|
|
V Německu žil v 16. století také Leonard Fuchs. Narodil se roku 1501 a zemřel v 65 letech jako známý botanik a profesor medicíny. Na jeho počest byla v roce 1703 – tedy právě před 300 lety v díle Nova plantarum Americanum genera sepsaném františkánským duchovním Charlesem Plumierem – pojmenována zvláštní, v Evropě tehdy neznámá rostlina. Fuchsia. Charles Plumier ji sám nalezl v dalekém Peru v Jižní Americe roku 1696.
Přesto trvalo dalších skoro sto let, než se živá fuchsie dostala do Evropy z neméně daleké země, Chile. Byla to ovšem ještě první vlaštovka, a tak si na masivnější rozšíření této podivně kvetoucí rostliny Evropa ještě chvíli počkala. Došlo k němu až po roce 1820. V té době už věda znala asi 26 přírodních druhů. Poznání od té doby ovšem pokročilo a tak současná botanika už zná asi 100 druhů, pocházejících ze Střední a Jižní Ameriky, kde rostou v lesích, zvláště horských, až do nadmořské výšky kolem 3 000 metrů. Převážně, protože čtyři další druhy rostou na Novém Zélandu a další, jediný, na Tahiti.
Slavná Márinka Zvláštní stavba květů a jejich neobyčejná variabilita ovšem vedly k tomu, že se z někdejší plané rostliny stal předmět obdivu, sbírání, šlechtění a všemožného pěstování snad po celém světě. Dnešní počet zahradních odrůd, kultivarů, se počítá na tisíce. Pěstování fuchsií se věnují specializované firmy a společnosti amatérských pěstitelů jsou ustaveny ve všech světadílech – s výjimkou Antarktidy. U nás proslul jejich pěstováním Jan Nepomuk Tvrdý (1806–1883). Nejproslulejší českou odrůdou, známou po celém světě, je převisle rostoucí kultivar nazvaný Márinka. Vypěstoval ji herálecký lékař dr. Štika, ale rok vzniku není znám. V bohatosti kvetení Márinku ještě žádný převislý kultivar nepřekonal.
Jména, na která se nezapomíná V druhé polovině 20. století shromáždil rozsáhlou kolekci fuchsií ing. Karel Hieke v Průho-nicích, ale po skončení výzkumného úkolu a vydání příslušné publikace se sbírka rozpadla. Vynikajícím amatérským pěstitelem byl páter Jiří Mráz, děkan v Bělčicích u Blatné. Jeho sbírka čítala 3 500 exemplářů – a skončila podobně jako ta průhonická, jen důvod byl jiný: zákeřná choroba a pak smrt otce Mráze. Jím vypěstované fuchsie ale zdobí nejeden český a moravský zámek. Fuchsie jsou stálezelené, případně opadavé polokeře, keře nebo stromky se vstřícnými, někdy střídavými listy, výjimečně vyrůstajícími i v přeslenech. Výjimečná je také stavba květu: květy mívají různě dlouhou trubku a nápadný korunovitě zbarvený (většinou červený) kalich. Samotná koruna bývá většinou bílá, ale často i růžová, červená, fialová. Někdy jsou korunní lístky pomnoženy a květy jsou pak plné. Jedna z novozélandských nízkých plazivých fuchsií ale kvete žlutě. Ve tvaru kalicha i koruny, v jejich zbarvení a velikosti je tolik proměnlivosti, že snad žádná sbírka na světě nebude nikdy úplná. Proto jim tolik lidí propadlo, třebaže módní vlny, s nimiž jejich obliba stoupá a klesá, jsou jako ty mořské.
Co mají rády Přitom to jsou rostliny odolné, vděčné, vyhovuje jim téměř každý byt – třebaže ten zděný je lepší než suchý, panelový. Ideální je stará kamenná venkovská fara. Nesnášejí přímé slunce, ale rozptýleného světla potřebují dost. V létě se jim moc líbí na balkoně, ale ještě víc v polostinném zahradním koutku. Jsou to rostliny dost žíznivé: nesmějí nikdy vyschnout (dokonce ani v zimě při přezimování), jinak by okamžitě shodily listy. Pokud ale k tomu dojde, včas se po zálivce otřepou a obrostou. Úžasně se množí vegetativně, řízkováním: stačí vrcholové řízky, asi 15 až 20centimetrové úseky stonku, vložit do sklenice s vodou. Zakoření (při teplotě kolem 20 °C) do 14 dnů. Rostou značně bujně, a proto je vhodné je včas zaštipovat. Tím jednak zkošatí – a jednak vám poskytnou další množitelský materiál. Zahradníci rozlišují nejen řadu skupin podle tvaru květu, ale dělí fuchsie i podle vzrůstu na vzpřímené nebo převislé – a podle způsobu pěstování na nízké, keříčkovité a stromkovité, vypěstované na vysokém kmínku.
Mezi stovkami odrůd a desítkami druhů jsou i některé, které snášejí naše zimy: otec Mráz jich měl před bělčickou farou několik, dozrávaly na nich jedlé plody a dodávaly staré barokní faře nostalgický ráz dávných klidných časů, doby, kdy františkán Plumier cestoval po Jižní Americe a byl okouzlen prvními spatřenými planými druhy. To okouzlení je nakažlivé – a varuju vás před ním. Fuchsií nebudete mít nikdy dost.
Slavný německý botanik a profesor medicíny Leonard Fuchs, žijící v 16. století, si jistě nepomyslel, že právě po něm bude o 150 let později pojmenována rostlina, jejíž krása nás okouzluje i v 21. století.
Kontakt: STARKL–ZAHRADNÍK, Kalabousek 1661, Čáslav, tel.: 327 314 785, 327 314 981–82, fax: 327 314 787
text: Václav Větvička (autor je ředitel Botanické zahrady UK Praha) foto: Zdeněk Prchlík, Petr Prokop, Rudolf Šubík a archiv |
Živý památník doktora Fuchse
Před 400 lety měly k sobě velmi blízko dva obory, dnes značně vzdálené: lékařství a botanika. Není divu, v té době přece žili renesanční lidé a o těch se tvrdí, že byli univerzální, mnohooboroví, polyhistorové a podobně. Příkladem může být našinec Tadeáš Hájek z Hájku, první překladatel Mattioliho Herbáře (1562), lékař, botanik, matematik, hvězdář – a snad i teoretický pivovarník, protože i tomuto oboru věnoval své spisy.
