Nebojme se tilandsií

Nalejme si čistého vína: mnohým kupcům tilandsie skutečně uhynuly, ovšem rostliny za to většinou nemohly. Stačilo jen zajistit několik specifických podmínek, které tilandsie k životu v našich interiérech potřebují. Pojďme si je tedy připomenout tím, že si společně naaranžujeme volné tilandsie na vlastní ozdobný kmínek.

Stříbrné královny větru
Tilandsie se bezesporu vymykají představám o „normálních“ rostlinách. Od nich se liší nejen atypickým, přesto nevšedně krásným vzhledem, ale především svým podivuhodným způsobem života. Nerostou totiž klasicky na zemi s kořeny zapuštěnými v substrátu; pro svou existenci si vybraly kmeny stromů, kaktusů a v některých případech i holé skalní srázy.

Vodu a živiny přijímají nejen kořenovým systémem, ale v podstatné míře i celým povrchem těla. K tomu účelu se u nich vyvinuly zvláštní čerpací miniorgány, tzv. šupinky, které – podobné více či méně hustému a jemnému kožíšku – „vyčesávají“ z proudícího vzduchu vodní páry nebo nasávají vodu s rozpuštěnými živinami během dešťů či mlh. Právě šupinky dělají tilandsie tím, čím jsou, a stříbrně vybarvené růžice mohou jen stěží ujít pozornosti milovníků rostlinného krásna.

Není divu, že se mnohé tilandsie staly vděčným květinářským zbožím a jsou nabízeny jak volně, tak i v řadě aranžmá (připevněné na kolíky, kameny, ale také na plastové či hliněné figurky různého stupně kýčovitosti). My se pro tentokrát zdržíme komentářů k podobným kompozicím a zaměříme se na výběr a výrobu vlastního tilandsiového kmene.

Zlatá střední cesta výběru
Na českých zahradnických výstavách a občas i v maloobchodě můžeme pro účely vlastního aranžování tilandsií nakoupit volné, tedy na ničem nepřipevněné jednotlivé rostlinky. Druhová nabídka specializovaných firem bývá pestrá a lákavá, ovšem pozor: při výběru rostlin bychom se měli držet při zemi! Ne všechny tilandsie jsou totiž stejně odolné vůči bytovým podmínkám a většina nabízených druhů se hodí spíše pro zapálené, zkušenostmi a technickým zařízením (např. skleníky) vybavené amatérské pěstitele.

Jaké druhy si tedy pro první pokusy obstarat? Kdo si nechce zatěžovat hlavu latinskými názvy nebo chodit na nákupy s atlasem rostlin, měl by se při výběru řídit osvědčeným pořekadlem o zlaté střední cestě. V případě tilandsií lze tuto zásadu aplikovat především na úroveň jejich „stříbřitosti“.

Nikdy nekupujte rostliny extrémně zelené. Ty sice přežijí zhoršené světelné podmínky, ale zároveň jsou z domoviny zvyklé na vysoké vlhko a dusno; ve volných bytových prostorách rychle vysychají. Ani opačný pól však není dobrý – maximálně stříbrným rostlinám, byť jsou ze všech tilandsií určitě nejkrásnější, v interiéru chybí přímé slunce a prudší vzdušné proudění. Bez čerstvého vzduchu přinášejícího vláhu na listové šupinky nemohou existovat a stejně jako jejich zelené kolegyně podléhají dehydrataci.

Co z toho plyne? Vhodné druhy hledejme uprostřed mezi oběma popsanými extrémy. Avšak i u tilandsií existují výjimky potvrzující pravidlo. Proto bude lepší, když se s několika nejodolnějšími zástupci seznámíme podrobněji.

Ideální bytové druhy
Ve světě nejvíc obchodovaným a zároveň i jedním z nejhezčích druhů je Tillandsia ionantha. Tato drobnější rostlina je nenáročná, univerzální, snáší i fatální pěstitelské přehmaty, za něž se často dokonce odmění výraznými fialovými květy. Přesto, že se dá považovat za silně stříbřitý druh, nechová se podle výše uvedeného principu a s úspěchem ji můžeme kultivovat jak v malých uzavřených vitrínkách, tak i na slunečními paprsky spalovaném jižním okně.

Jednotlivé růžice rychle odnožují a vytvářejí ozdobné mnohohlavé trsy. Navíc je rostlina velmi variabilní a vytváří spoustu forem vesměs sympatického vzhledu.
Dalším druhem, který by neměl chybět v žádném aranžmá určeném pro volný bytový prostor, je dlouholistá T. juncea. Tato vzrůstná tilandsie poněkud připomíná stříbrně ojíněný trs trávy. Při aranžování se používá jako dominantní (nosný) prvek a umisťuje se do spodních partií kompozic, pod jejich těžiště, do pozadí apod. V nárocích a pěstitelských vlastnostech se téměř neliší od předchozí, pozor jen na časté přemokření a následné hnití růstových středů.

Protiváhou růžicovitých T. ionantha a její zvětšeniny T. juncea jsou cibulovité tilandsie T. caput-medusae (jméno velmi dobře vystihuje její vzhled – znamená „hlava medúzy“) a T. bulbosa („cibulovitá“). Oba druhy jsou opět nenáročné a pomalu rostoucí, což je vlastnost u aranžovaných tilandsií velmi žádaná. Díky svým zavalitým „postavám“ netradičního vzhledu dokonale rozhánějí tvarovou nudu klasicky růžicovitých druhů a přitahují na sebe pozornost.

I když jsme v předchozí stati „zelené“ tilandsie zrovna nepřechválili, jmenujme dvě výjimky v podobě dokonale odolných a adaptabilních druhů – T. brachycaulos a T. tricolor. První z nich je měkkolistá a mírně stříbřitá, druhá naopak tuhá, hladká a svěže zelená.

Nejlepší je starý kořen
Základem estetického úspěchu aranžmá je dobrá volba kmínku, kořenového samorostu či jiné přírodně rostlé dřevěné podložky (tilandsie jsou nabízeny i upevněné na kamenech, ovšem tuto nepřirozenou kombinaci pusťme z hlavy!).

Kmínkový nosič by měl být dostatečně zkroucený a bizarní. Navíc musí být ze zdravého dřeva: jednak by nás s trouchnivějícím materiálem každá soudná hospodyňka vyhodila z obýváku, jednak by se nám tilandsie na rozpadající se podložku špatně upevňovaly. Nejvhodnější kmínky lze získat ze starých křivých „hlav“ vinné révy, dobrých možností je ale spousta. Před vlastním aranžováním necháme budoucí tilandsiový kmen dostatečně vyschnout a pokusíme se ho zbavit kůry (alespoň na místech, kam budou později upevňovány tilandsie). Dřevo nikdy nelakujeme.

Raději připravíme přenosné aranžmá, s nímž lze pohybovat jak podle potřeb našich (tj. esteticko-praktických), tak i rostlinných (např. otáčení za světlem, letnění v příznivém období roku). Kmínek proto upevníme do keramického podstavce – může jím být vyšší květináč nebo plošší ozdobná miska. Keramika by měla být spíše nenápadná, aby na sebe nepoutala víc pozornosti než samotné rostliny. Pro stabilizaci dřeva použijeme v nouzi několika kamenů, mnohem lepší však bude dřevo do misek zasádrovat nebo zabetonovat.

Aranžérem snadno a… pomalu!
Při aranžování tilandsií vycházíme z velikosti budoucí kompozice, z rostlinného materiálu, který máme k dispozici, a především ze své fantazie. Kompozici je dobré před vlastním lepením seskládat „nasucho“, abychom nebyli po skončení práce nepříjemně překvapeni a nezačínali znovu.

Máme tři možnosti, jak volné tilandsie ke kmínkům připevnit. Nejjednodušší, nejlevnější, k rostlinám šetrné, ale také namáhavé a nejviditelnější je vázání rostlin pomocí rybářského silonového vlasce dvacítkového průměru.
Méně pracným se jeví použití silikonových lepidel (tmelů) – tato pojiva zůstávají i po zaschnutí mírně elastická (což je příznivé pro prorůstající kořeny rostlin). Nevýhodou je dlouhá doba zasychání jednotlivých dávek lepidla: hrozí odpadnutí někdy poměrně hmotných tilandsií.

Profesionální aranžéři se posledně jmenovanému problému vyhýbají pomocí tavných pistolí, kterými jsou na kmínky nanášeny dávky rozehřátého plastu. Věc má jeden háček: „lepidlo“ nesmí být příliš rozžhaveno, jinak bychom poškodili báze rostlin. Proto musíme po nanesení hmoty počkat na správný okamžik, kdy lepidlo začne mírně tuhnout – teprve potom do něj můžeme bez obav vtlačovat rostliny.

Rostliny upevňujeme v určitém pořadí – nejprve rozmístíme dominantní (nosné) velké druhy a vytvoříme si tak jakousi kostru. Tu poté doplňujeme menšími a malými druhy (např. zmiňovanými různě velkými exempláři druhu T. ionantha). Tilandsií by mělo být na kmínku raději víc než míň – kromě výraznějšího vzhledového efektu rostlinám vytvoříme i určité mikroklima a navíc věrněji napodobíme přírodní tilandsiová společenstva.

Nepěkně vyhlížející zbytky plastu nebo silikonu kolem připevněné tilandsie zamaskujeme přilepením špetky skandinávského lišejníku, zavděk však lze vzít i usušenými tuzemskými mechy (rašeliník, rod Sphagnum). Pro snazší práci se suchým lišejníkem je dobré jej předem navlhčit a teprve po jeho zvláčnění lepit pomocí pinzety a tavné pistole na „postižená“ místa. Posledním krokem je zakrytí paty zabetonované podložky vhodným zásypem – např. kamínky určité velikosti a barevného odstínu, keramickou drtí nebo jiným materiálem.
Po obsypání kmínku kompozici doplníme vhodným kamenem, trsem mechu či kouskem kůry.

Pokud by někomu tvorba uvedeného typu tilandsiového kmínku nestačila, může zapustit kmínek do hlubšího květináče a volný prostor vyplnit substrátem, do něhož následně vsadí větší bromélie nebo jiné pokojové rostliny.

Kam (a co) s ním?
Hotový kmínek zůstává mikrospolečenstvem živých rostlin a podle toho se k němu musíme chovat. Přestože jsme pro aranžování použili univerzálních a odolných druhů, umístíme kompozici co nejblíže k oknu. V teplejších obdobích roku je tilandsiím nejlépe venku – na plném slunci nebo v polostínu, na místě s dobrou ventilací.
Zaléváme formou postřiku – používáme výhradně dešťovku, v nouzi destilovanou vodu. Rosíme v závislosti na teplotě zpravidla jednou denně. Pozor: pokud klesnou teploty pod 15 °C, postřikovat raději přestaneme. V době vegetace občas (jednou až dvakrát měsíčně) do zálivkové vody přidáme nepatrnou dávku komplexního hnojiva pro pokojové rostliny.

Pouze zimování tilandsií je „ošemetnou“ záležitostí – v bytě musíme najít místo s maximalním osvětlením a pokud možno nižší teplotou (15–18 °C).
Jestliže chladný prostor chybí, snažíme se tilandsiím úbytek vydýchané vody nahradit častější zálivkou.
Pokud se nám přesto tilandsie jeví jaksi scvrklé a měkké, sáhneme k záchrannému opatření: celý kmínek s rostlinami buď přímo ponoříme do vody, nebo jej alespoň důkladně osprchujeme a na 8–12 hodin zabalíme do plastové fólie. Na první pohled drastická metoda se většinou nemine účinkem a rostliny se opět pěkně „nafouknou“ množstvím přijaté vody.

Co říci závěrem? Až někde narazíte na volné tilandsie, nebojte se jich a určitě to s nimi zkuste!

Autor: Zdeněk Ježek, Foto: autor
Zdroj: Můj dům