|
|
Zlatým věkem evropského sklářství bylo renesanční sklo benátské. Nevyrábělo se v samotných Benátkách, ale na nedalekém ostrově Murano. Obava z průmyslové špionáže donutila obyvatele Murana neprodyšně se na ostrově uzavřít. Na ostrov nesměla ani benátská policie a sklářům bylo zapovězeno se stěhovat. Za to byli odměňováni na tehdejší dobu neobvyklými výhodami a nejen v Itálii na ně pohlíželi jako na umělce. Když roku 1573 navštívil Benátky francouzský král Jindřich III., udělil bez výhrady všem vedoucím muranským sklářům francouzské šlechtictví.
Inkvizice České sklo převzalo štafetu v době baroka. Zatímco benátské bylo měkké a dalo se dlouho tvarovat, takže se předměty z něj bizarně vlnily, nesly množství zatavených skleněných nití, drobných nálepů a jiných ozdob, české sklo bylo tvrdé a rychle ztuhlo. Češi přišli na to, že co se nedá stihnout přímo u sklářské pece, je možné dohnat dodatečně. Naučili se sklo virtuózním způsobem rýt.
Naše sklářství bylo do značné míry propojeno s německým, takže si některé inovace a vynálezy přisvojují obě země. Snad nejzajímavější se zdá objev Johana Kunckela, který přišel na to, jak sklu „přičarovat“ červenou barvu. Začal do skloviny přidávat rozpuštěné zlato a způsobil si tím opravdové potíže, protože zabedněná inkvizice si nedala vysvětlit, že rudé barvy není dosaženo lidskou krví. Milého Kunckela za vynález „zlatého rubínu“ málem upálili.
Úder zvonu Až do 19. století, kdy byl vynalezen generátorový plyn, se v hutích topilo dřevem a sklárny tak byly připoutány do lůna hlubokých bukových lesů. Lidé zde žili zajati do více méně feudálních poměrů ještě dlouho poté, co za hranicemi lesa už dýchal moderní svět. Díky nejisté výhřevnosti dřeva nebylo nikdy zcela jasné, kdy bude utavena sklovina k práci. Každá huť měla zvon, a pokud ho tavič rozezněl, seběhli se skláři z okolních chalup třeba ve dvě ráno. Pak pracovali do naprostého spotřebování veškeré skloviny a pak dva až tři dny znovu čekali na alarmující úder zvonu.
Nová doba Skláři žijící v lesních hutích měli podobné starosti jako ti dnešní. Doba se nezměnila a lidé dnes rozhodně nejsou zkaženější, což dokládají i poměry v západočeské sklárně Jan Rückel – vdova v druhé polovině devatenáctého století. Dobové písemné prameny odhalují, že, „majitelka sklárny vládla železnou rukou, dokonce otevírala sklářům dopisy, aby zabavila ty, které by je mohly podněcovat k odchodu z hutě. Lidé to věděli, tak si posílali dopisy s různými nepravdivými zprávami. Paní Rücklová pak pro samé klepy nevěděla, kde jí hlava stojí“.
Kontakty: ARZENAL, Valentinská 11/56, Praha 1, tel.: 02/24 81 74 79, fax: 02/24 81 07 22; SKLO BOHEMIA, Na Příkopě 17, Praha 1, tel./fax: 02/24 21 16 69;
text: Bea Fleissigová a Petr Tschakert foto: archiv |
Tajemství plamenů
Sklo je letitý materiál s dlouhou tradicí a skláři poměrně zvláštní lidé. Celý den popíjejí sedmistupňové pivo, klejí, že by se za to v pekle nemuseli stydět, a mají ruce jako lopaty. Dotýkají se ohně. Když totiž naberou sklovinu na píšťalu a vyfouknou baňku, ještě žhavou a neonově sálající ji pohladí. Čert ví, jak to dělají, ale nespálí se. Svět, a ten sklářský zejména, je k prasknutí přeplněn tajemstvím.
