|
|
Ve všech knihách o starožitnostech se pod názvem sekretář představuje nábytkový kus, který slouží k ukládání knih a současně umožňuje u něj psát na výklopné nebo výsuvné desce. Psací stolky s výklopnou deskou byly běžné již v 16. století. Deska se vyklápěla obvykle v úhlu 45 stupňů. Angličané takové stoly nazývali „bureau“, zatímco Francouzi takto označovali jakoukoliv formu psacího stolu. Na konci 17. století byl oblíben jako psací stůl kabinet na podstavci s velkou svislou sklápěcí čelní deskou, kterému se říkalo „scriptor“. Ve Francii byl v oblibě podobný kus nábytku, nazývaný „secrétaire ‚a abattant“, který byl na konci 18. století napodobován v celé Evropě. Sklápěcí, původně šikmou psací plochu nahradila postupem času výsuvná zásuvka sekretáře, na níž se dalo pohodlně psát. Sekretáře sloužily v minulosti vždy duševní práci. V interiérech šlechtických a později měšťanských bytů byly určeny k duševním činnostem provozovaným v soukromých interiérech (které mnohdy byly současně interiéry veřejnými) – byly to tedy jakési domácí kanceláře čili home office. Mohli si je dovolit pouze lidé bohatí, a protože představovaly skutečný symbol společenského postavení, byly v celé své historii vždy bohatě zdobeny, lakovány, vykládány či malovány. V různých obměnách přežily sekretáře do období po druhé světové válce – to již měly jednoduché, pravidelné kubické tvary a byly často součástí knihoven a různých kompletů nebo sestav. Sporadicky se ve světě i u nás dostaly do výroby, například v roce 1976 v družstvu Dýha Brno pod označením „pracovní skříň“. Na hladině moderního nábytku se úspěšně vynořily opět v letech devadesátých. Stejně jako v minulosti jde o krásné kousky solitérního nábytku, který staví na dokonalosti a umu řemeslné práce. Naštěstí však nejsou nijak přemrštěně zdobeny. Přizpůsobují se potřebám současného člověka jak rozměry, tak vnitřním vybavením a funkcemi. Obvykle se dnes řadí k jedné větvi domácích kanceláří – home office ve skříni. Secretum, sekret, secretary, secrétaire? Není tedy daleko k tomu pochopit, proč se nějaký kus nábytku nazýval již v historii tak tajuplně. Jak jinak, když roli hrají tajné pečetidlo, tajné dopisování a ukrytá tajemství! Koneckonců, každý správný sekretář – ať historický, nebo současný – musí mít tajnou zásuvku, o které nesmí vědět nikdo jiný než výrobce a majitel, jiná by totiž nebyla tajná. A pokud nábytkový kus označený jako sekretář takovou tajnou schránku nemá, nemůže to být sekretář! Vzpomeňte také na francouzské historické filmy, kde je vždy něco podstatného, třeba listina nebo dokument, o něž bojují král, královna, jejich milenka či milenec, služky i sluhové, mušketýři a celá vojska, ukryto – kde jinde než za tajnými dveřmi v obraze či knihovně, v tajné místnosti nebo v tajné schránce sekretáře! Foto Jaroslav Hejzlar, Petr Žáček a archiv firem |
