V kategorii „nízkoenergetických“ staveb proto dnes vedle sebe můžeme najít obyčejné konvenční objekty s ledabyle navrženým zateplovacím systémem, které výrobce z komerčních důvodů prezentuje jako nízkoenergetické, i experimentální objekty přeplněné různými solárními kolektory, tepelnými čerpadly a jinými moderně vyhlížejícími prvky. Ne každá stavba se slunečním kolektorem na střeše ale skutečně splňuje parametry nízkoenergetického domu stejně jako ne každá stavba se silnou vrstvou tepelné izolace.
Co to znamená nízkoenergetický?
Určujícím parametrem nízkoenergetických staveb, jak již ze samotného termínu vyplývá, je celkové množství energie potřebné k dosažení požadovaných parametrů v objektu. V tomto ohledu tedy není žádným problémem stavbu jednoznačně posoudit a podle získané hodnoty zařadit do správné kategorie.
V tomto směru existují tři významnější hodnoty, které jsou rozhraními mezi jednotlivými kategoriemi objektů. Jsou to hodnoty 70, 50 a 15 kWh/m2 za rok. Ty udávají kolik energie na vytápění objekt ročně spotřebuje v přepočtu na jeden čtvereční metr. Hodnota 70 kWh/m2 je obecně považována za horní hranici pro energeticky úsporné objekty.
Domy se spotřebou pod 50 kWh/m2 patří do kategorie nízkoenergetických domů a hodnota 15 kWh/m2 je vstupenkou do skupiny pasivně solárních objektů. V oblasti experimentální se potom ještě můžeme setkat s kvazinulovými domy se spotřebou 0 – 5 kWh/m2 za rok.
Žádná věda
Postavit v dnešní době nízkoenergetický nebo dokonce pasivně solární dům není díky moderním stavebním materiálům a dlouholetým zkušenostem především ze zemí severní a západní Evropy žádným technickým oříškem. K dosažení skutečně nízké energetické spotřeby objektu stačí rozumně zvolit celý koncept stavby, dodržet několik základních technických pravidel (kvalitní tepelně izolační obálka stavby, eliminace tepelných mostů, zajištění vzduchotěsnosti obvodových konstrukcí, zabránění kondenzace vodní páry, využití tepelné akumulace a pasivních solárních zisků, použití účinných a energeticky úsporných technických zařízení budovy) a dokonale provést veškeré stavební procesy.
Dosáhnout i extrémně nízké spotřeby energie přitom rozhodně nemusí znamenat významné navýšení finančního rozpočtu stavby. Použití tepelně izolačních sendvičových konstrukcí může být dokonce levnější než výstavba pomocí některých konvenčních zdicích systémů používaných dnes v masovém měřítku.
Významné investiční úspory je také možné dosáhnout vyloučením nákladných zařízení tradičních otopných systémů, které v budově s minimální energetickou spotřebou mohou vystřídat alternativní technologie jako tepelná čerpadla, nucená ventilace s rekuperací tepla, nebo solární kolektory a podobně. To vše se přitom děje při nezanedbatelném zvýšení vnitřní pohody stavby včetně pohody tepelné.
Přestože se skutečně nejedná o nijak výjimečnou problematiku, je až s podivem jak málo opravdu nízkoenergetických staveb u nás dodnes vyrostlo. Vedle nízké společenské poptávky (která ale v poslední době i u nás výrazně narůstá) je to způsobeno především úrovní domácího stavebnictví, které se stále pohybuje někde v širokém prostoru mezi socialistickou výrobou a zákony volného trhu. Své samozřejmě sehrává také energetická politika státu.
Protože mnozí vládní představitelé dodnes ještě posuzují ekonomickou výkonnost a vyspělost státu podle množství vyrobené oceli a spotřebované energie, nelze se současnému plýtvání energií divit. O nějaké skutečně cílené a motivační podpoře státu vůči šetrným technologiím a úsporám energií, podobně jako například v sousedním Rakousku, už vůbec nelze hovořit. Jednoduchých metod například prostřednictvím cílenější státní podpory hypotečním úvěrům v návaznosti na energetickou náročnost dotované stavby se přitom nabízí poměrně dost.
Předpokládejme ale, že tak jako i v jiných směrech, budeme vývoj v západní Evropě i v této oblasti s určitým zpožděním kopírovat, a že objekty s roční spotřebou pod 50 kWh/m2 nebudou u nás časem pouze počinem zapálených nadšenců, ale běžnou realitou.
Nízkoenergetický nebo udržitelný?!
Mnohem zajímavější a diskutabilnější problematikou je však otázka trvale udržitelného rozvoje, konkrétně jeho stavebního a architektonického aspektu. Zatímco eliminovat energetickou spotřebu domu je jednoduchým technickým problémem, problematika udržitelnosti vyžaduje zamyšlení v mnohem širším kontextu.
Skutečná energetická náročnost každé stavby a její celkový dopad na životní prostředí totiž zdaleka nespočívá pouze v množství energie potřebné pro provoz stavebního díla ve formě vytápění, chlazení, spotřeby teplé vody nebo provozu různých spotřebičů. Každý stavební objekt je nutné posuzovat v celém jeho životním cyklu, tedy včetně výroby stavebních materiálů, samotné výstavby, užívání, ale i následné demolice nebo recyklace. Celková energetická bilance domu s velmi nízkou provozní spotřebou tak může být klidně stejná nebo dokonce vyšší než u domu s náročnějším provozem, pokud tento bude postaven energeticky šetrnější technologií.
To ovšem běžné posouzení staveb podle výše popsaných kritérií vůbec nezohledňuje. A to nejen v České republice, ale ani v zemích s mnohem delší tradicí v oblasti energetických úspor. Problematikou této takzvané šedé energie však otázka energetické náročnosti stavby ještě zdaleka nekončí.
Do hry vstupuje i řada sociálních a společenských aspektů, které z nízkoenergetické stavby mohou během několika let vytvořit objekt energeticky nehospodárný.
Typickým příkladem může být dnes běžný rodinný dům, vyprojektovaný pro pětičlennou rodinu. Pokud objekt již v architektonické studii nepočítá s různými možnostmi využití v průběhu jeho životnosti, může již po deseti letech od výstavby energetická spotřeba domu přepočtená na jednoho obyvatele vzrůst i několikanásobně. I velmi úsporná stavba projektovaná pro velkou rodinu totiž přestává ideálně fungovat, pokud se odrůstající děti odstěhují a založí vlastní rodinu. Pokud je dům tradičně dispozičně řešen jako jeden provozní celek, mají jeho stárnoucí obyvatelé jen mizivé možnosti například k pronajmutí jeho nadbytečné části, ale i tu musí stále vytápět nebo alespoň temperovat. Z toho vyplývá, že již urbanistický a architektonický záměr stavby zásadně ovlivňuje její energetickou bilanci.
Kromě toho by bylo možné hovořit ještě o tvarové charakteristice budovy, její expozici vůči světovým stranám, vzdálenosti stavby od potenciálních pracovních, kulturních a jiných společenských příležitostí nebo o dopravě, která zásadním způsobem ovlivňuje naši celkovou energetickou spotřebu, ale to by bylo téma, které mnohokrát přesáhne rozsah a záměr tohoto příspěvku. Tím bylo pouze vysvětlit, že stavět nízkoenergetické domy není žádná věda. Technická řešení již byla dávno vynalezena. Celá problematika vztahu stavebnictví a životního prostředí tím však teprve začíná.
-4e117e7249c49.jpg){kind=small}
