„Mohla bych bydlet i ve stanu” To prohlásila hned na počátku našeho putování po pražských obchodech s nábytkem. „Ale právě teď mám byt, o jakém jsem snila – v domě kousek od Národního divadla, s vysokými stropy a dveřmi, s velkými atypicky řešenými místnostmi a představte si tu náhodu, postavil ho známý secesní architekt Osvald Polívka.
Další Polívka v mém životě, to už je prst osudu, na který já dám. Právě si ho postupně zařizujeme a možná vás zklamu, ale já mám ráda protiklady: staré věci, které už něco pamatují, a vedle toho dobře sladěný moderní nábytek. Chce to odvahu i cit. Nesnáším jen reminiscence na padesátá léta, jak jsou právě teď v módě, tohle období si moc nerada připomínám, i kdyby to bylo jenom ve tvaru skříně. Dlouho jsem neměla vlastní pokoj Ani doma, ani na koleji, a když jsem nastoupila k divadlu, bylo to ještě horší. Spávali jsme ve spacácích v herecké šatně na podlaze, občas u někoho, kdo na tom byl líp. Z Paříže jsem brzy přesídlila se svým tehdejším mužem do Sydney a tam jsem konečně měla byt pro sebe, tedy pro nás tři, protože do Austrálie jsem přijela s ani ne půlroční dcerou.
Získali jsme malý domek v okrajové čtvrti Sydney, kde jsme bydleli několik let, a pak jsme přesídlili blíž k centru, protože každodenní dojíždění do divadla bylo hrozně únavné. Pokud se týká bydlení, rozmazlovaná jsem nikdy nebyla.
Australané, alespoň ti, které jsem poznala já, si s bydlením moc starostí nedělají. Umělecké povahy si vytvoří interiér zcela podle svého gusta, třeba ze starých věcí, které někde posbírají, hlavně že k nim mají osobní vztah. Náš australský byt byl zařízený podobně, starožitnosti se v něm dobře snášely s účelovými kusy, bez kterých se člověk neobejde.
Barvy mi dělají dobře Mám je ráda kolem sebe, ale na sobě jich moc mít nemusím. Nejvíc se mi líbí přírodní základ, který pak oživí vhodné odstíny. Preferuji dřevo, ale nemám žádného favorita, pokud se týká druhu. Prostě je mi dobře, když jsem obklopená teplými materiály. Pokud se týká osvětlení, vyhovuje mi nasvícení jednotlivých koutů či pracovišť, centrální osvětlení mít nemusím.
Tam, kde se odehrává moje soukromí, potřebuji mít kolem sebe vyváženost a soulad, ale v prostorách, jako je přijímací místnost nebo reprezentační pracovna, by se mi líbily i předměty, které jsou dominantní a přitahují na sebe pozornost. Jinak ale od nábytku žádám, aby mi sloužil a dělal mi dobře, to znamená, že vyžaduji příjemné pohodlí. A myslím, že si takové zařízení umím vybrat.“
To se pak skutečně ukázalo, když jsme spolu navštívily několik pražských showroomů, kde Dáša Bláhová ukazovala prstíkem, co by se jí líbilo. A nebyla by to ona, kdyby si přitom nedopřála malou hereckou etudu. Byla to tak trochu rozcvička na odpolední vyučování na FAMU, kde učí v anglických kurzech herectví.
Večer toho dne ji čekalo v Nosticově divadle v Praze nad Čertovkou ještě představení světového hitu americké autorky Eve Ensler pod provokujícím názvem Vagina monology. Spolu se dvěma dalšími kolegyněmi – Annou Polívkovou a Míšou Sajlerovou – v něm sugestivně předvádí z větší části autentické monology žen různého stáří a z různých částí světa o tom, jak cítí své ženství. Už jen proto jsem s touto nekonvenční herečkou zařizovala její fiktivní byt moc ráda.
Kontakty: tel./fax: 224 947 620, 224 947 622; tel.: 495 214 766, tel./fax: 495 214 660; tel.: 482 710 418; tel.: 272 733 937, tel./fax: 272 734 021, Tallerova 2, Bratislava, tel.: 00421/2/52 73 33 05–07, fax: 00421/2/52 73 33 08
text: Bea Fleissigová foto: Robert Virt zdroj: Moderní byt 6/2003 |
Dáša Bláhová: Konečně si užívám
Dáša Bláhová začínala svou hereckou kariéru s prvotřídním klaunem Bolkem Polívkou v brněnském Divadle Na provázku a také v ní je klaunovská žíla velmi silná. Uplatnila ji mimo jiné v roli sestřičky ve filmu Hra o jablko. Pomáhala jí překonávat nelehká období po rozhodnutí nevrátit se domů z divadelního zájezdu do Paříže a pomáhá jí dodnes, protože život není pro nikoho nikdy jenom procházka růžovým sadem.