Rododendrony, někdy česky nazývané i nepříliš vžitým jménem pěnišníky, jsou zajímavé vřesovcovité keře (Ericaceae) rozsáhlého rodu s více než tisícovkou druhů. Jsou rozšířené po celé severní polokouli, vývojové centrum leží v Himálaji, kde roste největší počet druhů. K dalším oblastem velmi bohatým na rododendrony překvapivě patří Nová Guinea a Borneo, kde je známo přes 200 druhů.
S rododendrony se setkáme i na jižní polokouli – na severu Austrálie. Poměrně málo druhů nalezneme v Evropě a v Severní Americe. V Africe ani v Jižní Americe nerostou.
Bohatá paleta druhů
Jednotlivé druhy se od sebe poměrně výrazně liší, najdeme mezi nimi přes 20 m vysoké stromy i sotva 20 cm dorůstající keříky, druhy stálezelené i opadavé, jimž nepřesně říkáme azalky, v tropech dokonce i epifyty (sekce Vireya). Listy mohou být dlouhé necelých 10 mm (rododendron obtížený – R. impeditum) nebo dorůstají délky až 90 cm (R. sinogrande).
Stejné rozdíly najdeme u květů: korunka rododendronu drobnokvětého (R. micranthum) měří kolem 1 cm, zatímco u druhu R. griffithianum ze severní Indie (Sikkim) a Bhútánu dosahuje květ průměru až 16 cm a navíc nádherně voní.
Tenké kmínky rododendronů se větví nízko nad zemí. Kořenová soustava je mělká, velmi hustá, složená převážně z bohatého vlášení. Většina druhů i kultivarů má listy silné, tuhé a kožovité, bývají střídavé, většinou krátce řapíkaté, celokrajné, u některých druhů vroubkované nebo pilovité. Tvar mají různě podlouhlý, bývají zelené, vzácně našedlé, někdy z rubu rezavě nebo světle plstnaté. U opadavých azalek se na podzim hezky barví do oranžova.
Květy jsou souměrné, kalich pětičetný, koruna může být nálevkovitá, zvonkovitá nebo kulovitá, pěti až deseticípá v odstínech od bílé, nažloutlé, růžové, oranžové, červené, fialové, purpurové, modré až po nahnědlou. Plodem je dřevitá, podélně pukající tobolka s velkým množstvím drobných semen.
U většiny stálezelených zahradních kultivarů i u některých původních druhů je olistění poměrně husté, někdy až jednolité a „těžké“. Většina původních stálezelených druhů má texturu řidší, neuspořádané chomáče listů na koncích větví a kmínky ve spodní části holé. Opadavé druhy působí mnohem lehčím a vzdušnějším dojmem. Z těchto vlastností a (samozřejmě) bohatého kvetení vycházejte při výběru rostlin do své zahrady.
Hledání vhodných podmínek
Rododendrony se nehodí do každé zahrady – a také v každé nenajdou vhodné podmínky pro správný růst. Základní podmínkou je vlhké klima, nezáleží tolik, zda v podhůří nebo v nížině. Mírné přistínění vyššími stromy není bezpodmínečně nutné, ale pomáhá chránit před zimním a předjarním sluncem, které může spálit listy.
Obecně lze říci, že čím větší má rostlina list, tím vyšší je potřeba zastínění, velký list znamená i nižší mrazuvzdornost. Všechny opadavé druhy snášejí umístění částečně na slunci, stálezeleným se lépe daří ve stínu. Pokud však přikrývkou z chvojí přitlumíme účinek zimního a předjarního sluníčka, na jaře a v létě ho obvykle snášejí.
Z toho vyplývá, že ideální místo nacházejí rododendrony v severní nebo západní poloze v lehkém zástinu, kde jsou navíc chráněné před prudšími větry.
Zálivka a půda
Během sušších zim někdy rododendrony zkroutí listy a odumírají. Pěstitelé se domnívají, že keře zmrzly. Bývá to však jinak, rostliny doplatily na nedostatek vody v půdě a uschly. Fakt, že vždyzelené druhy a odrůdy mívají svěšené listy, ještě neznamená, že i v zimním období netranspirují, takže se musí, i když ne často, zalévat.
Dostatek vláhy v půdě i vyšší vzdušná vlhkost bývají podmínkou dobrého růstu rododendronů, proto jim prospívá časté postřikování. Vhodné je i mulčování rašelinou či borkou.
S výjimkou rododendronu chlupatého (R. hirsutum) a rododendronu raného (R. x praecox) rododendrony nesnášejí vápník, půda má být kyselá a humózní, nejlépe s vysokým podílem rašeliny nebo lesní borové hrabanky.
Mladé rostliny se vysazují v předjaří, vždy s kořenovým balem. Pokud koupíte rostliny a ihned je nezasadíte, je třeba je vlhčit. Oschlé kořenové baly před výsadbou postavte na půl hodiny do nádoby s vodou, aby důkladně nasákly. Přihnojujte pouze od dubna do června, ne později, aby letorosty stihly do zimy vyzrát.
Rododendrony se zásadně neokopávají do hloubky, protože koření i těsně pod povrchem půdy.
Co české zahrady |
Mnohem častěji než botanické druhy se pěstují velkokvěté hybridy. Kvůli množství kultivarů bylo nutno sortiment rozdělit na několik skupin podle zahradnického hlediska podle původu na opadavé azalky a stálezelené rododendrony, které se dále člení na skupiny: japonské azalky (rozdělené do 20 podskupin podle použitých výchozích druhů) a na velkokvěté rododendrony (vyšší a nižší). Z obrovského množství pěstovaných druhů a kultivarů se těžko doporučuje, záleží na prostorových možnostech konkrétní zahrady, klimatu i osobním vkusu. Vhodné je přitom sledovat dobu kvetení, správná volba znamená prodloužení radosti z kvetoucích keřů. Nejdříve kvete rododendron špičkolistý (R. mucronulatum) – již koncem ledna, naopak až koncem srpna zazáří purpurově červený rododendron slívolistý (R. prunifolium). Důležité je také povšimnout si, odkud který kultivar pochází. V našich podmínkách se mnohem lépe osvědčují odrůdy vyšlechtěné v kontinentálních podmínkách (např. v Německu), které jsou mnohem mrazuvzdornější. Anglické a holandské odrůdy bývají sice efektnější, ale také výrazně choulostivější na nízké zimní teploty a u nás vymrzají. |