Už v době největší obliby, v osmnáctém století, se komody “křížily” s jinými druhy nábytku a vznikaly prazvláštní hybridy. Základním znamením, podle kterého bylo možné rozeznat, že jedním z rodičů křížence byl prádelník, jsou široké zásuvky přes celou přední fasádu. Psací komoda k nim připojila výklopnou psací desku, komodový bufet zase skříňky a postranní police na ukládání nádobí a komodový sekretář dokonce vysoký nástavec na pera, inkoust a dopisy.
|
Co bychom si měli uvědomit při nákupu komody? |
|
1. Umístění komody není nutné omezit jen na ložnici. |
|
2. Aby komoda jako solitér vynikla, měl by jí být věnován náležitý prostor. |
|
3. Je vhodné využít její vrchní odkládací plochu a doplnit ji dalším solitérem — například vázou nebo plastikou. |
|
4. Skleněná čela zásuvek jsou efektní, ale nemilosrdně vypovídají o obsahu. |
|
5. Z konstrukčních prvků je nezbytné ověřit si snadnost manipulace se zásuvkami. |
Mramorová deska
Současné pojetí interiéru si s umístěním nábytku z hlediska jeho původního určení dělá ještě méně starostí než historie. V některých domovech převzaly funkci komod zabudované skříňové systémy často obsahující zásuvky, jinde jsou to šatny. Přesto prádelníkům zůstala nenahraditelná hodnota solitéru, který vynikne všude, kde je mu věnován prostor. Nemusí to být jen v ložnicích. Výhodou prádelníků využitelnou v každé místnosti je například horní odkládací deska. Dříve bývala často mramorová a obvykle sloužila k umístění hodin nebo drobné plastiky. K podobným účelům může sloužit i dnes.
Barvy, kov a plasty
Tradičním materiálem pro výrobu komod zůstává přírodní dřevo, ať už v masivu nebo v podobě podýhované dřevotřísky. Dvacáté století však vneslo do nábytku barvy, takže výjimkou nejsou prádelníky červené nebo výrazně žlutě lakované. Do hry dále vstoupil kov a plasty, proto komodu jako solitér s vývojově prastarými kořeny je dnes možné sladit s interiérem jakéhokoliv stylu — včetně chladného hi-tech.
TEXT: PETR TSCHAKERT
FOTO: ARCHIV
