Barvy kamenné zahrady

Já jsem totiž zahradník na baterky – směje se paní zahrady Alena Vlčková. A zve nás dál. Vstupujeme do bývalé farní zahrady a ocitáme se na místě, kde se zastavil čas. Můj první dojem je, že tato zahrada vyzařuje ticho a klid. „Mám pocit, že ze mne spadly všechny starosti,“ neváhám se o svůj zážitek podělit s paní Vlčkovou. Její odpověď mne nepřekvapuje. „To nejste sám. Každý, kdo sem zavítá, má podobné zážitky. Dokonce jeden můj pražský známý trpící poruchami spánku se sem jezdí vyspat.“ „Jak si to vysvětlujete?“ ptám se udiveně. „Asi to bude tím místem,“ odpovídá paní Alena. „Prý se ve středověku stavěly posvátné stavby na místech bývalých předkřesťanských svatyní. Lidé tehdy měli schopnost vyhledat v krajině místa působící blahodárně na lidský organismus i psychiku.“

 „Před pár lety nejmladší syn dokončil školu a rozhodli jsme se, že se odstěhujeme z Prahy. Chtěli jsme si postavit dům a měli jsme vyhlídnutou jednu parcelu. Ale byly s tím samé problémy. Jednou jsme si vyjeli z Prahy. Bylo ošklivě a celý den pršelo. Dorazili jsme až sem a najednou se mraky protrhly a paprsky odpoledního slunce ozářily kopuli kostela. Pohled to byl úchvatný.

 

Rozhodli jsme se, že se podíváme zblízka. A v tom naše jezevčice Elinka vběhla právě na tento pozemek. Vyrazili jsme za ní a najednou jsme se ocitli „v ráji“. Všude kolem tu kvetly pampelišky. A mně bylo v tu chvíli všechno jasné: Láska na první pohled. Pochopila jsem, že tady jsem doma. Do týdne jsem podepsala smlouvu a od té doby se můj život odehrává na této tři sta osmnáct let staré faře. Tady chci také dožít.“

Vůbec se paní Aleně nedivím a trochu jí tu zahradu závidím. Ale zároveň si uvědomuji, že všechna ta nádhera sama nespadla z nebe – musela se tu pořádně nadřít. „Nerostla tu tráva a pozemek byl jedna velká skládka. Samé kameny, maliní, ostružiní a kopřivy. Celé jsme to tu museli předělat. Ze samé dřiny jsem si uhnala zánět žil,“ svěřuje se paní Alena. „Naštěstí mi hodně pomohli sousedi. Ráno jsem se probudila, vyšla na zahradu a sousedka už ryla. Musím říct, že mám vůbec štěstí na sousedy.“

Paní Alena zpočátku vůbec nevěděla, co dělat. Se zahradničením neměla žádné zkušenosti. Nakoupila spoustu knížek a pídila se po každé informaci. Nakonec pochopila, že jenom knížky jí stejně moc nepomůžou. „Tak jsem si našla zkušenou poradkyni paní Libušku. Ta se stala mým guruem přes zahradu a vždy mi řekla, co mám přesně dělat. Předtím jsem samozřejmě nadělala spoustu chyb.“

O těžké cestě Aleny Vlčkové k ostřílené zahradnici svědčí například příhoda s květákem. „Jednou jsem nakoupila sazenice zeleniny. Já mám spoustu země, řekla jsem si, mám obrovskou zahradu, tak si vypěstuji svoji vlastní zeleninu. Vzala jsem květák, vydloubla drn trávy, strčila tam sazenici a čekala na úrodu. Ale ono nic!“ směje se paní Alena. „A to málo, co vyrostlo, mi sežrali slimáci. Teprve paní Libuška mi potom řekla, co se všechno musí dělat, jak musí být půda prohnojená a mnoho dalších věcí. Ale abych byla upřímná, některé knihy mi hodně pomohly a dost mi ještě pomáhají, třeba jak se stříhají růže.“

        

Na okraj záhonu umístíme misku naplněnou až po okraj pivem. Slimáci totiž vždy dají přednost „tekutému chlebu“ před listy zeleniny.

Paní Alena se po smutných zkušenostech z pěstování zeleniny rozhodla pojmout zahradu jako zónu klidu a odpočinku. „Rozhodně jsem si na sebe nechtěla uplést bič, abych tady od rána do večera otročila. Myslím si, že zahrada má být pro radost.“ Ale na zeleninu paní Alena úplně nezanevřela a vyhradila jí zadní část zahrady, kde pěstuje cibuli, česnek, hrášek i brambory. „Této půdě se intenzivně věnuji, hnojím ji králičími bobky a slepičím trusem. Trochu jsem měla problémy s kyselostí půdy, ale za pomoci paní Libušky a literatury jsem problém brzo vyřešila a zelenina roste jako divá. Lví podíl na tom má i moje past na slimáky.“ 

V zadní části zahrady rostou růže. „Zde si pěstuji plot z růží, aby odděloval rekreační zahradu od její malé užitkové části. Zatím je plot ještě v plenkách. Měla jsem tu totiž na návštěvě známé z Holandska. Ti mi chtěli za každou cenu pomoci při zahradních pracech a začali sekat trávu. Bohužel spolu s trávou mi posekali i několik keříků růží a ještě další rostliny. Obrečela jsem to v koupelně, aby to neviděli. Oni mi totiž chtěli opravdu pomoci!“ 

Terén zahrady se dělí na spodní a horní část. Převýšení obou částí je vyrovnáno terasou, na jejímž úpatí je prostor pro skalničky a další okrasné rostliny. Obvod terasy je navíc umocněn torzy kamenných sloupů barokní brány, kterou se v minulosti do horní zahrady přicházelo z fary. Přímo za plotem zahrady se nachází místní hřbitov a kostel. „Tamhle jsou naši nejtišší sousedé,“ říká paní Alena a ukazuje směrem ke hřbitovu. „Kousek od hřbitovní zdi máme jedno posezení, dvě zahradní křesla a stůl. Ale sem moc návštěvy nevodím. Tady mám trucovnu, zde se učím a rovnám si myšlenky. Pohled na hřbitov a věž kostela mi pomáhá oddělovat podstatné věci od nepodstatných. Tahle zahrada dala mému životu nový rozměr,“ říká Alena Vlčková a tváří se spokojeně. Odjíždím z Bělice a velebný klid, kterým mne zahrada podarovala, mne neopouští ani teď v rušném velkoměstě.