nebo tři objekty. Naivně mi nedošlo, že ne každý dům je jednoduše na prodej. Nebyla to přitom jen otázka peněz, tak jako tak jsem jejich potřebné množství stejně neměl. Rodiče o mých emancipačních úvahách věděli, logicky mě zrazovali, protože součástí rodinného domu, kde jsem s nimi strávil většinu života, bylo i bezchybně zařízené samostatné podkroví.
Nakonec došlo k tomu, že se informace o mém obecném zájmu díky mé matce dostala i k majitelce jednoho rodinného domu v naší obci. Paní byla již sama a dle vlastních slov vzhledem ke svému věku předběžně plánovala dům prodat. Onen objekt jsem znal už jako dítě, chodil jsem kolem něj, chodil jsem kolem zahrady, která s ním byla spojena. Samozřejmě mě jako kluka nikdy nenapadlo, že bych si ho někdy mohl pořídit.
Láska na první pohled
Majitelé domu byli dobří přátelé mých rodičů, ač nešlo o pokrevní příbuzenství, šlo řekněme o jakýsi druh „lidské spřízněnosti“. Znal jsem je dobře už jako dítě. Slovo dalo slovo, a zanedlouho jsem šel na první nezávaznou prohlídku. A pak to bylo jako v milostném románu (jev známý jako láska na první pohled).
Líbilo se mi, že dům je z ulice hodně nenápadný, ale když vejdete za vrátka, otevře se před vámi nemalý, ovšem ze všech stran uzavřený prostor. Šlo o klasický venkovský rodinný dům, dvůr s hospodářským stavením, řadou dřevníků, uzavřený stodolou. A za stodolou, u které stojí letitý ořešák, prostorná zahrada. Interiéru jsem při první prohlídce nevěnoval tolik pozornosti, ale jakmile mi paní ukázala zahradu, byl jsem s rozhodováním téměř u konce.
Dodnes jsem původní majitelce nepředstavitelně vděčný za to, že dům prodala právě mně. Pokud vím, měla i jiné, mnohdy vyšší nabídky. Patrně ale vyhrál pocit, že jsem místní a z rodiny, kterou dobře zná. Člověka, který se nedívá jenom na peníze, už dnes jen tak nepotkáte.
Na koupi domu jsem si vzal hypotéku s úrokem, který byl tehdy revoluční, a sice 4,69%. Dnes už tak revoluční není. Ve svých úvahách jsem nešel tak daleko, že bych výhledově počítal s nějakou rekonstrukcí, přestože bylo jasné, že se bez ní dům do budoucna neobejde. Nenechal jsem se přemluvit, abych si půjčil mnohem víc peněz a do domu investoval rovnou.
Další díl seriálu najdete v této rubrice příští úterý.
