Začali jsme ložnicí. Paní Nálepková si měla vybrat nábytek do fiktivního bytu neomezeného velikostí a financemi, prostě jen „nakupovat“ podle vkusu. „Mám vybrat ložnici? To jsme začali úplně špatně, protože ložnice je pro mne nepodstatný pokoj.“ – „Proboha, a kde spíte?“ – „Samozřejmě, že v ložnici, ale přicházím do ní uprostřed hluboké noci po představení. Projdu sprchou, ulehnu a do minuty spím jako dřevo. Co já vím o ložnici? Brzy ráno se probudím a letím na divadelní zkoušku, do televize nebo rádia, znáte to… Kdyby v mé ložnici visel od stropu netopýr, asi bych ho objevila až po letech, až by měl založenou početnou rodinku a pravnoučata by se mi houpala nad hlavou.“ — „Chcete říct, že vám je jedno, na čem spíte?“ — „No to rozhodně ne, protože jestliže nemiluji ložnici jako pokoj, neznamená to, že podceňuji matraci. Ta musí být pohodlná… a tvrdá. Nemám ráda měkké spaní, kdy zapadnete jako do peří. Ale stejně mám potřebu odůvodnit ložnici nějakou rozumnou funkcí, takže kdysi jsem například jednu svou ložnici spojila s pracovnou.“

Žehlicí prkno

„Nemám ráda barvy. Zažila jsem si jich až dost a jsem jimi přesycená. Kdysi, když jsem bydlela u rodičů, měla sestra potřebu revoltovat právě barvami.“ – „A co vám říká tato chaise longue? Je z rattanu a má potah z příjemně smetanové hrubé látky.“ — „Líbí se mi. Připomíná mi první byt. Když jsem odešla od rodičů, nastěhovala jsem se do garsonky, kterou jsem zdědila po dědečkovi. Měla velkou terasu a výhled na Hrad. Začala jsem poprvé zařizovat. Nakoupila jsem nábytek v tehdejší Polské kultuře v Jindřišské ulici, a když tak sleduji dění kolem sebe, byl podobný nábytku z dnešního obchodního domu Ikea. Tehdy letěly přírodní látky. Nejvhodnější byly potahy na žehlicí prkna (muselo se improvizovat), takže jsem jich nakoupila kilometry a ušila polštáře a závěsy. Můj byt byl jedno velké žehlicí prkno. Tahle chaise longue je úžasná, ale moje potahy z látky na žehlicí prkno nestály padesát tisíc! Bůh ví, třeba to navrhl nějaký ukrutně slavný designér…?“

Nesnáším nožičky

Vešli jsme do další prodejny a paní Nálepková protáhla obličej: „Bytová stěna? To opravdu nemusím. Připomíná mi sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy měl bytovou stěnu každý. Na trhu téměř nic jiného nebylo. Všichni se zařizovali stejně a bez bytové stěny nebyl obývák obývákem. Hrůza!“ — „Tyto nástěnné systémy nemají s bytovou stěnou nic společného. Nesmíte se nechat zmást totalitní degenerací.“ — „Myslíte?“ A poodstoupila tři kroky dál. „Víte, že tohle by docela šlo? To bych si doma dovedla představit. Třeba se pod tím dobře uklízí. Je to upevněné na zdi a neruší to. Hlavně to nemá nožičky. Ty nesnáším. Měli jsme kdysi doma klasický nábytek z lakovaného dřeva na nožičkách. Od té doby mám k laku a nožičkám vyložený odpor.“

Co odnesla voda

„Miluji dřevo a kámen. Potřebuji je k životu. Naplnila jsem si představu o venkovském domě, kam jsem se rozhodla přesídlit.“ – „Takže jste šťastně romantickou venkovankou?“ — „Bohužel ne. Už se zase vysídluji, respektive byla jsem vysídlena. Nechala jsem si tam dokonce vyrobit kus nábytku podle svých představ. Studovala jsem staré Moderní byty… to je pryč. Snad někdy jindy. Vím přesně, že se mi to splní i přesto, že mám na bydlení, stejně jako na soukromý život, poměrně vysoké, ale reálné nároky.“

TEXT: PETR TSCHAKERT

FOTO: PAVEL CÍSAŘ A ARCHIV

Zdroj: Moderní byt 11/01

Kontakty:

CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel./fax: 02/24 81 90 94;

CORRECT INTERIOR, V Jámě 3, Praha 1, tel.: 02/24 16 20 56;

INTERIER 3000, Divišova 757,

Hradec Králové, tel.: 049/561 47 66,

tel./fax: 049/61 46 60;

SANITOP PRAHA, Sokolovská 968/189, Praha 9, tel.: 02/684 86 35;

SIRIUS DESIGN, Dlouhá 32, Praha 1,

tel.: 02/22 31 95 36;