|
|
Art deco dvacátých a zčásti také třicátých let lze definovat jako stylový proud, nikoliv jako samostatný styl, který se infiltroval do všech oblastí užitého umění, sklo nevyjímaje. Tvůrčím krystalizačním centrem byla zejména Paříž a vedle ní Vídeň. Ve Vídni našlo zjemnělé art deco půdu vytvořenou působením uměleckého sdružení Wiener Werkstätte, jejíž tvorbu určovali přední rakouští umělci. Stala se pro ni příznačná zgeometrizovaná rostlinná ornamentika, sevřená pravoúhlou velmi delikátní rytmizací, a kontrastní barevnost, v níž černá měla stmelující roli. Dominantní úlohu hrály zejména červená, žlutá a sytě oranžová barva. České vlivy Orientace českého sklářství zejména k vídeňskému proudu art deca je dnes zcela zřejmá. Čechy ke jmenovaným ornamentálním prvkům přidaly ještě rysy kubizující a také ryze národní – zejména motiv lipového listu, kombinaci červené, modré a bílé a v neposlední řadě také lidové motivy.
Červené a oranžové (burelové) tango barvy v kombinaci s černou sklovinou přesycenou manganem se však staly nejvýraznějším znakem propojujícím art deco mezi Prahou a Vídní. Významnou roli při ovlivnění našeho sklářství sehrála vídeňská firma J. a L. Lobmeyr, která měla pobočku v severočeském Kamenickém Šenově a nechávala si surové sklo v oblíbených tango barvách vyrábět zejména v tamní sklárně Bratři Jílkové. Výrazně ovlivnila kamenickošenovskou sklářskou školu, která pak ve zdobné poloze art deca podržela výuku ještě do pozdních třicátých let.
Hra světla a stínu Baštou zdobného art deca byla ovšem i západočeská Loetzova sklárna v Klášterském Mlýně, ale i sama Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, jejíž profesor Josef Drahoňovský byl především se severočeskými sklárnami v čilém kontaktu. Spíš než čistému výrazně barevnému sklu se věnoval rytině vrstveného skla s antickými motivy a jeho umělecká orientace tak zřetelněji zamířila do vod pařížských vlivů. Jindřich Čadík v roce 1937 napsal: „Profesor Drahoňovský řeže vrstvená skla figurálním reliéfem vypouklým, využívaje velmi rafinovaně jak dynamiky prosvítajících vrstev v různé síle obroušených, tak také hry světla a stínu.“
Červená ničí nervy Každá barva, každý tvar i velikost skleněného předmětu jsou však vedle účelu vymezeny zejména módou. V letech 1929–1931 uvedla Krásná jizba do prodeje funkcionalismem ovlivněné, a tedy tvarově velmi čisté sklo Ludviky Smrčkové. Éra modrých a červených národních barev v dekoru, stejně jako sytě oranžových, červených, žlutých a černých tango barev, byla najednou pryč.
Faktem je, že stejně jako dnes ovlivňovala dobový vkus zejména média. Časopis Pestrý týden v roce 1936 napsal v souvislosti s bytovým zařízením: „…Je možné ovšem volit i jiné barvy, jen ne tmavé, dále ne živě červenou, která, jak lékaři praví, ničí nervy, a nikoliv sytě oranžovou, která v interiéru působí tísnivě.“
Kontakty: GALERIE ANTIK GOLČŮV JENÍKOV, nám. T.G.M. 1068/107, tel.: 451 443 860; STAROŽITNOSTI KOLÍN, Politických vězňů 19, Kolín 3, tel: 602 303 220
text: Petr Tschakert foto: Oto Pajer |
Jakou barvu má tango
Dvacátá léta milovala barevnou hravost, luxus se sklonem ke kýči a tančila tango. Doba art deca se těšila z faktu, že Titanic, první válka i nestabilní monarchie patřily minulosti a budoucnost zářila pouze křiklavým optimismem. Směrem kupředu se v té době dalo jít jen po červené, žluté nebo oranžové… a ve skle kralovaly tango barvy.
